O Žluté cestě

Kdysi dávno, tak dávno, že si to už dnes nikdo nepamatuje, stávala na hoře Vlčinci nad vsí Pernink stará a velká tvrz. Byla postavená z kamenů na velkých skalách, kde se od té doby říká Na tvrzi. Jako byla sama tvrz postavena z velkých, tvrdých a tmavých kamenů, tak i srdce jejího pána bylo temné a nad ten kámen tvrdší. Nikdo z okolních v si nesměl vzít na jeho panství nic z lesa. Dokonce ani polínko, a čím jiným se dalo na studených Krušných horách v těch dřevních dobách topit?! Nesměly se sbírat borůvky, brusinky nebo houby. Ono se to nezdá, ale jiné ovoce než lesní tehdá pro děti na hřebenech nebývalo, a za houby a lesní plody chudina z hor na trzích utržila pěkný peníz. Dokonce jim rytíř, ten nelida, nedovolil na kraji lesů ani pást dobytek.

Koho rytíř v lese chytil, toho krutě ztrestal. Nejprve mu zabavil vše, co z lesa pocházelo, pak ho nechal zbičovat svými pacholky a nakonec jej ještě odsoudil k pokutě. Když ten nešťastník neměl čím zaplatit, a to neměl nikdo, musel svoji pokutu odpracovat při těžbě dřeva, při stavbách cest anebo při žních. Vždycky se už něco našlo, co na panství nebylo hotovo.

To víte, občas se stalo, že tomu kruťasovi někdo v lese zkusil utéct a nečekat na potrestání. Proto si ten rytíř pořídil dvě velké, zlé dogy. Dvě ukrutánsky obrovská psiska, kterým neutekl nikdo. Sám rytíř je jediný cvičil a krmil a těch dvou dog se zakrátko bál celý kraj. Rytíř nechal vykácet široký pruh lesa až dolů k Perninku a vprostřed kázal zřídit cestu. Sám pak z pohodlí tvrze štval dogy na vesničany, kteří se ochomýtli blízko jeho lesa. Celý ten pruh porostl trávou, ve které hustě rostla a kvetla třezalka. Cestě říkali všichni Perninští Hartheulaubigenweg. No, on by jim Němec beztak nerozuměl, v místním nářečí to znělo Harthólóbigewég.

Tou dobou žila v Perninku jedná chudá vdova. Neměla skoro nic, jen roztrhanou chaloupku na konci Perninku, malý kousek pole, na kterém sklidila víc kamení než brambor a jednu kozu. Její jediná radost byl malý synek, říkala mu Hans. Když měla všechnu práci hotovou, sedávala s tím Honzíkem před chaloupkou a povídala mu pohádky.

Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A tak ta chudá vdova onemocněla, a nikdo jí neuměl pomoci. Stará babka kořenářka si ji prohlédla, zavzdychala a řekla: „Je to zlé, velmi zlé. Pomoci by mohl jen čaj z třezalky, jiného léku neznám. Ale já už žádnou třezalku nemám, a ona stejně roste jen na Harthólóbigewég, a tam ji nikdo sbírat nepůjde. Všichni se bojí rytíře a jeho psů.“

Chudá vdova se smutně rozplakala. Ne ze strachu o sebe, ale při pomyšlení, co bude s jejím Honzíkem, maminky už jsou takové, že na sebe nemyslí. Babka kořenářka se pomalu štrachala domů a přemýšlela, kdo ze sousedů by se toho chlapce mohl ujmout. Honzík zatím nakrmil kozu, podojil ji a mléko připravil mamince k ruce, aby se mohla napít, až se vzbudí. Sám si vzal košík a šel na Harthólóbigewég natrhat třezalku. Cestou se mu kolena třásla strachy až běda, ale nepolevil a šel dál. Jako na potvoru dole žádná třezalka nekvetla, a tak musel až skoro ke tvrzi. Trhal třezalku, krčil se až k zemi a sám pro sebe si říkal „Třeba ten ukrutník spí!“

Ale nespal. Stál ve své tvrzi u okna a ani nevěřil svým očím. Takový malý kluk a tak veliká drzost! Vždyť on si skoro pod okny jeho tvrze něco sbírá do košíku! Nemeškal a vyběhl pustit psy, ať se zase jednou proběhnou. A dogy vyběhly.

Honzík, jak je viděl, dostal takový strach, až mu nohy zdřevěněly. Potom si vzpomněl na maminku, že už jí teď vůbec nikdo nepomůže, a dostal ještě větší strach. Kleknul si a prosil Pána Boha, matičku Boží i všechny svaté o pomoc, věděl totiž, že psům neuteče. Však jim neutekli ani chasníci větší a starší.

Věřte nevěřte, možná ta modlitba pomohla. Možná pomohlo to, že dogy ještě nikdy neviděly tak malé dítě, a třeba i to že před nimi Honzík neutíkal, ale klečel. Na to dogy nebyly zvyklé, ani cvičené. Zkrátka a dobře, ti psí velikáni k němu doběhli, očmuchali ho po celém těle a nevěděli co dál. On to tedy nevěděl ani Honzík, a tak klečel a modlil se dál. Když mu to ale už přišlo moc dlouhé, a začala ho tlačit kolena, zkusil jednu dogu opatrně pohladit, a pane, té se to líbilo! Hned mu nastavila záda, krk, a ještě bříško, ale to už přiskočila ta druhá, že chce taky a hned mu olízala celý obličej. No však to znáte, jak to psi umí.

Honzík se úlevou rozesmál a drbal ty dva kolohnáty kam jen dosáhl, dogy okolo něj poskakovaly a olizovaly ho, ale ten pohled nevydržel rytíř. Skočil na koně, vytasil meč a s hlasitým proklínáním vyjel po cestě. Honzík chytil košík a vyběhl rychle dolů k Perninku. Kvůli strachu z rytíře dočista zapomenul na strach ze psů. Ale dogy měly z rytíře stejný strach jako on, a tak raději utíkaly spolu s tím malým klukem, který na ně nekřičel ani je nebil. To už ale bylo na rytíře moc. Nadával Honzovi i psům, sliboval, že je všechny zaživa stáhne z kůže, zbičuje a rozčtvrtí a co mu slina na jazyk přinesla. Jak se tak snažil je všechny co nejrychleji dojet, a pobízel mečem koně k rychlejšímu trysku, přehlédnul nějaký kámen nebo pařez, nebo kdoví co. Kůň pod ním klopýtnul, rytíř spadnul na zem a srazil si vaz. Honzík i s dogami došel domů, uvařil čaj z třezalky, a když se jeho maminka vzbudila, dostala ho oslazený medem.

Zkoušeli jste někdy pít třezalkový čaj bez medu? Raději to ani nezkoušejte. To je vám tak zdravé, že se to neoslazené vypít nedá. No, ono se to vlastně pít nedá ani oslazené… Ale pomáhá to, a Honzíkova maminka se vypotila a udělalo se jí líp. Jenže když jí ten její kluk všechno vypověděl, zase se jí z toho leknutí přitížilo, a tak jí Honzík rychle uvařil ještě jednu dávku třezalkového čaje.

Sedli si zase spolu před chaloupku, ale místo pohádky musel tentokrát vyprávět Honzík, jak to celé bylo. Přišla tam za nimi celá vesnice a všichni napjatě poslouchali. Pravda, trochu mu to kazila maminka, měla totiž strach z těch velikých dog, aby jim něco neudělaly. Taky z toho, čím ty psiska uživí, vždyť sami dva toho moc neměli. A tak Honzíka naváděla „Odežeň ty telata, vždyť nás jednou v noci oba sežerou i s kozou, ani chlup po nás nezůstane!“

Honzík ale nedal jinak, než že si ty dogy nechá. A tak se sousedé usnesli, že z něj bude obecní pastýř. Když má takové dva halamy, tak se nemusí ničeho a nikoho bát, protože jemu ani dobytku s takovými strážci nikdo neublíží.

A od těch dob Honza chodíval po lukách i lesích se stádem a okolo něj poskakovaly dogy celé šťastné z toho, že je někdo má rád. Nemyslete si, ona ani taková zlá doga není spokojená a je radši, když nemusí ubližovat a když nikdo neubližuje jí. Honzíkova maminka byla taky spokojená, protože se jim vedlo lépe. Spokojený byl i celý kraj, protože se nebál ukrutného rytíře.

Celý kraj vlastně spokojený nebyl. Rytířovi pacholci teď místo pouštění hrůzy museli pracovat sami, a to se jim nelíbilo. Proto raději odešli někam jinam, ale u nás nikomu nechyběli. A tvrz? Ta pustla, pustla, až docela zpustla a nic z ní nezbylo, jen to jméno kusu lesa, kde se dodnes říká Na tvrzi. A taky zbyla cesta z Perninku nahoru na Vlčinec, cesta, které se říkávalo Harthólóbigewég.