Odkud jdeme a kam dojdeme?

Žijeme v době vyprázdněných pojmů a prázdných slov, používaných záměrně s naprosto jiným významem. Jejich vnitřní prázdnota nadužíváním zahltila veřejnost i média jako dunění bubnů, přehlušila pravdu i fakta a zahnala je do kouta. Za konzervativce se drze prohlašují obskurní figurky, které jak na běžícím pásu zakládají partaje vnímané jako nacistické. Ale ani jejich nacismus není skutečný, je to pouhá zástěrka sloužící k oslovení části voličského spektra. Tito kvazikonzervativci-pseudonacisté jsou toliko politickými podnikavci.

Na podvracení státu se mimo nich horlivě přiživují Vandasové, Foldynové, Vyskočilové, Xaverové a všechny je zaštíťuje Miloš Zeman, právě tak jako jejich „Vlastenecké setkání“ na zámku v Příčovech, jakousi čirou náhodou pořádané zrovna na výročí naší okupace.

A kdo ve veřejnosti nejvíce šíří chápání stran SPD, tříkolorních a volných coby konzervativně-reakční pravice svažující se až k fašismu? Ti, kteří se označují za pravicové liberály, přičemž se stydí přiznat ke své vlastní levicovosti.

Piráti jsou levice

Před časem se jeho příznivcům zdálo, že Ivan Bartoš je jasným lídrem opozice a budoucím předsedou vlády. Piráti ale pod tlakem dospěli a stali se další partou politiků v oblecích; autenticita pirátstva a zacílení kampaně je pryč, jak popsala Apolena Rychlíková na Alarmu.

Pravda bude pravděpodobně jinde. Pirátská strana se vyčlenila z protestního podhoubí, které vzniklo díky mezalianční oposmlouvě následované obludnou politickou korupcí. Lze proto teoreticky pochopit pirátský autobus a heslo pusťte nás na ně.

Nepochopitelné je, proč na autobusu byli ztvárněni Sobotka nebo Kalousek, ale ne skutečné symboly politické korupce jako Václav Klaus, Miloš Zeman, Andrej Babiš. Možná to byla prostě jen snaha neupozorňovat na sebe příliš mocné, raději pragmaticky a populisticky cílit na tradiční otloukánky zneužívané Vítem Bártou nebo Andrejem Babišem. Střelba na společné terče měla přinést více hlasů, což ostatně také vyšlo. Značná část pravicově smýšlejících voličů, původně preferujících TOP 09 a ODS, dala svou důvěru Pirátům.

Zde máme první díl skládačky pirátského předvolebního bloudění. Piráti nejsou stranou středovou, ač to o sobě opakovaně hlásají. Profilují se jako strana levicová, což jednoznačně vyplývá z většiny jejich kroků a návrhů prosazovaných v parlamentu. Na tom ostatně není nic špatného, levicové strany jsou trvalou součástí politického spektra v celé řadě tradičních demokratických zemí. Ale ztěžuje to život Pirátům, kteří se takto vehnali do slepé uličky. Jejich levicová politika je v přímém rozporu se snahou udržet si své pravicové voliče. Proto jejich zmatená rétorika. Hlásit se po desetiletích komunistické hrůzovlády k levici by kazilo jejich přitažlivost pro voliče, takže si sami sobě nechtějí svou levicovost připustit.

Co jim zbývá? Lavírovat v kampani na ostří nože, vypouštět zkusmé signály a podle reakcí prchat do bezpečných vod nicneříkajících textů nijak nesouvisejících s kandidátem natož se snímkem ze série A co jsme vlastně zač.

Použít znovu agresivní kampaň s autobusem nelze. Piráti na své kůži pocítili jak podobná neférová dehonestace chutná, ale také chápou, že útoky proti Spolu ohrozí společné vládní angažmá. Proto se pustili do nekonfliktní kampaně. Bohužel, nepříliš povedené, což alibisticky přičítají útokům ostatních stran. Místo nastolení vlastní agendy se dostali do těžké defenzívy a vyvracejí hoaxy a polopravdy, které se ovšem mnohdy zakládají alespoň zčásti na jejich vlastních neobratných vyjádřeních.

Chyby prezidenta Havla

Každý děláme chyby a udělal je i prezident Václav Havel. Nejsme jako oni je sice krásné a humánní, ale „oni“ zůstali stejní a zneužívají všech možností k získání moci ekonomické i politické. Na rozdíl od poválečného Německa u nás nebyla provedena důsledná debolševizace, členům STB bylo umožněno zaujmout řadu důležitých postů.

A druhou, snad ještě důležitější chybou byla teze o nepolitické politice. V naší společnosti, s lidmi deformovanými desetiletími totality jde o nedosažitelný ideál. Semínko nedůvěry k politikům byla ale zaseto. Vyklíčilo díky robustní korupci projevující se nejprve v řadách pravicové ODS, ale násobně více u levicové ČSSD. A důkladné hnojivo poskytla oposmlouva. Rozparcelovaná moc výkonná a omezená moc soudní umožnila nahradit dialog vlády s opozicí špinavými kšefty výhodnými pro všechny vyjma občanů. Základní principy právního státu a politické plurality byly opuštěny a na parlamentní demokracii jsme si jen hráli. Stát i jeho politická reprezentace pozbyla důvěry svých občanů. Jak řekl Jan Kalvoda „Stát, který nemá žádný hodnotový základ, nemá nárok na loajalitu svých občanů, protože ji nepotřebuje a oni nepotřebují jeho.

Chybějící základy

Čtvrtstoletí po sametové revoluci se vrátil společenský stav známý z komunismu. „Nám“ vládnou „oni“, což usnadňuje situaci všem populistům, lhářům a vykukům dostat se k moci. Zkoušeli to víceméně úspěšně mnozí, ale Andrej Babiš se svým profikorupčním hnutím tuto cestu vypiloval k dokonalosti.

Máme-li vrátit občanům důvěru v jejich stát, musíme se vrátit na začátek cesty a vybudovat základy nejen důvěry občanů, ale zejména principiální politiky. Nevěřme zpěvům falešných sirén o politice pro všechny. Pravolevé spektrum musí zůstat zachováno. ČSSD se pod vedením Jana Hamáčka snaží o eutanázii, na levici ale nesmí zůstat vakuum. Mnozí příznivci Pirátů vítali hoaxy o danění bytů nebo omezení autodopravy. Zde je cesta pro Piráty postavit se na pevné základy a opustit vágní, byť líbivý boj s korupcí pod heslem „Pusťte nás na ně“.

A pravice na tom není o mnoho lépe, její základy usilovně podkopávají projevy neřízených střel Zahradilů. Jako by nestačilo, že ODS si třicet let vystačila téměř jen s předvolebním bojem za nižší daně, v reálu se plynule zvyšujícími.

Kam jdeme?

Co je ale ze všeho nejdůležitější – po bezpodmínečném vítězství ve volbách bude utvořena koaliční vláda pravicových stran SPOLU, levicových Pirátů a amorfního hnutí STAN. Uvědomme si prosím, že to je sice nutný, ale nadmíru nebezpečný krok. Jedná se de facto o pokračování oposmlouvy.

K vrácení důvěry, vybudování politické reprezentace a skutečné, nikoliv pouze maňáskové parlamentní demokracie je nutné dodržení demokratického střídání u moci, vybudování klasické vlády a opozice, která bude vykonávat skutečnou kontrolní činnost.

Kdo sleduje Tokio, viděl snahu sportovců o maximalizaci svého výkonu, nikoliv podrážení nohou soupeřům. Totéž bychom za čtyři roky měli vidět i na naší politické scéně. Řádná politická soutěž, předvolební boj a neustálé vymezování se politických stran je totiž v rámci pravidel normální, stejně jako antibabiš. Normální ale není vězeňský autobus ani lži o vraždách cez padáky.

Vraťme se k boji idejí, opusťme vzájemné osočování a nedůstojné pomluvy a výmluvy. Jiná cesta totiž není. Jestliže se na korektní, slušný politický boj mezi oběma demokratickými koalicemi dostane už letos, tím lépe. Způsob vedených kampaní vypoví o tom, kdo na kandidátkách má šanci stát se skutečným politikem.

 

Politikové nám chybí

Jistě, máme jich přehršel, alespoň si to myslíme. A další se tlačí nahoru aby ukázali, co mají v hlavách. Dostanou-li příležitost, valnou většinou dříve nebo později připomínají legendární hlášku doktora Štrosmajera. Už se jich ale nezbavíme a veřejným prostorem poletují coby příslovečné holubičky nemocnicí na kraji města pilně zabrušujíce, aby se na ně náhodou nezapomenulo.

Nám chybí politikové se strategickým uvažováním, schopní reagovat na skutečnost měnící se a živou, osobnosti schopné a nikoliv všehoschopné.

Politik toho jména hodný ví, odkud fouká vítr a podle toho se chová. Osoby politikou dobře živené či jen se přiživující reagují až podle důsledků vanoucích větrů. V bezvětří, v našem případě bez čínského viru a v konjunktuře je rozlišíme jen stěží. Při vichřici zase až příliš snadno podle škod, které dopustí a způsobí.

Nedůvěra vládě

Dlouhou dobu rezonovalo společností téma vyslovení nedůvěry vládě. Mnoho autorit bylo proti, v době krize se přece nepřepřahá a úřednická vláda jmenovaná Milošem Zemanem by určitě byla ještě horší než to, co máme. Názory na vyslovení nedůvěry se mohou různit, ale dejme tomu.

Po neúspěšném pokusu jsou jeho strůjci zesměšňováni. Stejně ničeho nedosáhli, byl to jen zbytečný cirkus. Nebyl, právě naopak, opozice splnila svou povinnost. Připomenula nahlas důvody, proč si tato vláda nezaslouží vládnout. A definitivně byla potvrzena účast komunistů na katastrofální vládě premiéra Babiše a jejich spoluzodpovědnost na způsobených škodách. Jistě, nebylo to pěkné, ani důstojné. Ale už jste někdo někdy viděl pěkný a důstojný soud, rozvod, sousedský spor?

Najít odvahu k tomuto kroku dříve a svrhnout včas vládu chaosu a zmaru, nemuselo by umřít třicet tisíc našich obyvatel, ba ani rozvrat financí by nedosáhl tak šílených rozměrů.

Podívejme se ale ještě hloub. V době kabelkového Šlachtapuče se nikdo neodvážil postavit se prezidentovi, lámajícímu Ústavu přes koleno. Měl být tehdy včas vykázán zpátky do zákonných mantinelů ústavní žalobou, a vládla by nám řádně zvolená a řádně vládnoucí vláda. Nadále by platila ustanovení o STB a Babiš by měl těžší startovní pozici. Všechno by bylo jinak.

Dopřejme Babišovi, po čem volá

Koalice Spolu ještě před sněmovní schůzí sestavila dlouhou řadu důvodů, pro které by Babiš se svou vládou měl skončit. To Babiš si vystačil s pouhými osmi body „Chcete svrhnout vládu, která prosadila důstojné důchody, radikálně zvedla lidem platy, snížila jim daně, zvýšila životní úroveň, myslí na rodiny, na spotřebitele, konečně investuje, bojuje za české zájmy.“

Těchto osm bodů musí stačit i oběma demokratickým koalicím. Respektive je nutné poctivé doložení faktů, že se jedná o pouhý pilně tvořený mýtus manažera, mikromanažera a zachránce před tradičními politickými stranami. Shodneme se s Andrejem Babišem, že nechceme žádný multikulturní, ekofanatický Pirátostán, ale o to se popravdě nezasazují ani neprávem nařčení Piráti. Jestliže premiér fanaticky brojí proti řízení naší země evropským parlamentem, je třeba hlasitě připomínat: „Už pouze orgány EU tuto zemi a její obyvatele brání před naším svrchovaným premiérem, snažícím se o násilné přebrání České republiky“!

Naši představitelé bojují bitvy dávno minulé

Smutné je, že vrcholní představitelé opozičních demokratických stran trvale žijí jen minulostí. A ještě horší je, že stejnou optikou se na dnešek dívá i ta část mediální branže, která si nenechala nasadit okovy a náhubky hybridním agresorem z Kremlu, řepkou čpícím oligarchou a jeho spojenci. I když si musíme přiznat, že jistá média si spokojeně sedí u plných korýtek.

Před osmi i čtyřmi lety jsme byli svědky pilného politického boje mezi pravicí a levicí, mezi konzervativci a liberály. Protikorupční rétorika a vzájemné se vymezování sváděla k přešlapům mnohé, připomeňme si vězeňský autobus. Jediný Miroslav Kalousek tehdy vyzýval ke vzájemné podpoře v boji proti profikorupčnímu hnutí ANO.

Je to už dávno za námi, není třeba to zbytečně připomínat a navzájem si jitřit staré rány. Musíme to ale mít na paměti, abychom nesklouzli do starých chyb. Místo do minulosti je třeba se dívat dopředu a sledovat, co nám přináší budoucnost, a podle toho se chovat.

Hnutí Andreje Babiše, tvářící se v dobách svého vzniku jako pravicově liberální, už definitivně opustilo své původní příznivce. Nyní se snaží lovit ve vodách rudých až nahnědlých, kde snad ještě zbývají ti, které může oslovit. Pochopitelně mu zůstanou důchodci, které nadále ohlupuje v čaulidech i při svých cestách Babiš a nově i jeho věrná ministryně financí.

O opuštěné voliče ale usiluje jejich nový pseudozachránce, bojovník s tradičními stranami a korupcí. Šlachta se vyslovuje proti mnohým, ale nikdy proti Babišovi. Není třeba spekulací o jejich společné hře, ale pouhé zvážení skutečnosti vyplývající ze známých indícií.

ANO v současné sněmovně pozbývá koaliční potenciál, své spojence luxuje a ničí. Ale po volbách někoho potřebovat bude. Kde ho asi najde? Mezi demokratickou opozicí určitě ne. Zbývá teoreticky ČSSD, téměř s jistotou KSČM a SPD. A dál? ANO, Přísaha patří k sobě. Je na čase dívat se dopředu. Nejenom Babiš je nepřítel demokracie a naší budoucnosti. Vy ve vedení politických stran, cítíte-li se být skutečnými politiky, vyvarujte se prosím tradičních chyb tradičních politických stran a sledujte, odkud vítr vane.

Ženy vlivné, ženy plytké

Je moderní volat po ženách v politice. Má-li dotyčná co nabídnout, proč ne. S jednou aktivní a agilní političkou hovořil Radek Bartoníček – viz aktualne.cz. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová slibuje další zvýšení důchodů a důchodovou reformu bez ohledu na skutečnou situaci a na nastávající parlamentní volby. Odmítá označení za „rozhazovačnou“ členku vlády, sama se definuje jako „bojovnice za spravedlivé mzdy a důchody“.

Bezbřehost jejího idealismu je obdivuhodná. ČSSD podle ní po volbách bude ve sněmovně. Odvozuje to z výzkumů roku roku 2017. Novější ignoruje, protože používají nevhodnou metodiku výzkumu. Nesuďme ji příliš přísně, není prvním politikem propadnuvším sebeklamu. Kupříkladu Hitler ještě den před svou sebevraždou vřeštěl projevy o obratu ve válce a konečném vítězství.

Ministryně Maláčová svou stranu chápe jako sebeobrozujícího se Fénixe, protože věří v opakovaný vznik sociální demokracie i po jejím případném zániku. Sociálnědemokratická myšlenka je pro ni jakási nesmrtelná pohádková teta. Nejvtipnější tvrzení z celého rozhovoru je, že bez ČSSD by miliony lidí v Česku neměly zastání. Stejně tak za většinu toho, čeho jsme jako Evropané dosáhli, vděčíme sociální demokracii.

Kdo jsou voliči sociální demokracie?

Lidé, kterým nezáleží na jejich bezpečí a budoucnosti. Lze to s jistotou odvodit ze slov paní Maláčové, že voliči ČSSD jsou lidé znechuceni několikatýdenním řešením Vrbětic politiky. Raději se mají řešit pracovní podmínky, dostupnost bydlení a autobusových linek. Paní Maláčová měla před několika dny navštívit Izrael a rychle by zjistila, že lidé ignorují autobusy i bydlení, když si někdo z jejich země dělá střelnici. Naštěstí těch lhostejných a nemyslících lidí u nás podle výsledků průzkumů není ani zdaleka tolik, jak si představuje paní ministryně.

Přestože Jana Maláčová v ČSSD vidí neuvěřitelné množství odborníků a osobností, tak svou bezbřehou podporou beztvarého Jana Hamáčka umožňuje skutečné osobnosti ze strany vytěsnit a vracet do vedení lánské pučisty, staré známé sosany z dob oposmlouvy. Ty, kteří rozumí podrazům víc než práci a chtějí vrátit pro ně dobré časy. Lidé jako Tomáš Petříček nebo Martin Netolický museli být pro změnu potrestáni.

Vyjádření k cestě do Moskvy, kterou chystal Jan Hamáček je nejen nevěrohodné, ale naprosto fantastické. Opozice kauzu Vrbětice správně pojímá jako bezostyšné pošlapání naší státní suverenity a útok provedený na našem území je pro ni naprosto nepřijatelný. Nedůstojné kličkování vládních představitelů je důkazem, že nevědí jak tuto zemi řídit, vést a zastupovat!

Důchody byly nízké kvůli Topolánkovi a Nečasovi

Nejdůležitější částí hovoru ale byla otázka valorizace důchodů a důchodové reformy. Jak pravila paní ministryně, ona má přesnou představu jak valorizaci zafinancovat; šokuje ji, že otázka, kde vzít peníze, se pokládá jenom u sociální politiky; při stavbě předražených dálnic nebo poskytování vysokých daňových úlev nadnárodním korporacím se nikdo na nic neptá.

Financováním valorizace paní Maláčová rozumí progresi u všech daní, sektorovou daň bankovní a digitální. Každá akce znamená i reakci. Možná by si měla sama sobě ministryně odpovědět na otázku, co udělá tato daň s cenou pro konečné uživatele. Nebude na škodu napovědět, že nárůst daňového zatížení jako jiné zvýšení nákladů bude každou firmou přeneseno na zákazníky. A pokud zamezí odlivu zisků, státní rozpočet ve výsledku prodělá. Nadnárodní společnost totiž omezí svou působnost tam, kde to pro ni bude nevýhodné. Rozpočet přijde nejen o daně společnosti, ale i odvody za její zaměstnance. Ani nemluvě o rostoucí nezaměstnanosti nebo dopadech na subdodavatele, kteří to jaksepatří poznají na svém obratu.

Ano, všem nám je jasné, že pro paní Maláčovou je diskuse o tom, kde vezmeme na něco peníze hloupá, plytká a zbytečná. Musíme jí ale přesto připomenout, že důchody nebyly nízké, protože se osm let za vlád Topolánka a Nečase nenavyšovaly. Tyto vlády důchody zvyšovaly v rámci možností na rozdíl od nerealistického chování vlád, v kterých působila sociální demokracie. A s tím souvisí i předražené dálnice či daňové úlevy nadnárodním korporacím. Tady paní Maláčová skromně zamlčela účast vlády ČSSD v čele s premiérem Zemanem. Nebyl to snad on, kdo spustil stavbu nejdražší téměř nesjízdné dálnice, nebyl to on, kdo sem lákal investory?

Za nízké důchody stejně jako za nízké mzdy nese odpovědnost i sociální demokracie svou podporou laciné práce v montovnách. Buďme si jisti, že při poptávce skleněných korálků by byla naše země dnes plná hal s pilně navlékajícími zaměstnanci a agenturními pracovnicemi z jihovýchodní Asie či Afriky. Paní Maláčová setrvale zaměňuje příčinu a důsledek.

Plytká otázka, kde na to vzít

Dále jsme slyšeli, že základní pilíř důvěry lidí v tuto společnost je slušný důchod, a kdo tvrdí, že na důchody nebudou peníze podvrací základy republiky. Jsme rádi, že si to paní ministryně uvědomila teď, když do voleb zbývají už jen tři řádné schůze sněmovny. Zajisté pouhou shodou náhod do konce volebního období chce prosadit důchodovou reformu podporovanou toliko ČSSD. Nebo Maláčová na voliče útočí chimérou důchodové reformy a zvyšováním důchodů o několik stovek korun, ačkoliv ví, že se jí to nepodaří splnit?

A jsme zase zpátky u té plytké otázky. Dobře se to poslouchá, ale není pravda, že zdroje jsou. Nejsou ani žádné rezervy, ty rozpustil premiér Babiš se svou vládou ještě před nástupem čínského viru. Pod koronakrizi se mu podařilo zakamuflovat bezprecedentní a jím způsobený rozvrat státních financí. Při obraně dalšího čerpání dotací neuváženě riskuje odříznutí Česka od unijních rozpočtů. A zdroje nejsou a nikdy nebyly. To, co tak eufemisticky nazval pan Špidla nejsou zdroje, ale daně sebrané státní správou jedněm občanům, aby je po pokrácení a přerozdělení „laskavě“ předala jiným občanům.

Každé malé tele se od krávy brzy naučí, že přežvykovat si může jen to, co si do svého bachoru napase. Co nám předkládá dospělá paní, chlubící se ráda dosaženým vzděláním? Prý nás naučí přežvykovat to, co nikdo nespásl, protože už není co spásat… A co je zdaleka nejhorší, ona láká voliče na „zdroje“, které chce odcizit ostatním. Jinak řečeno, snaží se vyvolat mezilidskou nenávist. Jako by nestačilo, že tohoto džina z lahve pilně vypouští prezident Zeman a premiér Babiš.

Celkový dojem z hovoru

Koho jsme při rozhovoru viděli? Nerozhodnou holčičku, pomáhající si v náročných situacích naučeným skandováním, bušením pěstičkou a opakováním prázdných frází. Byla-li to typická ukázka ženy v politice, je snad dobře, že je političek tak málo. Ale na druhou stranu, máme i dámy jiného ražení, jako namátkou Janu Černochovou, Miroslavu Němcovou, Markétu Pekarovou Adamovou, Olgu Richterovou. Takže u současné ministryně bych to nesváděl ani tak na pohlaví, ale na osobní schopnosti.

Celkový dojem z jejího vystoupení? Hodila by se do pořadu Chcete mě. Sice by zesnulý milovník všeho živého musel uznat že se nehodí na ministerstvo, do parlamentu ani rozhovoru, ale úplně slyším závěrečnou větu Zdeňka Srstky s jeho nenapodobitelnou dikcí „Ona umí udělat tákový smutný očíčka, a jak je snaživá! No jen se na ni podívejte, vemte si ji ať tu v útulku netrpí, uděláte ji šťastnou!“

Necháme si republiku definitivně zvorat?

Podle volebního modelu agentury MEDIAN se hnutí Přísaha blíží pětiprocentní hranici vstupu do sněmovny. Kdo Přísahu založil víme všichni, je to expolicista Robert Šlachta. Boskovický rodák, který absolvoval střední zemědělskou školu, při zaměstnání pak magisterský obor Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval jako traktorista a následně policista. Z řadového člena obvodního oddělení v Pohořelicích během 18 let vystoupal až na ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – ÚOOZ. Během této doby byl členem zásahové jednotky v Brně, řadovým členem ÚOOZ, vedoucím protidrogového oddělení ÚOOZ, působil i v Národní protidrogové centrále.

Působivý služební postup, dalo by se říct. Co si o něm vybaví každý z nás? Kabelkový puč, teatrální tiskovku o tunách zlata a politické korupci, před kterou nás zachrání jen Šlachta. Popravdě řečeno i díky jeho zásahu na Úřadu vlády jsme došli od údajné a neprokázané politické korupce k politické maxikorupci faktické a prokazatelné.

Je Šlachtův vstup do politiky překvapivý? Vůbec ne. On se de facto v politice pohybuje delší dobu, už od pádu Nečasovy vlády. Na poradách ÚOOZ s oblibou připomínal kolegům svou účast na překreslení politické mapy. Ostatně, jeho podřízený Marek Foglar měl k Andreji Babišovi blízko ještě předtím, než se stal premiérem. Vzpomeňme si dále na Šlachtův boj za Babiše při vzniku Národní centrály proti organizovanému zločinu, byl odměněn postem náměstka v Celní správě. Po uraženém rozchodu s profikorupčním premiérem koketoval Šlachta před krajskými volbami s ČSSD, jmenovitě s dalším, mnoha „ctnostmi“ oplývajícím politikem, s Michalem Haškem. Už dříve se objevily spekulace o započetí spolupráce s Radimem Jančurou, kolují informace o získávání dárců pro zamýšlenou Přísahu už v době Šlachtova působení u Celní správy.

A dnes si pan expolicista získává voliče spanilými jízdami po vlastech českých, před jeho bilboardy nelze nikam uniknout a všem nám slibuje, jak zamete s korupcí a zachrání nás před zlotřilými politiky. Sice není první s tímto vágním pokřikem, ale zdá se že mu to přesto vychází. Nepoučitelný volič potřebuje být klamán a proto neomylně sází na další velké zklamání.

Základem úspěchu je dodržování pravidel, nebo jejich záměrné ohýbání

A tady nelze o Šlachtovi pochybovat. On vždy pravidla dodržoval. Tedy, ta svá. Jestliže jej nějaký zlovolný aktivista nazval „ušatým traktoristou“, nechal mu napařit pokutu a zařídil domovní prohlídku, při které byl zabaven notebook s rozpracovanou dizertační prací a archívem článků. Pokutu zrušil soud, stejně jako nařídil vrácení notebooku. Soudně se řešila i neprávem utajovaná výše odměny pro znalce, který posuzoval pro ÚOOZ (tedy pro podřízené plukovníka Šlachty) věci zabavené v Zeleného bytě během domovní prohlídky. Tento způsob „dodržování pravidel policejní práce“ byl pro Šlachtu typický celou jeho kariéru.

A tou se dlouhodobě proplétalo také jedno jméno, Albin Arifovič. Šlachta na jižní Moravě úspěšně vyšetřuje a likviduje obchodníky s drogami (například Vladimíra Moltaše) a jeho konfident s drogami obchoduje stále úspěšněji, zbavovaný konkurence a jako policejní informátor nikdy nezadržený, nikde nejmenovaný. A to přesto, že se odposlechy jeho vstupy jen hemžily. Jejich úspěch pokračoval i po přesunu do Prahy. Nikdo nevěří takové kooperaci, ba přímo spolupráci čestného policisty s organizovaným zločinem, to je zajisté jen shoda okolností, vždyť Přísaha!

Jenže ti dva se prokazatelně znali. A Luděk Vokál, další Šlachtův podřízený, obdržel od Arifoviče údajně různé dary, například Škodu Octavii, nebo tašku Louis Vuitton.

Ještě zajímavější je, že při zadržení Albina Arifoviče u něj GIBS našla části policejních spisů a výpisy policejních databází vedených ÚOOZ zejména na osoby spojené s pražskou komunální politikou (bývalý člen ODS a starosta Prahy 11 Dalibor Mlejnský, jeho radní, nebo osoby napojené na Iva Rittiga).

Albin Arifovič byl v Praze v obchodním styku s Edvardem Udženijou, Tomášem Hrdličkou, Romanem Janouškem. Samá známá jména podnikatelsko-politického polosvěta, zajisté jen shodou náhod v době, kdy se do Prahy dostal pravidla ctící policista. Jakým zázrakem se k Arifovičovi mohly dostat materiály ÚOOZ? A kdo by složil přísahu na to, že informace plynuly pouze od Arifoviče k Šlachtovi?

Opravdu si toho nikdo nikdy nevšiml?

Jistěže všiml, inspekce GIBS zahájila úkony trestního řízení ve věci Roberta Šlachty dne 23. února 2016, protože se měl v letech 2013 až 2016 dopustit zneužití pravomoci úřední osoby. A 10. června 2016 Šlachta rezignoval, oficiálně kvůli chystané reorganizaci policie. GIBS následně jeho vyšetřování odložila.

Vyšetřován byl dále jen Luděk Vokál. Ten už byl šetřen déle než rok. Jakousi hrou náhod týden před zatčením Vokála a Arifoviče byla spuštěna akce VIDKUN, ve které ÚOOZ prošetřovala GIBS. Určitě se všichni shodneme, že se v žádném případě nejednalo o účelovou protiakci, vyvolanou anonymním udáním osob z okruhu Ivana Langera jako byl podnikatel Ivan Kyselý, olomoucký hejtman Jiří Rozbořil, šéf olomoucké hospodářské kriminálky Radek Petrůj nebo náměstek olomouckého policejního ředitele Karel Kadlec. ÚOOZ v souběžně probíhající akci Beretta šetřila i úniky informací ze spisů k expolicistovi Igoru Gáboríkovi, který je měl distribuovat dál. Zatčeni tehdy byli detektiv protikorupční policie Radek Holub a celník Pavel Šíma.

Válka policajtů měla kořeny v počátcích Šlachtovy raketové kariéry. Není logické, aby lokální figurka Vokál byl organizátorem, tím musel být jeho nadřízený. Zřejmě už nelze doložit, zda vědomě splácel Arifovičovi a jeho kolegům informace o konkurentech, kterými jej kdysi účelově zásobovali. Možná jen zpackal vyšetřování a konání svých podřízených zamotal do gordického uzlu, který za něj rozetla až inspekce.

Někdo orat umí, jiný to jen zvoře

Druhé možnosti se dá poměrně snadno uvěřit. Místo obligátního „jak sedláci u Chlumce“ lze nově používat „zvorat vyšetřování jak Šlachta“. Koneckonců, slovo šlachta znamená jatka či porážka, a pan Šlachta činí svému jménu čest.

Nezapomenutelná komedie plná zakuklenců na Úřadu vlády byla směšností přebita tygří razií. Celníci tehdy objevili tzv. tygří jatka a pašování produkce z usmrcených tygrů do zahraničí. Beretta i Vidkun si také zaslouží místo v kriminalistickém muzeu kuriozit.

Kdyby policista Šlachta konal řádně svou povinnost, nezahynuly by desítky nešťastníků, otrávených pančovaným alkoholem. Pamatujeme si, kdo mu to ostře vytknul? Byl to tehdejší premiér Petr Nečas, který za to dostal kabelkou.

Ale to všechno je už pryč. Dnes se na nás za každým rohem dívá expolicista, který přísahá, že to tu dá do pořádku. Můžeme mu věřit při pohledu na výsledky jeho dosavadní práce? Nevíme, čí peníze za ním stojí, komu a kolik je zavázán. Neznáme program jeho politického subjektu. Kritizuje politiky, tepe korupční zlořády a slibuje nápravu.

Po profikorupčním hnutí a okamurovcích je to už třetí subjekt nebezpečného politického prospěcháře, který má šanci zakotvit ve sněmovně. Nastává nám horké léto a palčivý podzim. Doufejme, že demokratické koalice se dostanou přes padesát procent, a tím znemožní konečnou likvidaci naší země. Protože Šlachta už orat možná zapomenul, ale zvorat by to určitě dokázal.

Korupční incest Andreje Babiše

Všichni si byli vědomi střetu zájmů Andreje Babiše. Nikdy nebylo pochyb, že stále řídí Agrofert a je konečným příjemcem peněz ze svých firem. Kdo otevřel oči viděl, že sobě na míru organizuje dotace, vládní pobídky atp. tak, aby z nich měl co největší prospěch. Ačkoliv to jako předseda vlády usilovně popíral, zveřejnění konečné zprávy z auditu ukončilo jeho hru na schovávanou.

LOTR prorokem

Můžeme polemizovat o termínu korupce, který míval jasný význam. Předpokladem korupce byly dvě strany, podplácený (např. představitel státu) a podplácející (např. příjemce dotace). Andrej Babiš tyto dvě strany ovšem shrnul do jedné osoby. On sám sobě dotace přiděluje i je čerpá, je zároveň podpláceným i podplaceným bez poskytnutí hmatatelného úplatku. Andrej Babiš se svým profikorupčním hnutím dokázal minimalizovat náklady a maximalizovat výnosy korupce, a převedl ji na novou, obludně vysokou úroveň. Babišovým vynálezem je český korupční incest.

Podle zprávy Evropské komise Andrej Babiš v České republice ovlivňuje kontrolní systémy, jejichž posláním je obrana proti zneužívání peněz daňových poplatníků evropských i českých. To ale není dostatečně přesné vyjádření. Nejen Babiš osobně, ale téměř všechny články státní správy ať přímo či nepřímo zabezpečují a kryjí dotační parazitismus firem vlastněných premiérem. Podle Petra Fialy, předsedy ODS musí způsobené škody vymáhat na koncernu Agrofert vláda, a není možné, aby premiérův dotační byznys platili čeští daňoví poplatníci.

Netušil jsem, že člověk tak dlouho působící ve vrcholné politice jako předseda ODS si může zachovat idealismus natolik vysoký. Jaká že vláda bude vymáhat škody? Ta, která záměrně ignoruje, že u téměř všech kontrolovaných dotací nesplňují firmy ve vlastnictví premiéra podmínky pro jejich přidělení? Pro příklad si uveďme PENAM. Neinovativní technologie, v koncernu už používaná v jiné firmě dostala sto milionů korun, ačkoliv ve výrobě toustů má Babišovo impérium v ČR téměř monopol. Státní úředník si zdůvodní přidělení dotace, je-li jeho premiérem osoba ve střetu zájmů, a nikdy je nevymáhá.

John Ronald Reuel Tolkien ve svém nesmrtelném díle The Lord of the Rings vložil přemítajícímu Frodovi do úst: Jsou věci, které čas nenapraví, některé rány zasáhly příliš hluboko.

Prorocká slova, platná ve Středozemi i ve střední Evropě. My totiž budeme premiérovi ze státního rozpočtu hradit i právní zastoupení, aby to nemusel platit jeho Agrofert. Ten zastává tezi, že nemá s Babišem nic společného a na dotace má nárok. Holding bude ruku v ruce se zakleknutými státními úředníky celou kauzu záměrně protahovat, i když je už jasně prohraná. Proti konečné verzi auditní zprávy není odvolání, ale je možno ji rozporovat u evropského soudu v Lucemburku. Lze oprávněně předpokládat okamžitou stopku proplácení EU fondů, národních dotací a vyloučení z veřejných zakázek? Začne snad soudní vymáhání neoprávněně vyplacených dotací či soudní stíhání úředníků, ignorujících své povinnosti? Hrozí komukoliv reálně jakékoliv nebezpečí?

Hrana zvoní zejména úvěrujícím bankám

Jde o všeobecně známé skutečnosti, ale není zbytečné si je připomínat. Konečný verdikt Evropy znamená možnost trestního stíhání pro každého úředníka, politika, kohokoliv oprávněného, kdo připojil či ještě připojí svůj podpis pod nové dotace pro Agrofert. Ti všichni by mohli a měli být v budoucnu trestně stíháni za zneužití pravomoci úřední osoby a další trestné činy. Agrofert dle Evropské komise by nadále neměl z veřejných peněz pobírat nic, dokonce ani takzvaně nárokové zemědělské dotace na hektar plochy či kusy chovaného dobytka.

Vraťme se ještě jednou k Tolkienovi. Pamatujete si závěr poslední epické bitvy ve filmu Návrat krále? Stejně jako se bortí půda pod nohami skřetů a propadající se zem je v houfech pohlcuje, tak budou ztrácet jistotu a beztrestnost celé řady lidiček, poslušně posluhujících Andreji Babišovi. On na rozdíl od Saurona, románového pána zla nezahyne v troskách svého sídla. Obávám se, že ujde i zaslouženého trestu.

Babiš politik to může ustát, ne tak ale jeho násilně přebírané a budované impérium, Agrofert. Brouci finančníci v bankách financujících holding Agrofert si zoufale mnou upocené krovky a usilovně studují zveřejněnou zprávu. Agrofert má podle poslední zveřejněné závěrky v souhrnu zhruba 15 miliard dlouhodobých a 27 miliard krátkodobých úvěrů, nemluvě o téměř 7 miliardách závazků z leasingů a 20 miliardách závazků z obchodního styku.

Auditoři definitivně potvrdili, že premiér stále ovládá společnosti jím vlastněné a protiprávně čerpající dotace. Účast bank na financování jeho firem porušuje Evropskou směrnici proti praní špinavých peněz, proto banky musí všechny úvěry zesplatnit a zároveň by měly i všem firmám holdingu zrušit účty, a to neodkladně, protože audit je ukončen a schválen. Čím déle to budou odkládat, tím tvrději postihne zodpovědné manažery nejvyšší vedení bank. Není jim co závidět.

Kde bere Babiš finance?

Platby holdingu za dotace byly vyjmuty z financování a ČR nepožádala o jejich proplacení. Není co napadat u Evropského soudu, proto je válečný Babišův pokřik o soudech jen mlácením prázdné slámy. Všechny dotace byly předsedovi vlády proplaceny z českého rozpočtu. Natvrdo řečeno, zaplatil je český daňový poplatník ze svých daní, které nemohly být použity tam, kde jich je potřeba.

Musíme zmínit ještě jeden fakt – blokovou výjimku schválených EU dotací, jinak řečeno výjimku z veřejné podpory. Jakmile Evropská komise libovolnou dotaci označí za protiprávní a neproplatí ji, je tato dotace o tuto výjimku připravena, a nelze ji tudíž proplatit ani z národního rozpočtu. Jelikož ČR neměla EK předběžně schválenou výjimku z veřejné podpory, nemůže ani proplácet žádné protiprávní dotace z národního rozpočtu. Ale přesto je proplácí.

Už jsme si doložili soustavné překračování zákonů uctivými služebníčky premiéra, oficiálně zaměstnanými coby státní úředníci. Dá se věřit slovům jeho nejbližších? Lze důvěřovat zdůvodnění navýšeného rozpočtového schodku státního rozpočtu z 320 na 500 miliard? Můžeme se spolehnout na státní správou zveřejňované údaje? Skutečně byly prostředky vynaloženy na boj s pandemií, snížení daňového zatížení zaměstnanců, úpravy ve vládních programech přímé pomoci, případně do zdravotnictví, zejména na testování a vakcinaci?

Já osobně bych nezpochybnil snad jen tvrzení Aleny Schillerové, že na financování státního dluhu bude v letošním roce potřebovat 728,4 miliardy korun, ačkoliv na sklonku roku 2020 předpokládala o 182,1 miliardy méně.

Jakákoliv data poskytnutá mafií, ovládající státní správu nejsou důvěryhodná a bude je možno ověřit a uvést na pravou míru až po vítězných volbách a převzetí státu od těch, kteří se jej násilně zmocnili.

Úspěšný manažer a politik?

Z čeho povstal Babiš? Skutečně jej stvořilo politické Palermo, proti kterému hrdinně povstal, jak tvrdí? Nebo jen zneužil znechucení občanů, viz můj komentář z 31.10.2016, aby převzal stát a čerpal dotace? Nejasné jsou pohnutky vedoucí jej ke vstupu do politiky, nemalujme si je ale příliš jásavými barvami.

Stejně neprůhledná je i minulost finančních počátků Andreje Babiše. Sbíráním tenisových míčků, škudlením diet nebo nezištnou pomocí spolužáků z dětských let mohl jen těžko započít svou cestu finančního žraloka, budujícího chemicko-potravinářský holding.

Poměrně úspěšně se mu dařilo během jeho politického působení halit financování své i fiskální politiku země. Dnes ale stále jasněji na obzoru vystupují strže a srázy.

Radek Pokorný, právník a lobbista celá léta pracující pro Babiše řekl: Babišovo působení v politice je neštěstí pro něj samotného, pro jeho rodinu, pro holding Agrofert i pro tento stát.

Přiznejme si, že na štěstí Babiše, jeho rodiny, ani Agrofertu valné většině obyvatelstva ČR nesejde ani za mák. Ale stát, to je něco jiného. Stát jsme my, občané. A naším štěstím bude, až se zbavíme Babiše i všech, kteří byli ochotní s ním kolaborovat v neprospěch státu, všech jeho obyvatel a naší budoucnosti.

Třicet let ODS

CEVRO institut pořádá dnes, 22. dubna 2021 konferenci k výročí založení politické strany neoddělitelně spjaté s moderními dějinami naší vlasti. Politické strany, která po řadu let do značné míry řídila naši zemi a její transformaci společenskou, ekonomickou i politickou. Strany, která se prohlašuje a je vnímána jako strana navýsost konzervativní, ekonomicky liberální a euroskeptická. Na konferenci vystoupí pamětníci a aktivní účastníci mnoha světlých i tmavších chvilek ODS.

Třicet let ve dvou hodinách

Program bude krátký, ale o to hutnější, se zajímavými přednášejícími. Zahájení i zakončení obstará Ivan Langer. O vzniku ODS a politické transformaci ČR promluví Miroslav Macek, Ivan Kočárník poreferuje o ODS a ekonomické transformaci ČR. Jan Koukal zavzpomíná na Sarajevský atentát 1997, zatímco zahraničně-bezpečnostní politiku ODS a NATO rozebere Alexandr Vondra. Vztahy ODS k Evropě, EU, ECR si vezme na starost Jan Zahradil, Martin Říman probere ODS a funkční stát. Podobné téma bude mít na starosti Zdeněk Zajíček, bude mluvit o ODS a efektivním státu. Ivan Fuksa má nevděčné téma, státní převrat roku 2013. Témata všech referátů nabízejí přebohaté možnosti pro přednášející.

ODS a její úspěchy

Vznik ODS a politickou transformaci ČR může M. Macek uvést historií sporů a neshod neústupného Václava Klause st. s Pavlem Rychetským, Jiřím Dienstbierem st. a Petrem Pithartem, které skončily rozpadem Občanského Fóra, řízeného předsedou Václavem Klausem. Řečník si může při té příležitosti posloužit parabolou z moderního fotbalu o vzniku Superligy. Navázat může úspěšným rozpadem Československa, který u nás prosadila ODS zejména kvůli snaze Václava Klause, aniž dala možnost vyjádřit se občanům. A na závěr se sluší zmínit začlenění ČR do NATO a EU, kam přihlášku podala právě ODS coby nejdůležitější vládní strana. To jí ovšem nebrání zpochybňovat přijetí EUR, ačkoliv se ČR při svém vstupu do EU zavázala přijmout evropskou společnou měnu.

Ivan Kočárník to bude mít jednoduché, ODS a ekonomická transformace ČR je fantastické téma. Pravicová strana, která ekonomickou transformaci započala, a posléze ze všech sil bránila jejímu dokončení udržováním bankovního socialismu. Musí také zmínit historickou roli svého předřečníka. Jeho působení při privatizaci Knižního velkoobchodu roku 1992 předznamenalo osudy široké plejády představitelů ODS zapletených do korupčních skandálů. Jsou to lidé pevného charakteru – stojí si za svým prospěchem a jdou za ním při každé příležitosti. Opět může jako příklad posloužit pan Macek, který po návratu do vrcholné politiky roku 2001 neodolal možnosti si zakonzultovat a zaporadcovat pro rakouskou Erste Bank při privatizaci České spořitelny. A představte si, že mu lidé vyčítali i ten směšný pakatel několika milionů, který si vydělal v potu tváře zneužíváním informací.

A zde předá pan Kočárník slovo Janu Koukalovi. Je nutno Václavu Klausovi st. přiznat geniální slovní ekvilibristiku. Nazvat pokus o vymýcení a potrestání korupce atentátem, to nepřekoná snad ani Andrej Babiš svým zbožím. Snaha o očištění ODS Josefa Zielence, Jana Rumla a Ivana Pilipa přivedla Václava Klause k demisi, ale také k upevnění pozice v ODS. Nic na tom nezměnili ani dárci 7,5 milionu korun z Mauricia či Maďarska, Radžív Sinha a Lájos Bács alias Milan Šrejber, privatizující Třinecké železárny.

Alexandr Vondra se bude snažit o uklidnění sálu krátkým shrnutím zahraničně-bezpečnostní politiky ODS vztažené k NATO. Měl by začít rokem 2009, kdy on osobně inicioval dopis prezidentovi Obamovi o hrozbě Ruska. Ale pak může situaci odlehčit humoristickou vzpomínkou, jak to pomáhal osladit Evropě kauzou ProMoPro s vyčíslenou škodou 938 milionů korun a prokázanými 327,5 miliony vyplacenými za činnosti neprovedené či nesouvisející s přípravou českého předsednictví v Radě EU. Vidíte, jak se hodilo tehdejší členství v ODS Jaroslavě Pokorné Jermanové a jak nabyté zkušenosti krásně zúročila coby ANOhejtmanka?

Konference začne nabírat ty správné grády; Jan Zahradil probere vztahy ODS k Evropě, EU, ECR. Kdo jiný je k tomu povolaný než europoslanec bojující proti hlubší integraci EU minimálním počtem svých plenárních vystoupení a konzervativec horující pro prohlubování kontaktů s oficiálními osobnostmi a komunistickými režimy Číny a Vietnamu.

Následovat bude se svým příspěvkem na téma ODS a funkční stát Martin Říman. Nelze dostatečně nevyzdvihnout snahu Václava Klause o pravicovou politiku povolebním vydíráním menších pravicových stran vítězně korunovaným pod heslem „doleva s námi“ oposmlouvou, kterou předal vládu levici. Následky následujícího pokusu o deformu volebního zákona neseme do dnes.

Zdeněk Zajíček shrne ODS a efektivní stát. Případným příkladem může být koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a Zelených závislá na přeběhlících Michalu Pohankovi a Miloši Melčákovi nebo vyslovení nedůvěry vládě díky poslancům ODS a Zelených.

Na závěr zlatý hřeb, Ivan Fuksa a státní převrat 2013. Málokterá země či strana se může pochlubit politickou krizí započatou policejním zásahem na úřadu vlády. Nezdaněné kabelky, nevěrný premiér a žárlivá milenka úkolující tajné služby, to je jak z latinskoamerické telenovely o Pedrovi a jeho Juaně. Chápu výčitky svědomí Petra Nečase, ale tuto situaci jednoznačně neustál. A nezvládli ji ani ostatní členové vládnoucí koalice, kteří se nechali bez většího odporu protiústavně přetlačit Milošem Zemanem.

Jak zvednout preference?

Nejsem příznivcem profikorupčního hnutí ANO, a přesto satirizuji úspěchy ODS při jejím výročí založení před volbami, které musíme vyhrát.

Systematická korupce budovaná, řízená a používaná oposmluvními ODS a ČSSD vyvolala nedůvěru občanů k politikům a politice obecně. Coby konzervativce mne pochopitelně více mrzí účast ODS, která se pro mnoho pravicových voličů stala stranou totálních notoriků kážících vodu.

Přes opoziční odpočinek se ale ODS v očích občanů dostatečně nedistancovala od své problematické minulosti. Ačkoliv Petr Fiala je bezesporu slušný člověk, nedokáže ukočírovat některé své koně. Zvláště ty zvyklé na zlaté klausovské časy plné příležitostí a benefitů.

Ani já nejsem nevinný

Stejně tak jako mnozí z nás jsem si žil svůj rodinný a pracovní život, a politiku jsem sledoval víceméně s odporem. Díky mizivému zájmu většinového občana se v politických stranách zakopali šíbři, kteří neprospívají jejich dobré pověsti.

Netýká se to pochopitelně jen ODS, vezměme si například počet členů této strany, kteří plynule přešli do ANO. A nedělejte si prosím zbytečné naděje vy, příznivci Pirátů. Nijak na ně neútočím, ale s případným úspěchem se na ně nalepí mnoho těch, kteří jdou do politiky z těch nejčistších a hlubokých citů k financím.

Chceme-li pomoci ODS, a obecně kterékoliv politické straně, nesmíme se už ošklíbat nad tou špínou. Vylít se nám ji nepodaří. Nezbývá nám než ji naředit námi, novými členy politických stran a doufat, že se nestaneme tou špínou i my.

Tak si držme palce…

Vládní masakr

Od sobotní mimořádné tiskové konference jsou nám předsedou vlády Andrejem Babišem a jeho prvním místopředsedou Janem Hamáčkem postupně poskytovány či podsouvány dílčí informace. Tyto jsou bohužel v trvalém nesouladu.

Obrazně řečeno, oba pánové nám předkládají antipuzzle. Každý jejich dílek nenavazuje na žádný jiný. Chceme-li z těchto antipuzzlí složit výsledný obraz, musíme si nejprve ujasnit jeho velikost, tvar a objekty vyskytující se v této složité skládačce. Jinak řečeno, stanovme si, co potřebujeme bezpodmínečně znát. Teprve po určení stěžejních otázek se můžeme pídit po odpovědích. Jinak budeme stále v pozici toho, kdo se pokouší složit si puzzle sesypané z mnoha krabic rozličných, různě velkých a složitých námětů.

1. Co a proč se ve Vrběticích stalo?

Obě exploze prokazatelně způsobili příslušníci ruské jednotky 29155 Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin. Splnili tím povel zabránit expedici zbrojního materiálu z muničního skladu Vojenského technického ústavu ve Vrběticích, využívaného společností Imex Group. Zbraně byly s největší pravděpodobností určeny pro Ukrajinu, bránící se ozbrojené agresi vedené Kremlem. Alternativními důvody pro diverzi Ruska provedenou na našem území je dodání zbraní odpůrcům syrského Bašára al-Asada, anebo likvidace přilehlé továrny na recyklaci raketového paliva. Nejvíce pravděpodobná je stopa vedoucí na Ukrajinu, potvrzuje ji podobná exploze munice v Bulharsku a pokus o likvidaci obchodníka se zbraněmi Emiliana Gebreva z května 2015.

Podle vyjádření vedení Imex Group se v areálu Čepiga s Miškinem oficiálně nevyskytovali. Nelze vyloučit, že měli komplice jejichž totožnost zatím nebyla zjištěna nebo zveřejněna. Exploze ze dne 16. října zlikvidovala sklad i s padesáti tunami munice, zahynuli při ní Vratislav Havránek a Luděk Petřík a ohroženy a evakuovány byly obce v okolí. Následující exploze z 3. prosince zlikvidovala další sklad s 13 tunami munice.

2. Proč trvalo vyšetřování tak dlouho?

Muži generálmajora Andreje Averjanova jsou profesionálové, pracující v utajení. Na našem území se Čepiga s Miškinem pohybovali s více falešnými identitami, doloženi jsou jako Ruslan Boshirov, Alexandr Petrov a Ruslan Tabarov, Nikolai Popa.

S vyřešením našeho případu pomohla akce GRU v britském Salisbury z roku 2018. Mluvíme o naštěstí nepovedeném pokusu o otravu Sergeje Skripala a jeho dcery Julije novičokem.

Stejně jako u nás až po tomto teroristickém útoku bylo ukončeno vyšetřování i v Bulharsku. Za pokus o vraždu Emiliana Gebreva a jeho společníků z května 2015 byli obžalováni dva agenti GRU.

Porovnejme si časovou stopu: 2014 Vrbětice, 2015 Emilian Gebrev, 2018 Sergej Skripal. Nezapadá do této dějové linky až podezřele vyznamenání Miškina a Čepigy titulem Hrdina Ruska v listopadu 2014?

3. Kdy měli politici k dispozici konečné závěry vyšetřovatelů?

Podle posledních údajů byla vláda informována o působení příslušníků GRU ve Vrběticích ve středu 7. dubna. Proč byl tento fakt zveřejněn až 17. dubna? Exministr zahraničních věcí Petříček uvádí, že s teroristickým útokem byl obeznámen dříve, stejně jako bývalý velvyslanec Petr Kolář. S největší pravděpodobností právě znalost této nepříjemnosti přiměla Lubomíra Zaorálka odmítnout křeslo ministra zahraničních věcí. Proto nepochybně i prezident, premiér a ministr vnitra o všem věděli. Ale přesto se Jan Hamáček chystal do Moskvy jednat o Sputniku a Dukovanech.

Babišem a Hamáčkem uváděné datum 7. dubna bohužel neodpovídá skutečnostem. Vyšetřování Vrbětického zločinu bylo ukončeno už v říjnu 2020. V zemi úniků informací je všeobecná neznalost takového faktu po dobu pěti měsíců absurdní. O ukončení vyšetřování svědčí i Zemanova snaha z listopadu 2020, kdy neoprávněně požadoval po BIS seznam šetřených akcí, ruských agentů na našem území a jména pro ně pracujících obyvatel ČR. Neptejme se raději, pro koho tyto informace potřeboval.

Den, kdy byla vláda informována lze proto naprosto logicky posunout na sklonek roku 2020.

4. Proč nebyli občané informováni včas a standardním způsobem?

Z jakého důvodu muselo dojít k sobotní mimořádné tiskové konferenci? Proč tak najednou a narychlo?

Nejpravděpodobněji proto, že se nejedná o vládu ČR, ale o vládu střetu zájmů. Jak Babiš, tak Hamáček měli své osobní priority. Teroristický akt, ani smrt dvou občanů pro ně nic neznamená. Důležitější byla pro jejich cíle výměna Jana Blatného právě 7. dubna, jehož nástupce Petr Arenberger začal ihned umetat cestu Sputniku. Sjezd ČSSD 9.-10. dubna, odvolání Tomáše Petříčka 12. dubna, odmítnutí Lubomíra Zaorálka, výběr Jakuba Kulhánka a organizace cesty Jana Hamáčka do Moskvy vyplnily celý týden.

Proč ten horečný spěch? Kvůli Sputniku a Dukovanům? Ano, musel být uspokojen Miloš Zeman, jinak by nedržel ochranný deštník nad Andrejem Babišem.

Nejjednodušší vysvětlení pro urychlený sled událostí byla reálná hrozba zveřejnění faktů o teroristické akci GRU ať už skupinou Bellingcat, spojeneckými zpravodajskými agenturami, anebo prosakujícími informacemi o kterých mluvil např. Petr Kolář. Jak s tím souvisí neuskutečněná cesta ministra vnitra do Moskvy? Neměla to být spíše cesta umožňující mu nekontrolovatelné konzultace o hrozícím zveřejnění diverze ve Vrběticích, a ladění společné partitury našich nejvyšších státních představitelů s jejich partnery v Kremlu? Bohužel tomu vše nasvědčuje. Proto zmatečné kličkování okolo cesty Hamáčka i Babiše.

Vývoj situace je ale oba dohnal ke zveřejnění informací dříve, než tak učiní někdo jiný, a k dalším krokům, které neměli v plánu.

5. Jaký bude další vývoj situace?

V zájmu České republiky je setrvání v EU a NATO. V zájmu České republiky není stát se opět vykořisťovaným satelitem Ruska; očkovat obyvatele vakcínou různého složení; nechat jadernou energetiku v rukou země, páchající zde teroristické útoky, vraždící naše občany a vedoucí proti nám a našim spojencům hybridní válku.

Přesto už přispěchal Václav Klaus, duchovní dvojče Miloše Zemana, aby mu usnadnil vyjádření plánované na konec týdne. Janu Hamáčkovi se podařilo zablokovat vyjádření solidarity celé EU s naší zemí, napadenou Ruskem. Podle předsedy vlády České republiky jsou občané zboží, a cizí mocnost u nás může vyhazovat do vzduchu a zabíjet jak se jí zlíbí. Jak dlouho bude trvat, než začne Rosatom stavět Dukovany? Kdy bude povinné očkování Sputnikem? Od kterého roku bude známa Česká republika jako další Krym?

Uvědomme si, že bezpečnostní rizika jsou skutečná, nelze je ignorovat. Musíme se jim postavit. Neudělá to za nás nikdo jiný, a hlavně to za nás neudělá naše vláda, natož prezident.

Nezbývá, než vládu urychleně vyměnit. Vyslovení nedůvěry této vládě je jediný logický krok opozice. Vláda sama o důvěru žádat nebude, je jasné, že ji nemá. Odkládání vyslovení nedůvěry každým dnem akceleruje ohrožení naší země, naší budoucnosti.

A nepředstírejme si už, že vláda Zemanova by byla ještě horší. Tato vláda je ve světle posledních událostí i vládou Zemanovou, to nelze popřít.

Ozvěny exploze z Vrbětic

Ministr vnitra našel opět svou červenou mikinu a vyhostil 18 ruských agentů, oficiálně zaměstnanců ruské ambasády v Praze. Bravo pane Hamáčku, tentokrát jste příjemně překvapil.

Policie ČR podezírá ze zavinění výbuchu ve Vrběticích příslušníky GRU Anatolije Čepigu a Alexandra Miškina s falešnou identitou Ruslana Boshirova a Alexandra Petrova. Požádala proto o pomoc při pátrání po dvou osobách, zdržujících se mezi 11. a 16. říjnem roku 2014 na našem území v Praze, Moravskoslezském a Zlínském kraji.

Jak sdělil Jiří Ovčáček, mluvčí českého prezidenta „Prezident republiky byl o případu informován panem předsedou vlády i panem vicepremiérem v průběhu soboty. Prezident republiky tedy veškeré informace má k dispozici. Nejvyšší ústavní činitelé postupují v součinnosti.“

Teroristé ve středu Evropy

Díky skvělé práci Milošem Zemanem podceňovaných čučkařů z BIS, brněnského krajského státního zastupitelství a NCOZ, ale zřejmě i díky součinnosti našich partnerů z NATO bylo ukončeno vyšetřování teroristického činu ze dne 16. října 2014. Zákeřný útok byl spáchán v objektu státního podniku Vojenský technický ústav, pronajmutém společnosti Imex Group. Výbuch rozmetal 50 tun munice i se skladem do prostoru o průměru půldruha kilometru. Obětí výbuchu se stali dva naši spoluobčané, Vratislav Havránek a Luděk Petřík. Ihned po výbuchu bylo evakuováno na sto lidí z areálu, obyvatelé obce Vlachovice a žáci škol ze Slavičína. O týden později byly evakuovány obce Vlachovice, Lipová a část Slavičína. K další explozi 13 tun munice došlo 3. prosince 2014.

Policií ČR hledaní Miškin a Čepiga jsou ruští agenti z jednotky 29155, specializované na násilné akce v zahraničí. Oba jsou známí z nezdařeného pokusu o otravu novičokem Sergeje Skripala a jeho dcery Julije v britském Salisbury v roce 2018. Dále se Čepiga s Miškinem zúčastnili pokusu o další otravu novičokem, tentokrát známého ruského opozičního politika Alexeje Navalného. Všech těchto zločinů se spolu s nimi účastnil i Denis Sergejev, další agent GRU s krycím jménem Sergej Fedotov. Ten se už v lednu a únoru 2014 také pohyboval po našem území spolu s Miškinem. Působení Sergejeva při výbuchu ve Vrběticích se zatím nepodařilo prokázat.

Na rozdíl od něj Čepiga s Miškinem oficiálně navštívili muniční sklad ve Vrběticích, pro změnu pod krycími jmény Ruslan Tabarov a Nikolai Popa.

Proč GRU likviduje muniční sklady a vraždí v České republice

Máme všeobecně uznávané dvě možnosti, ukrajinskou a syrskou. V obou případech jde o zneškodnění munice před jejím dodáním na bojiště. Možná nemělo k výbuchu dojít v muničním skladu, ale až během expedice. Ovšem nemění to nic na faktu záměrného vyslání agentů Kremlem na území České republiky s cílem provést zde teroristický čin.

Z Vrbětic byla munice dodávána kurdským bojovníkům, odpůrcům režimu Bašára al-Asada i na Ukrajinu, čelící agresi Ruska. Stejně jako u nás došlo k náhodné explozi munice i v Bulharsku. Oba tyto útoky GRU spojuje i osoba Emiliana Gebreva, bulharského obchodníka se zbraněmi. Jeho se agenti GRU roku 2015 pokusili opakovaně otrávit, v květnu se jim to povedlo. Bulharští vyšetřovatelé případ uzavřeli roku 2018 po otravě Sergeje Skripala, prokuratura obvinila z pokusu o vraždu dva ruské agenty GRU. Proč stál Gebrev v cestě Kremlu? Protože dodával zbraně ukrajinskému ministerstvu vnitra a Národní gardě, bojujícím na Donbasu proti ruským zbraním v rukou ruských jednotek na dovolené.

Opakované neúspěšné pokusy o otravy. Prozrazené ovlivňování amerických prezidentských voleb ve prospěch Donalda Trumpa. Ano, agenti z jednotky 29155 více než 007 připomínají Pata a Mata. Ale nepleťme se, muži pod velením generálmajora Andreje Averjanova vítězně absolvovali řadu bestiálních operací v Afghánistánu, Čečně, na Ukrajině i v Sýrii.

Šlo ruským teroristům určitě o obsah muničních skladů? V areálu totiž byl ještě jeden objekt z vojenského hlediska zajímavý. Projektem NATO byla továrna na recyklaci raketového paliva. Možná se někdy dozvíme, co bylo skutečným cílem Kremlu.

Mimořádná tisková konference

Premiér Andrej Babiš a Jan Hamáček šokující novinu oznámili na mimořádné tiskové konferenci. Přesné formulace Babiše s Hamáčkem zde.

Pochopitelně se k věci okamžitě vyjadřovali přední politici, např. europoslanec Tomáš Zdechovský „Rusko není partner! Na to musíme odpovědět důrazněji než vyhoštěním pracovníků ruské ambasády! Zeman nezeman. Je to bezprecedentní útok cizí mocnosti na našem území. Musí přijít sankce! Tohle si nesmí dovolovat.“ nebo předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová „(premiér Babiš by měl iniciovat svolání Summitu EU, na něm by) měl jednat o společném postupu, jak to učinila Theresa May po otravě Sergeje Skripala. Na našem území byli zabiti dva čeští občané a stovky jich musely být evakuovány. To není jen o naší ruské páté koloně, ale i té evropské.“, zatímco bývalý ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček prozradil Není to (pro mne) překvapení. Tyto informace jsem už měl dříve k dispozici.“.

Petříček to věděl

Pěkná hra na hrdinného ministra vnitra a premiéra to mohla být, ale dlouho nevydržela, jak je u této vlády zvykem. Bývalý ministr zahraničí byl informován o teroristickém útoku agentů mocnosti, která proti nám vede dlouhodobě hybridní válku, ovlivnila volbu našeho prezidenta a snaží se nás dostat zpět pod svůj vliv a nic neudělal? Ani premiér a vicepremiér jím nebyli informováni? To není věrohodné. Pravděpodobnější je, že na tiskové konferenci pánové Babiš a Hamáček s přihlédnutím k jejich známé pravdomluvnosti lhali o datu obdržení informace.

Tuto možnost potvrzují i slova Petra Koláře, bývalého velvyslance v Rusku a USA, podle kterého povědomí o ruském zločinu ve Vrběticích kolovalo bezpečnostními složkami už několik týdnů.

Tím se vyjasnil i pravý důvod odmítnutí ministerské rošády Lubomírem Zaorálkem, který byl o nanejvýš nepříjemném faktu informován a raději zůstal v závětří ministerstva kultury.

Co z toho vyplývá dál? Jan Hamáček byl odhodlán jet do Moskvy, ačkoliv věděl, čeho se tu Rusko dopustilo. Přesto chtěl posloužit Putinově propagandě žebroněním o Sputnik a jednat o dostavbě Dukovan. Ministr vnitra, premiér i prezident republiky vědomě se spolčující s nepřátelskou mocností proti zájmům své vlasti? Termín kolaborace a vlastizrada v tomto případě není příliš silný.

Největší rána je to pro Miloše Zemana, a zajímavá je jedna časová shoda v jeho jednání. Vyšetřování Vrbětického zločinu bylo ukončeno v říjnu 2020 a o měsíc později Zeman po BIS požadoval seznam akcí a ruských agentů na území ČR, ale i jména spolupracujících Čechů a jimi předávané informace. Nelze předpokládat, že byl Zeman Kremlem informován o účasti Ruska na explozích, takovou důvěru si žvanivý stařec nezískal. Odvodit to lze i ze skutečnosti, že on sám neoznačil za strůjce výbuchů BIS, nebo kohokoliv jiného z ČR a trval na vyšetření.

Popřít ale nelze, že ruská strana věděla o ukončení vyšetřování a proto zaúkolovala svou agenturu v Lánech. Byl-li to přímo Miloš Zeman, nebo jeho spolupracovníci bez bezpečnostní prověrky Martin Nejedlý a Vratislav Mynář je ve své podstatě jedno.

Jak napsal na twittru pan Pehe „Parlament by měl Zemana odvolat z funkce, protože vůbec není záruka, zda i v této situaci kope za ČR a ne za RF.“

Totéž ale můžeme konstatovat o celé naší vládě. Trapná snaha Jana Hamáčka vše zaretušovat podáním TO na neznámého pachatele kvůli ohrožení utajované skutečnosti v souvislosti s vyjádřením Tomáše Petříčka vyšla vniveč. On jen potvrdil všeobecnou znalost skutečných pachatelů, což v podstatě potvrdil i člen bezpečnostního výboru poslanecké sněmovny Pavel Žáček.

Kudy dál

Závěr ze soboty je jasný. Jakékoliv zapojení Ruska do dostavby Dukovan je nepřijatelné. Je na čase začít brát bezpečnostní rizika vážně, neignorovat je a nečekat, že je za nás vyřeší spojenci. Totéž platí o tanečky okolo Sputniku, zneužívaného Ruskem v jeho zákeřné prolhané propagandě jako další etapa dlouhodobě vedené hybridní války. Její první ofenzívou vedenou Ruskem bylo zabránění výstavby radaru v Brdech v letech 2007–9, následovalo dosazení proruského prezidenta v roce 2013 financováním Zemanovy volební kampaně.

Dále je nezbytné pokračovat v omezování počtů ruských diplomatů (čti zpravodajských pracovníků) na nejnižší potřebnou mez. Povolání našeho velvyslance ke konzultacím do Prahy by rozhodně neuškodilo.

Legitimním požadavkem je výměna vlády i prezidenta, kteří kryjí nepřátelské akce na našem území a dopouštějí se vlastizrady.

Proč právě sobotní večer

Jednou se to zveřejnit muselo, ale proč zrovna v sobotu večer. Ani jeden evidentně nebyli v psychické pohodě a nebylo jim do mluvení. Babišovi se třásl hlas, nebyla to jeho oblíbená poloha. Místo lhaní čaulidem a inzultací oponentů musel nastartovat dlouho odkládanou konfrontaci s Ruskem. Po španělské chřipce první globální pandemie, daňové a dotační přečiny, ani střet zájmů mu zatím nezlomil vaz. Ale teď možná přijde o svůj nejdůležitější štít, o záda krytá prezidentem.

Odkládané zveřejnění ruského zločinu na našem území snad souvisí s aktivitou Bidenovy administrativy, nově uvalenými sankcemi a vyhoštěním ruských diplomatů. V této souvislosti informace o důvodech exploze ve Vrběticích nejsou pouze naší záležitostí, ale společným problémem celé severoatlantické aliance.

Druhou, pravděpodobnější variantou jsou probíhající spory v řadách ČSSD. Řízený únik informací mohl srazit vaz nejen Hamáčkovi, ale celé vládě a nepříjemně ohrozit Zemana. Urychlené svolání tiskové konference mohl být pokus o převzetí iniciativy a odvrácení hrozícího nebezpečí.

Pro naši společnost jsou paradoxně ozvěny výbuchů z Vrbětic pozitivní. Dojde k narušení dvojbloku Zeman-Babiš a oslabení jejich pozic. Nezapomeňme na dva typické povahové rysy Zemana – uznává jen silné a nezapomíná. Slabé a prohrávající překročí a ponechá jejich osudu a zkřížení svých plánů nikdy neopomene pomstít.

Čas premiéra Babiše se nachyluje.

Nedůvěra vládě?

Potácíme se v krizi, další vlna a nové mutace čínského viru se blíží rychleji než podzimní volby a komunisté najednou hodili svého soudruha velkokapitalistu přes palubu. Pochopitelně to vyvolalo velké vlnobití v našem politickém rybníčku.

Koalice Spolu vyzvala vládu, aby požádala během týdne o důvěru. Nestane-li se tak, bude iniciovat hlasování o nedůvěře. Piráti rovnou vyzývají k rozpuštění sněmovny a k vrácení moci do rukou lidí. Vyslovení nedůvěry půl roku před termínem voleb by podle nich dalo moc do ruky prezidentovi.

Nevím jak kdo, ale jak slyším fráze o vracení moci, zamrazí mne v zádech vzpomínky na bolševika. Ten vracel moc lidem tak usilovně, až z toho lidé končili v lágrech nebo v emigraci. Taky vás překvapilo, že se Ivan Bartoš zřejmě neobtěžoval čtením platných zákonných ustanovení? Rozpuštění sněmovny je při současném rozložení sil neproveditelné. Kde vzít potřebných120 poslanců, když vládní koalice jich má 92? Anebo se vrchní pirát jen snažil propagandisticky zapůsobit na voliče?

Nedůvěra vládě ovšem vyslovena být může, na to demokratická opozice s pomocí nesystémových stran stačí. Další krok je potom na prezidentovi. Zlomí vaz Ústavě, jak je jeho zvykem, anebo pro něj netypicky dodrží své slovo a pověří Andreje Babiše aby jeho vláda, byť bez důvěry, dovedla naši republiku do voleb.

Vyzýval jsem už dříve k vyslovení nedůvěry vládě, namátkou zde, zde, nebo zde. Byl jsem pravidelně poučován, ba i napadán, že to není dobrý nápad. Babiš využije možnosti odstřihnout se od odpovědnosti za své chyby a umožníme mu vyhrát další volby. Dále se všichni zaklínali strachem ze Zemana, z další vlády jím jmenované. Ta nás zaprodá Kremlu a Pekingu, přiveze sem Sputnik a svěří jim dostavbu Dukovan.

Chápu a chápal jsem ty obavy. Ale zcela otevřeně – Zeman svoji vládu už dávno má. Proč Babiš nechtěl ukazovat pindíka? Přece proto, aby nebyla vidět ruka svírající jej pevně za moudí. Co se týče obav z budoucí vlády Zemanových kumpánů, co prezidentovi zabrání jmenovat si ji na podzim po řádných volbách a udržovat ji u moci jakýmkoliv porušením Ústavy?

Už se vaříme, žáby

Už dávno se vaříme jako ty pověstné žáby, ani to nevnímáme. Celé období s profikorupčním hnutím ANO silně připomíná béčkový film s halloweenskou tématikou. Úplně to vidím: idylickou, sluncem zalitou krajinou si to po dálnici sviští přepychový, přeplněný dálkový autobus. Následují retrospekce osudů cestujících – jedni jsou se životem spokojení, druzí ne, někteří mají zdravotní nebo finanční problémy, jeden řidič podvádí svou ženu, jeho parťák odpočítává z jízdného vstupné do disneylandu. Palubní steward, ješitný a zatrpklý stařec zařídí zastávku na odpočívadle, kde do autobusu nečekaně vtrhne banda zakuklenců a odvleče řidiče v klepetech. Za volant se vnutí jeden z cestujících, slizce úlisný týpek, vítěz zmanipulovaného veřejného hlasování a film konečně nabírá otáčky.

Slunce zalézá za mraky, přižene se vichřice, bouřka, hromy divo bijú, mlha a stmívání, okolo vyjí smečky baskervillských psů a řidič z dálnice sjede na okresku. Někteří z cestujících volají po jeho výměně, ale ti na předních sedadlech to odmítají. Kdo ví, co má ještě za lubem steward. Někteří z cestujících si nasazují pásky přes jedno oko a chystají se na padákových šňůrách oběsit bývalého druhého řidiče, protože to určitě všechno zavinil. Okolo řidiče se vytvoří skupina zločinců, kteří za jízdy okrádají a šikanují cestující, steward huláká sprosté odrhovačky a občas se šíleným hlasem ptá „Líbí se vám výlet, vy kundy?“, zatímco jeho mladý pomocník nutí všechny zpívat satanistické chorály.

Autobus odbočil na lesní cestu a skáče stovkou přes výmoly, větve mu vyráží okna, dovnitř prší a řada lidí má zranění po pádech ze sedaček. Na rozbitá okna se za jízdy věší čínští netopýři, syčí na cestující a prskají na ně sliny plné koronaviru. Několik lidí se snaží zezadu protlačit, aby zasáhli, ale ti na předních sedačkách jim to stále rozmlouvají. Není prý rozumné za jízdy měnit řidiče, musíme počkat až zastaví. Řidič ovšem křičí, že on všechny zachránil, nikdo jiný by to lépe nezvládl. Jediná šance je nechat jej řídit už navždy, aby rychlou jízdou zabránil netopýrům vlézt do autobusu. Přitom řídí jen levou rukou, pravou si do kapes totiž cpe vybrané jízdné.

Netopýři jeho řeči ignorují na rozdíl od lidí, lezou dovnitř a zabíjí některé z nich. Řidič křičí „To nevadí, jsme best in kovid!“ a šlape na plyn, jeho kumpáni okrádají další cestující. Zezadu se tlačí víc a víc těch, kteří už toho mají dost, ale k řidiči se nedostanou – brání jej jeho společníci, francouzskou holí je mlátí steward a ti na předních sedadlech jim stále moudře rozmlouvají převzetí volantu.

Do cesty vjede multikára a snaží se autobusu zablokovat další cestu. Nepodaří se to. Moudří z prvních řad odsoudí toho nerozumného opovážlivce. Je to prý známý skandalista Beetspader. Řidič se chová jako naprosto šílený nebo totálně ožralý, sjel na skalní stezku ale stále zrychluje jízdu. Čím dál častěji se mu některé kolo smeká z krajnice, autobus se kymácí, jaký chudák vyletí z okna a padá do propasti…

Proč čekat

Počkáme, až mu konečně dojde palivo, nebo zkusíme převzít volant a zachránit pasažéry? Pochopitelně se celý autobus může zřítit za tím nešťastníkem, který v dlouhém záběru padá, padá a padá.

Neudělat nic je větší chyba než chybovat při snaze. Jistě, shodou okolností právě při přebírání volantu můžeme skončit katastrofálně. Ale s tímto řidičem to je stejně jen otázka času.

Kdo by měl nějaké podezření o mé motivaci – nejsem na výměně řidiče nijak závislý a nic na tom nevydělám. V tom blbém filmu hraju i já. Křičím řadu let ze zadních sedadel na ty vepředu, aby řízení převzali z jednoduchého, ale závažného důvodu. Já mám strach. Ne o sebe, na vedlejší sedačce je ale se mnou má celoživotní partnerka a za námi sedí naše dcery a vnoučata, všichni naši blízcí a přátelé. A já netoužím vidět je na dně.

Když nebude mít nikdo odvahu převzít volant, skončíme tam všichni už brzy.

Kdo má ke zhroucení blíž, ČSSD nebo její předseda?

Jan Hamáček se jako znovuzvolený předseda cítil být obávaným politikem, tahajícím zpovzdálí za nitky. Chtěl to sebevědomě předvést v dvojtažce, pro šachistu jeho úrovně trapně to jednoduché úložce: oběť figury následovaná rošádou se ziskem drtivé poziční výhody. Vyšla mu jen pomsta vyzyvateli. Nastoupit na zahraničí poslušně po Tomáši Petříčkovi Lubomír Zaorálek odmítá a kultura není volná pro Jana Birkeho, poslance a starostu Náchoda.

To není všechno, další figurky na šachovnici odmítají hrát Hamáčkův gambit. Například Zelení ukončili jednání o spolupráci s ČSSD. Pardubický hejtman Martin Netolický stáhl svou kandidaturu ve volbách do Poslanecké sněmovny. K ČSSD Vladimíra Špidly a Bohuslava Sobotky se hlásí dlouholetí poslanci jako Robin Böhnisch nebo Karel Černý, oba proto ukončili své členství neprodleně po sjezdu. Ke straně vedené Janem Hamáčkem, Babišovým věrným lokajem je totiž nic nepoutá. Následují další, a řady Hamáčkových spolustraníků postupně notně prořídnou.

Ale žádný strach, bazének už si nafukuje Zdeněk Škromach. Služby nezištně nabízí Michal Hašek, známý to arbitr morálky a věrnosti. Určitě se najde celá plejáda všehoschopných pohrobků kdysi mocné strany, toužících si ještě naposled urvat co možná tučné sousto z mršiny sociální demokracie.

Co k tomu říká nový místopředseda ČSSD Jiří Běhounek?

Lubomír Zaorálek odmítl převzít Ministerstvo zahraničí, protože nejdůležitější agendy (evropská politika, zmocněnec pro Rusko) byly delegovány jinam, takže zamini bylo Zaorálkovými slovy vykucháno. „Lubomír Zaorálek o tom věděl, v mezidobí asi došel k jiným závěrům,“ řekl Jiří Běhounek. Dále Zaorálka kritizoval, protože jej před tiskovou konferencí neseznámil se svým rozhodnutím nepřijmout nabídku výměny křesel. „Co bylo trochu zmatené, byla reakce kolegy Zaorálka … Musíme si z toho vzít poučení a neblbnout.“

Chápat to jako sebekritiku by nebylo správné, protože snaha vyměnit dva ministry nebyla chybou. Tak určitě, pane místopředsedo. Výměna ministra zahraničí v době nebývalé kumulace ruských vojsk na ukrajinských hranicích zavánějících další ozbrojenou agresí Kremlu je v naprostém pořádku. Zajisté to nemá nic společného se snahou Miloše Zemana o prosazení vakcinace Sputnikem nebo ohrožením naší státní bezpečnosti prostřednictvím stavby nového bloku Dukovan.

A už vůbec to neoslabuje vztahy s našimi partnery, společnou bezpečnostní strategii, neposiluje to východní vliv na naši zemi, ani nebrání naší obraně vůči sílící hybridní válce vedené proti nám Ruskem.

Pane Běhounku, příště zkuste nějakou jinou pohádku, touto občany ČR rozhodně neuspíte.

Ministerstvo zahraničí povede Babišův „slušný kluk“

Je-li pro Babiše někdo slušným klukem, je na čase zbystřit pozornost. Kdo je vlastně ten slušný kluk? Jak řekl dlouholetý diplomat Pavel Fischer „Potřebujeme ministra zahraničí, který obstojí před vnitřním i vnějším tlakem a nebude nástrojem vlivových skupin.“

Zvládne to ve svých 37 letech Jakub Kulhánek? Co o něm víme? Je to dlouholetý člen ČSSD, patřící k liberálně demokratickému, prozápadně orientovanému křídlu strany. Na UK absolvoval mezinárodní teritoriální studia, na Georgetownské univerzitě ve Washingtonu zase ruská studia. To není špatný začátek kariéry ministra zahraničí.

Pracoval jako analytik neziskovky AMO (Asociace pro mezinárodní otázky) a roku 2014 se stal státním úředníkem. Působil coby náměstek ministra obrany Martina Stropnického 2014, náměstek ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka 2014-2016, náměstek ministra vnitra Jana Hamáčka od roku 2018. V letech 2013-2017 byl poradcem Jana Hamáčka, v té době předsedy sněmovny a poradcem premiéra Bohuslava Sobotky.

Co ale dělal od května 2016 do června 2018? Vzal si dva roky prázdnin? Jistěže ne, takový mladý ambiciozní člověk na to nemá čas. Musí pracovat na své kariéře. Třeba i pod Luftjardou v CEFC jako externí konzultant investičních projektů a regulačního prostředí v EU. Liberálně demokratický, prozápadní sociální demokrat sloužící čínskému perpetuum mobile, není to oxymóron? Nelze vyloučit, že nesloužil zájmům zmizelého poradce Miloše Zemana, ale pouze zájmům svým. Každopádně to něco vypovídá o jeho názorové konzistenci. Všechna jeho rozhodnutí a kroky v čele ministerstva si zasluhují tu nejvyšší pozornost a kontrolu, zejména v oblastech zájmů Ruska, Číny a naší páté kolony pracující v zájmu těchto dvou nedemokratických zemí.

A co ke svému budoucímu angažmá říká sám Jakub Kulhánek? „Prověrka mi byla nedávno prodloužená po absolvování standardního bezpečnostního prověřování o dalších pět let. Velmi si vážím nominace do funkce ministra zahraničních věcí, ale nebudu to zatím komentovat do schůzky s prezidentem republiky.“

Každý ministr potřebuje náměstka

A kdo bude Kulhánkovým náměstkem? Starý známý Pavel Jaroš, který zná Černínský palác jako své boty, přivedl jej tam kdysi Miroslav Šlouf, poradce Miloše Zemana. Jaroš byl tajemníkem Jana Kavana, nezapomenutelného ministra. Ten například podepsal prohlášení, že skartoval čtyři stovky tajných spisů, ze kterých se většina později našla. Ministra, kterému se v sejfu v koupelně náhodou našlo cca půl druha milionů korun a dokumenty, o kterých prý nic nevěděl. Dokumenty i peníze od zaměstnanců zamini poté převzal Karel Srba, Kavanův tajemník.

Připomeňme si krátce, kdo byl Srba. Člověk odsouzený na 12 let za plánovanou vraždu Sabiny Slonkové, novinářky nepohodlné Miloši Zemanovi. Dále byl spojený se skandálem okolo nápadně nevýhodného pronájmu Českého domu v Moskvě a spolu s budoucím náměstkem Pavlem Jarošem byli obžalováni pro předražené rekonstrukce ambasád. Oba byli ale osvobozeni pro nedostatek důkazů.

Pavel Jaroš byl místostarostou Prahy 13, členem dozorčí rady Českých drah ale také České pošty, objevil se ve státní agentuře CzechInvest i v pražském Výstavišti, řídil městský podnik 4-Energetická a.s. Většinu své kariéry je vnímán jako jakási šedá eminence ČSSD v Praze a středních Čechách s vazbami na mafiánské prostředí. Ale nesmíme mu křivdit, on pro politické názory nezanedbá žádnou příležitost. Stal se také poradcem náměstka primátora Prahy za ODS M. Richtera, nebo ekonomickým poradcem ministra zahraničí L. Zaorálka.

Tak vám pane Hamáčku pěkně děkujeme za nominace, o slušného kluka se vám postará náměstek s bohatými zkušenostmi ještě z dob oposmlouvy.

A kdyby vám náhodou na zamini chyběl ještě nějaký kvalitní kádr, od 18. února 2021 je volný Lukáš Kohout, který po více než šesti letech byl podmínečně propuštěn na svobodu. Tento dobře známý falešný asistent ministra zahraničí Jana Kavana, létající na účet sněmovny do celého světa navštívil do svých dvaceti let Jihoafrickou republiku, Maledivy, Thajsko, Tunisko, Peru, Kolumbii, Ukrajinu, Albánii či Venezuelu.

Později se vydával za zaměstnance několika organizací a jako takový vylákal zboží, které neplatil, spáchal úvěrový podvod a jezdil autem bez řidičského oprávnění, s kterým parkoval s kartou ministra zahraničí, pro změnu Cyrila Svobody.

Neváhejte, člověk jako je Lukáš Kohout se mezi vámi bude cítit jako doma, a třeba se od vás ještě něco přiučí.