Melchior von Diepenbrock, biskup vratislavský, byl už za svého života dobrým duchem. Byl vždy připraven pomoci všem bědným a osudem stíhaným v širokém okolí. Z prostředků diecézních i vlastních podporoval chudé a staral se o sirotky. Ty živil, a pokud mohl zabezpečil je do dalšího života. Poskytl jim na biskupských statcích zaměstnání a některé, zvláště nadané, vyslal i na studia. A tak se jeden malý nalezeneček, kterého biskup pokřtil Johann stal hajným. Protože byl jako vítr a chvilku nepostál, začali mu už jako klukovi říkat Wiatr, a to jméno mu už zůstalo navždy. Jeho nejstarší syn byl hajný po otci a roku 1901 se přiženil do Čech, kde nastoupil do služby pod Pradědem. Rychle po sobě se mu narodili dva chlapci. Mladší dostal jméno po dědečkovi, i když Jacek po polsku mu neříkali. Tou dobou vrchní lesmistr Quido Drechsler vysazoval v Jeseníkách kamzíky, a malý Jeník se na novou zvěř rád v obůrce díval. Ty divoké kozy byly pro kluka zajímavější než probíhající světová válka, ve které jeho tatínek padl hned prvním rokem na frontě v Srbsku. Pobíhání po lese a okolo obory s kamzíky Jeníkovi vydrželo ještě dlouho po válce. Bylo mu tam lépe než doma, kde maminka často plakávala. Jeníka i jeho bratra si naštěstí všímal pan Drechsler, který dobře znal jejich tatínka. Někdy je pohladil po hlavě, promluvil na ně, občas si je poslal pro viržinka. A když přišel čas, přimluvil se u maminky, aby Jeníka poslala na lesnickou školu až do dalekého Písku. Dokonce sám přispěl nemalou částkou, aby to tam Jeník neměl tak těžké do začátku.
Jeník Wiatrů školu dokončil s vynikajícím prospěchem. Ještě jednou pomohl starý pan Drechsler, který mu přes dávné známé na ministerstvu zajistil místo lesníka v Krušných horách. Maminka sice zaplakala, kam až se jí to ti chlapci zatoulali (starší tou dobou už pracoval také díky panu Drechslerovi jako hajný kdesi na Berounsku), ale nakonec byla ráda, že mají oba práci, a dokonce pod státní penzí.
Jeník, teď už vlastně lesmistr Wiatr, se stěhoval rád. Nový kraj, noví lidé, možnost prokázat své vlastní schopnosti. Co víc si mladý mužský může přát? Navíc si v Písku zvykl být svým vlastním pánem, a pro to maminka doma stále jaksi neměla pochopení. Bydlení měl přepychové, obýval sám celou hájenku hnedle pod Plešivcem, skoro na státní silnici na Abertamy. První rok mu utekl jako voda. Trvalo to, než se zorientoval v porostech a místních jménech, než se seznámil s okolím a lidmi, a hlavně než se domluvil s místními. Mluvilo se tu skoro jen německy. Místní nářečí bylo i německému rodákovi odjinud jen těžko srozumitelné. Jeník se od mládí dorozumíval stejně dobře v němčině, polštině i češtině, a tak se brzy popasoval i s otlemenou egerlandštinou. Dny mu ubíhaly rychle. Ani mu nepřišlo, že je doma po večerech sám. Občas si uklidil a vypral, s vařením se nezdržoval. Koneckonců obědval, někdy i večeřel po hospodách, bochník chleba a nějaký sýr nebo klobásu na ráno a večer si koupil nejčastěji u místních v Abertamech nebo na Horním Kaffu navečer, cestou domů z lesa. Po celodenním běhání horským lesem byl pokaždé rád že je rád a že může jít brzo spát.