O strašlivém Ruprechtovi

Dávno předávno, že už si to ani nejstarší babičky nepamatují stávala tam, co je dnes vesnička Ruprechtov velká tvrz. Ona to vlastně nebyla pořádná tvrz obydlená, spravovaná a chráněná nějakým zemanem, kdepak! Byl to takový větší statek, obehnaný palisádou ze silných kmenů. Ale hlavně to byla lotrovská peleš, osídlená jakýmsi Ruprechtem, kterému se po jeho skutcích přezdívalo Strašlivý. On si Ruprecht nechával vznešeně říkal rytíř, ale ve skutečnosti to byl prachobyčejný lapka. A jeho čeládka, to nebyla ani tak čeládka, ale popravdě obyčejná loupežnická banda. Ruprecht je posílal loupit na Nejdecko i Ostrovsko, takže si místní ani kupci na cestách před ním nikde nebyli jisti. Často se loupežníci vypravili i do Hroznětína, ba až do Merklína pro obživu, a sedláci pak neměli co do huby.

Na tvrzi Ruprechta Strašlivého se hromadily poklady, a u krále se zase hromadily stížnosti na Ruprechtovo řádění. Ale od krále je do pohraničních hor zvaných Krušné daleko, a tak Ruprecht, nikým nerušen, řádil dál. Jednou takhle Ruprecht se svými knechty přepadl procesí poutníků na cestě do kláštera na Mariánské. Jak už bylo jeho zvykem nemilosrdně loupil, krutě zabíjel a chutě násilnil a svou družinu povzbuzoval k podobným ohavnostem. Tu jedna dívka, kterou měl v práci zrovna sám Ruprecht, jej před svou smrtí proklela se slovy „Když se chováš jako divoký pes, ať se z tebe po tvé smrti divoký pes stane!“ a vydechla naposled. Prokletí vyslovená v okamžik smrti se prý vyplní vždy, i když si někdy dají načas. A to byl i Ruprechtův případ.

Netrvalo to nijak dlouho a ke stížnostem kupců se připojil tepelský klášter, jemuž tehdy patřilo zboží hroznětínské. Stížnost kláštera měla svoji váhu, a tak král vyslal své hejtmany s vojskem proti Ruprechtovi. Po krátkém obléhání byla tvrz dobyta, v krutém boji byli pobiti téměř všichni Ruprechtovi knechti, Ruprecht byl zajat, mučen a čtvrcen. To proto, že Ruprechtův poklad nikdo nikde nenašel. Ale Ruprecht ani na mučení cestu k němu neprozradil. Ti z Ruprechtovy čeládky, kteří přežili boj a bylo jim odpuštěno, se usadili okolo rozbořené tvrze, a založili Ruprechtov. A po tom Ruprechtově a širokém okolí od té doby za bezměsíčných nocí pobíhá divoký, zlý, velký a černý pes, kterého se všichni bojí.

Povídá se, že teprve až se najde ten, kdo se psa v noci při náhodném setkání nezalekne, ale vlídně ho osloví, nakrmí a přijme za svého, pak teprve bude Ruprechtovo prokletí zlomeno. Černý pes bude osvobozen a ten spravedlivý člověk odměněn. Pes jej přivede k místu, kde jsou zakopány poklady nahromaděné strašlivým Ruprechtem, pomůže je vyhrabat a sám se pak rozplyne. Teprve potom dojde odpuštění i Ruprechtova duše, hříchy černá tak, jako ten pes.

O založení Vlčince a velkém pokladu

Dokud nebyla osídlena všechna úrodná místa v nížinách, nehnal se nikdo na studené a nevlídné hory. Ale když nastala v Krušnohoří první bytová krize, nezbylo než se usadit i na svazích Vlčince. Nikdo neví proč, ale nejstarším osadníkem na Vlčinci byl lichvář. Co vám budu povídat, moc se mu zpočátku nedařilo. Ono srnky ani jeleni, natož divoká prasata o výhodné půjčky nějak nejevila zájem. Aby nezkrachoval, upsal se ďáblu. Začali za ním chodit chudáci ze široka daleka, z hor i údolí, lesáci, sedláci i měšťané. Lží a podvodem ten lichvář sloužil mamonu a své chamtivosti. Tvrdě a bez srdce vymáhal lichvářské úroky z půjček, až nastal jeho čas. Po uplynutí stanovené lhůty si pro něj přišel čert. Ale starý lichvář byl tvrdá nátura a nechtěl opustit svůj majetek a získané poklady. Chytil se jednou rukou truhlice, druhou rukou stolu a čert s ním stáhl celý dům, dvůr a všechen jeho majetek do země.

Lidé si začali šuškat, že takový neprávem získaný majetek bude zem tlačit, ta si ho neponechá a ochotně dá všechno tomu, kdo překoná kletbu. Řeči se lehko vedou, ale nikdo neměl odvahu to vyzkoušet. Až jednou se jeden mládenec z Perninku až po uši zamiloval do děvčete z Merklína, ale její tatínek mu ji nechtěl dát. On byl pro něj moc chudý. Proto si ten chasník, říkejme mu třeba Honza, to je takové tradiční pohádkové jméno, zašel za starým poustevníkem pro radu, jak zlomit kletbu a získat lichvářův poklad. Poustevník mu něco nakukal, aby měl od něj pokoj a mohl trávit svůj čas hlubokým hloubáním o záhadných věcech mezi nebem a zemí. Však jej Honza cestou domů dobře slyšel, jak se na sluníčku ve chvilce zahloubal, opravdu hodně zhluboka.

Podle rady přišel Honza v neděli na místo propadlého domu dobrou hodinu před půlnocí s velikánským křížem a svěcenou vodou a celou hodinu se pilně modlil růženec. Podle poustevníka se nesměl ani jednou přeřeknout a ani slovo vyřknout nahlas a s úderem půlnoci se měl objevit lichvářův statek. Pak už stačilo jej jen za ustavičného modlení obejít a pokropit svěcenou vodou, a statek měl patřit Honzovi i s pokladem.

A opravdu, zničehonic stál dům s maštalemi, dřevníkem i chlívky před Honzou. Než stačil začít obcházet a kropit, otevřela se se skřípáním vrátka, a takový hrbatý mužík zval Honzu dovnitř. Najednou ale mužíkovi zle a ohnivě zasvítili oči, narostly mu dlouhé drápy a začal se na Honzu sápat. O tom všem mu ale poustevník ani slovo neřekl! Honza si skoro cvrkl do nohavic a leknutím mu vypadly z paměti všechny modlitby. To ho ale nějak dožralo, a s výkřikem „Ve jménu Božím!“ skočil na toho ošklivce a mlátil ho křížem co se do něj vešlo a navrch o něj rozflákal i lahvičku se svěcenou vodou. Obluda zařvala, až se stěny třásly, skočila do kamen a ztratila se, jen ohavný zápach po ní zůstal. Kde se vzala, tu se vzala, na zemi se zjevila veliká hromada zlata. Honza začal poklad poctivě dělit na dvě půle pro sebe a pro vrchnost, až narazil na poslední minci. Obluda, plná naděje, vykoukla z kamen, ale Honza nožem a kladivem poctivě rozpůlil zlaťák. A to byl konec, zase se objevil ten mužík, snad ještě o něco menší. Řekl Honzovi, že mu patří celý statek a přesná polovina pokladu a s druhou polovinou zlaťáků se nějak rozplynul. Honza si v kamnech rozdělal oheň a místo odpočinku tu hromadu zlaťáků začal znovu dělit na poloviny, takový to byl poctivý daňový poplatník. Tenkrát ještě nebyli daňoví kouzelníci, kteří umí optimalizovat výnosy a využívat mezer v zákonech!

A co Honza udělal hned ráno? Ano, správně hádáte, běžel za svým děvčetem, které mu její tatík předtím nechtěl dát. Když zahlédl tu kupu zlata, uspořádal jim pořádnou veselku, a Honza se svojí nevěstou v lásce hospodařil na statku. Časem se jim narodily dcerky, za těmi přišli jejich mládenci, a osada na Vlčinci se pomalu rozrůstala.

Jak vznikl Velký rybník

Žil, byl kdysi dávno kdesi v Sasku mladý šlechtic. Měl spokojený život, rád se bavil, laškoval s děvčaty, tančil, hrál karty a kostky, on vlastně ani neměl nic jiného na práci, než utrácet zděděné peníze. Dny mu plynuly jako voda, šel z oslavy na oslavu, dnes bychom řekli, že z párty přešel na mejdan. Jednou k ránu se ten mladý šlechtic po neobyčejně vydařené pitce dostal do sporu se synem jiného šlechtice. Ani pořádně nevěděli proč, ale mladí kohoutci se pustili do souboje. Co čert nechtěl, v souboji jeden z nich zemřel, asi sám zpitý namol upadl soupeři na kord.

Netrvalo dlouho a pro mladého šlechtice přišli soudní pacholci, aby jej odvedli k soudnímu dvoru. Soud neprobíhal u českého soudu, ani jej nevyšetřovala zakleknutá policie, takže mladý šlechtic byl neprodleně odsouzen přísně, ale spravedlivě. Dnes už se neví, jak moc přísný to byl rozsudek, snad doživotní šatlava, možná trest smrti? Náš mladý šlechtic se po vyslechnutí rozsudku jal lkát a naříkat, že poskvrnil slavnou památku svého rodu. Proto prý před vykonáním rozsudku žádá o drobný odklad, aby mohl vyjet do světa a nějakým slavným skutkem tento svůj čin v očích předků a celého světa odčinit. Soudce mu laskavě dal odklad pěti let na vykonání nějakého slavného činu.

Mladý šlechtic se doma se všemi řádně rozloučil a vyslechl si poslušně rodičovské rady. Asi si o nich myslel zhruba totéž, co si o rodičovských radách myslí všichni mladí lidé dodnes, ale zdvořile si to nechal pro sebe, potřeboval přece od otce peníze.

Časně zrána se vydal na cestu. Jestli hádáte, že jel na Bahamy nebo na Seychely, prohádali jste a nedáváte pozor!bylo zmíněno, že to bylo kdysi, možná ještě ve středověku! Mladý šlechtic se přece hleděl nějak proslavit, ale útěkem by proslavil leda u nás, a to jen dnes! Pochybná je ostatně i znalost Baham či Seychel za oněch blahých časů po celé Evropě.

Takže náš mladý šlechtic jezdil sem a tam a hledal nějakou princeznu, kterou chce sežrat drak. Jenže jednou ho předběhl hloupý Honza, jindy byl rychlejší Bajaja. Rozjel se tedy mladý šlechtic široko, daleko a hledal princeznu zakletou zlým černokněžníkem. Potkal už jen Bystrozrakého, kterak kutálí Širokého od zámku za Dlouhým. Do třetice to tedy zkusil vzít přes hory, přes doly. No, a jak ze Saska jel přes ty hory, skončil pod horama v Hroznětíně. Tím marným trmácením se unavil on i jeho kůň, tak se zastavil v hospodě na večeři a na nocleh. Při večeři se přeptal hostinského, co je tady v kraji trápí. Zda tu někde není drak, zlý černokněžník, nebo aspoň nějaká potvora na zabití.

Hostinský mu na ta slova chtěl probudit tchýni, ale hostinská ho přetáhla po hubě utěrkou a povídá Seděli na tobě komáři, asi zase přilítli z těch bažin.“

A z další řeči se mladý šlechtic dozvěděl, že na kopci na Hroznětínem je veliká bažina a kolem ní zamočené louky, kde se nedá orat, sít ani pást. Množí se tam komáři, otravují široké okolí a každou chvíli se tam utopí nějaký nezvedený kluk anebo sedlák, co sešel z cesty. Ale kdyby se stáhly vody z těch podmáčených luk do rybníka, byly by to louky suché a úrodné a rybník by byl plný ryb. A to by byla velká věc!

Na ta slova se mladý šlechtic hned dal do práce, vyměřil odvodňovací kanály, sehnal lidi aby vykopali díru pro rybník i kanály, on docela poprvé ve svém životě něco dělal! Nechce se tomu věřit, ale prý i sám kopal! Práce trvala tři roky. Pak už se jen čekalo, až se voda z luk stáhne do rybníka. Celý další rok se louky vysoušely, a pak teprve bylo vidět, že to není žádný rybníček, ale veliký rybník. A časem se začalo říkat Velký Rybník i osadě, která vznikala okolo hráze.

A co mladý šlechtic? Popravdě řečeno, o něm už se nic určitého neví. Odjel prý domů, možná byl popraven, nebo dožil v šatlavě, snad dostal milost, kdož ví? Ale nám tu po něm zůstal Velký Rybník. Tak se někdy přijeďte vykoupat.

Rokle smrti

Podle lidských řečí kdysi dávno v Merklíně žil sedlák se svou ženou a dvěma syny. Starší byl maminčin mazánek, veselý, pěkný a hovorný, odmala na něm mohly ženské oči nechat. Jak rostl, bylo vidět že je do světa. Šlo mu to s děvčaty samo od sebe, a když na to přišlo, uměl si se sousedy připíjet až do rána. Ten mladší, to byl spíš nemluva, ochotně a mlčky pomáhal rodičům na polích, chodil lesem po houbách a děvčata? Ta se mu vyhýbala, co s takovým nekňubou.

Sedlák žil jako všichni v kraji, staral se řádně o rodinu a poctivě pracoval. Co pracoval, on se dřel, až se udřel! Před svou smrtí, jak tenkrát bývalo zvykem, odkázal statek staršímu synovi. Na toho mladšího zbylo jen pole. Co pole, takový kousínek půdy s bídou dostačující na uživení. Leželo to ve stínu mezi lesy až támhle nad Lípou. Bylo to pole, jaké bývá u nás v Krušných horách, pole rodí víc kamení než brambor.

Starší bratr využil toho, že už konečně není pod otcovým dohledem, a stále více času trávil v hospodě. Pole mu pustla, zarůstala plevelem, nerodila a peníze rodiči nahospodařené se stěhovaly k hostinskému. Netrvalo dlouho a hostinskému patřil i dobytek, beztak jen hladově bučel do žlabu. Jak si vesele žil starší bratr, tak smutně chátral jeho statek.

Mladší bratr si v horním koutku svého ouhoru stačil do zimy postavit dům. No, dům, ona to byla taková pevnější chatrč. V lese na smrčině přes zimu potajnu pásal starou kozu, kterou mu podarovala kmotřička, aby měl aspoň trochu mlíka do žaludku. Den co den vynášel z pole i z lesa kamení a stavěl z něj tarásky a zídky, za kterými rovnal, zlepšoval a zvětšoval své záhonky. Na jaře zasel, nechal se najmout na práci v lese, ale doma po večerech bez přestávky kutal a tahal další kamení, aby měl políčka širší a s hlubší půdou.

Dřel se do úmoru tak jako jeho otec, před ním děd a před nimi celé řady generací do nepaměti. Zrovna cítil jakoby mu za zády stáli a hlavou pochvalně pokyvovali všichni z jeho rodu, kteří si na lesu a na horské divočině vyvzdorovali živobytí. Časem si chatrč vylepšil, už to byl malý domek s dřevníkem i maštálkou. Do domu přivedl ženu, ke kozám přibyla kravka. Své děti vedl pilně k práci, pomáhali jemu i své mamince podle sil ve všem všudy. Když bylo v okolí na prodej, přikoupil čas od času další kousek pole za to, co vydělal v lese. Na horší časy ukládal každý peníz utržený za obilí, brambory, odchovaný dobytek. Byl po letech dřiny dalo by se říct spokojený. Jen někdy mu bylo těžko u srdce, když si při každodenní lopotě rovnal záda a u toho si všimnul, jak dole ve vsi pole jeho otce pustnou a pustnou...

Starší bratr zatím propil, co mohl. Zbyl mu už jen zchátralý statek a polnosti. Chtěl prodat pole, ale o zpustošené a zarostlé pozemky nebyl valný zájem. Jen jeho mladší bratr si dobře pamatoval, jaké tam kdysi rostly brambory a panečku to žito, které tam s tatínkem sklízeli! Dobře věděl, že vyklučená a popelem zúrodněná pole po tom dlouholetém odpočinku budou plodit jak strhaná. Úplně cítil v ruce pluh, jak se zakrojuje do první brázdy. To bude něco pro děti, budou moct lépe jíst, a možná i jít do škol, něčemu se vyučit, no zkrátka mít lehčí živobytí než dnes mají jejich rodiče!

Probral to večer s manželkou, vytáhl a opakovaně přepočítával ušetřené grošíky a ráno šel pole od bratra koupit. Jenže jím byl obviněn, že má peněz nápadně moc. A jak by k nim asi přišel na těch svých kamenitých stráních. A vůbec, určitě jsou to peníze, které spolu se statkem odkázal otec bratru staršímu, ale mladší mu je ukradl! A podal na bratra žalobu.

A tak se bratři setkali u vrchnosti v Ostrově. Soudce neměl pro podobné praktiky pochopení, po výpovědích faráře, rychtáře a několika merklínských vážených sousedů odsoudil staršího bratra k pokutě. Neměl na zaplacení, aby nešel do šatlavy, musel na místě otcovská pole bratrovi prodat. Ten se s radostí šel pomodlit do kostela, nakoupil něco do domácnosti, pak se ještě stavil po příbuzných – a z Ostrova vyšel až za tmy.

Jeho bratr se zatím napil na vztek, pak na kuráž, potom na lítost. Párkrát si to zopakoval, ono mu z utržených peněz po zaplacení pokuty beztak moc nezbylo, a šel notně nabručený domů. Cestou z Hroznětína do Merklína jej dohonil jeho bratr, celý spokojený a usměvavý, a to už na něj bylo moc. Slovo dalo slovo, vztek dal sílu, les dal větev… a starší bratr mladšího bratra utloukl. Stál tam tak nad jeho tělem a jak střízlivěl, docházelo mu, co udělal. Vzpomínal, jak si pokazil život, jak zanedbával práci a tím i otcovu celoživotní dřinu, a teď ještě zabil svého mladšího bratra. Vzpomínal, jak si jako děti spolu hráli, jak někdy i zlobili rodiče. Jak za něj už jako kluk bratr všechno odřel, zatímco on se někde bavil. A pak si vzpomněl na svou švagrovou. Ona teď zůstane sama s hromadou dětí? Jakpak asi zastane všechnu práci, vždyť ta děcka jsou ještě malá. A co z nich asi tak vyroste bez otce, kdo je řádně vychová? Až se z těch myšlenek nad tělem svého bratra oběsil na vlastním řemeni.

Tak je ráno i našli a spolu pochovali. Na místě, kde se to stalo, vztyčili na památku sousedé kříž. Ten už tam nestojí, musel ustoupit stavbě železnice. Každý úplněk tam prý celou noc potichu sedávají dva velicí černí psi. Kdo nevěří, ať se zajde přesvědčit do Totnlóch, jak říkávali místní rodáci tomu místu kousek nad Hroznětínem, místu sevřeném lesy a skalami. Možná se někomu podaří vysvobodit duše obou bratrů, kdo ví?

O suchu na Vlčinci

O Krušných horách se široko daleko traduje, že na nich od jara do podzimu jen mží, krápe, poprchává, kape, prší, leje, ba i chčije. Nevěřte těm pomluvám, vždyť některé léto vás osvěží i sněhová přeháňka! Pravda, nejoblíbenějším žertem na hřebenech je na otázku „Bude letos léto?“ odpovědět s hlasitým smíchemJo, některé úterý v srpnu!“

Ale i u nás někdy přijdou dlouhé dny bez deště. A jednoho roku přišlo sucho opravdu mimořádné po celém kraji. Ale jaký vám to byl úpal! Vysušená léta bývala i dříve, ale takové jako tentokrát, to nikdo nepamatoval. Plných šestnáct týdnů nespadla z nebe ani kapka. Stísňující a ochromující vedro bylo všude, dokonce i v klínu jindy tak vlahé hory Vlčinec. Kdo hledal přívětivý stín v hloubi lesa, cítil se podveden. Tráva a keře uschlé, okolí stromů vypražené do běla sluncem, horkem se tetelící vzduch. Lidé stejně jako zvěř prahli jako v horečkách po jedné jediné chladivé kapičce něčeho k pití.

Hajný chodil po Vlčinci se svěšenou hlavou, aby raději ani nic neviděl. Všechny lesní školky plné mladých stromků a semenáčů se den ode dne ztrácely před očima, navíc se objevily mraky bekyní, lýkožroutů, kůrovců a jiné žoužele, a jako by nebylo dost těch útrap pro les, vyschla i studánka blízko lesní školky. Kde brát vodu pro sebe a dobytek? Všichni každičké ráno přejížděli nebe na západní a severní straně tisíci pohledy, ale nikdo neobjevil třeba jen stopu po třeba jediném obláčku. Bavoráci a Sasíci neposílali ani jeden mráček.

Tou dobou u hajného sloužili dva mládenci z Hroznětína, a jak to u mladých bývá, uměli ve chvilce hodit za hlavu všechny útrapy. Jak tak jednoho rána v lesní školce pleli, proběhla okolo nich lasička. Ihned se za ní rychle rozběhli, ale ta malá potvůrka vklouzla do díry ve skalách a byla v bezpečí. Ale její pronásledovatelé se nevzdali tak lehce. Šťourali holemi a pruty do skalního úkrytu, ale na lasičku nemohli dosáhnout. Jak už tak kluci neví, kdy přestat, potajmu si od hajného „půjčili trochu“ střelného prachu, aby lasičku dostali ven ze skal. Naládovali díru co se do ní vešlo, zatěžkali kamenem šňůru, zapálili ji a běželi se stranou schovat. Ozvala se ohromná rána a úlomky skal se rozletěly široko daleko. Z díry kupodivu nevyletěla očekávaná lasička. Tu po výbuchu ostatně už nikdo nikdy neviděl, ale místo ní do výšky vytryskl jako mužská ruka silný sloup vody. Než bys řekl švec, byla celá vysušená školka pod vodu a pramen prýštil s neztenčenou silou dál. Co myslíte, že ti uličníci udělali? Správně hádáte, ztratili jako pára nad hrncem, a nechtěli se vrátit dřív, než hajného přejde první vztek.

Ale ten vztek na hajného ani nepřišel. Když přišel ke školce a viděl ji pod vodou, myslel nejdřív na čáry a mámení. Brzy a rád se přesvědčil, že to je skutečná voda, vytékající ze skály a žádný přelud z horka. Kluci ani nebyli potrestaní za to, že si hráli se střelným prachem. Celá osada Vlčinec byla díky nim zachráněna od nedostatku vody. Tento pramen tryská ještě dnes, a dlouhé roky to byl vysoce ceněný zdroj vody.

Flašnerky

Býval kdysi dávno v Hroznětíně jakýsi Flaschner, sedlák na místní poměry nijak malý. Byl ale ukrutně lakomý. I když lakotil jak mohl, pořád mu to bylo málo. Vždycky byl někdo, kdo měl ještě víc. Proto Flaschner upíral od huby sám sobě, rodině, zvířatům i čeládce co to šlo. Dobytek měl hubený až hanba. Když se k němu v noci paňmáma ve spaní přitulila, zdálo se jí hnedle o velkém prádle. Pletla se jí totiž Flaschnerova žebra s valchou na prádlo. Žádný čeledín ani děvečka u něj nevydrželi sjednanou dobu a raději zavčasu utekli, dokud se ještě na nohou udrželi. To se Flaschnerovi ostatně hodilo: „Když utekli, tak jim nemusím vyplácet mzdu, a zase trošku ušetřím!“ říkal si. Až se z něho stal úmornou lopotou a samým lakotěním největší sedlák široko daleko. Jenže jak si na poli narovnal záda nad řádkem brambor, uviděl na obzoru věž kostela v Ostrově. A tamní panstvo na tom bylo pořád líp než on! Flaschner se tak dlouho užíral zlostí, až se upsal čertu.

Čert nelenil, a očaroval Flaschnerovi pole i dobytek. Krávy dojily od rána do večera, pěkně si přežvykovaly, a přitom nepotřebovaly žrát ani pít. Slepice z kukaní ani nevylézaly, aby zbůhdarma neztrácely čas nutný ke snášení. Prasata přibývala před očima, to se ví že bez krmení, a ovce musel Flaschner stříhat každý týden, jak jim rychle rostla vlna. Jen králíci se nevyvedli zúplna podle představ, ti mu totiž způsobili výdaje. Bylo pod nima zapotřebí párkrát podšprajcovat králíkárny. Ono jak rychle rostli, podlážky je nějak nemohly udržet. Brambory se Flaschnerovi dařily tak velké, až si je sousedé pletli s řepou, pšenici zase s kukuřicí, a všechno sklízel aspoň dvakrát do roka.

Flaschnerovi se dařilo podle jeho představ, ale lakotil stejně. Už tomu za celý život byl zvyklý a jinak to ani neuměl. Postavil si zgruntu nový statek pod lesem na kraji Hroznětína, aby mu nikdo nemohl ukrást jeho čarodějný dobytek a celé noci lítal po polích, aby mu nikdo nezcizil ani klásek, ani bramboru. Párkrát se v tom běhu a kalupu málem udusil. Jak se chtěl v běhu nadechnout a otevřel pusu, hned mu do ní vletěl pečený holub.

Jednoho dne kde se vzal tu se vzal, stál před Flaschnerem čert, a prý „Jde se do pekla, přesně podle uzavřené smlouvy!“. S Flaschnerem to pořádně trhlo, co si teď počít? To se ví, že se mu do pekla zrovna dvakrát nechtělo. A tak čerta uprosil, ať počká aspoň do oběda, protože nemá hotovou poslední vůli, aby se děti mezi sebou nesoudili a nehádali. A že neuměl psát, šel narychlo Flaschner do vsi, aby se svou poslední vůlí seznámil rychtáře a starší sousedy.

Čert byl toho dne celý nějak ucaprtaný, nechal se tedy umluvit, a Flaschner rázoval do Hroznětína. Jenže tam se schoval v kostele za oltář a ven prý nepůjde a nepůjde. Čertovi to čekání bylo po chvíli dlouhé. Šel se proto podívat do vsi za Flaschnerem, kde na něj už čekal farář. Nikdo sice neví, co si tam ti dva pěkně od plic pověděli, ale Flaschner zůstal na zemi. Čert se vám z toho tak rozvzteklil, že při cestě zpátky do pekla navršil na Flaschnerův statek ohromné skály, pod kterými pohřbil všechen čarodějný dobytek i se statkem.

No, a z Flaschnera se po celoživotním lakotění stal největší chudák v Hroznětíně O poslední vůli už nemusel přemýšlet, do smrti smrťoucí žil o hladu a bídě. Víte, ono mu to ani moc nepřišlo, však tak žil celý život. Něco po něm ale zbylo nám všem, pověst a skály, které od té doby stojí u Hroznětína a jmenují se Flaschnersfelsen.

O Bílé paní Hroznětínské

Kdysi dávno sloužila v Hroznětíně na jednom statku děvečka, říkejme jí třeba Terezka. Cestou z půlnoční o svátcích vánočních se vedle ní zničehonic objevila divně zamlklá, bíle oblečená paní. Terezka si ji po očku prohlížela, jak tak vedle sebe šly. Dlouho to ale nevydržela a spustila „Vás já neznám, čípak jste? Asi přespolní? Ale to ne, kdepak přespolní! Z Merklína znám všechny, z Lípy taky. Mám odtamtud maminku, neznáte Novákovi z horního konce? Tři mladší sestry měla a všechny čtyři se provdaly do Bystřice, určitě jste o nich slyšela. No, z Bystřice pocházím, to bych vás znala, ale co Ruprechtov? Nejste z Ruprechtova? Ale kdepak, v Ruprechtově žije můj nejmilejší Jeníček, do Ruprechtova za ním občas chodívám. Víte, on náš pantáta má naštěstí pod Ruprechtovem kousek pole. Letos jsem tam už třikrát okopávala řepu, jinak bych se za Jeníčkem moc nedostala. Jeníček je mladší syn sedláka Jouzy, toho určitě znáte? Ne? Ale to se divím, jen si vzpomeňte! On se před letma chtěl soudit s ostrovským panstvem, o tom jste musela slyšet!“

Jaké důležité informace si navzájem sdělily, to dnes nikdo neví, ona Terezka to na stará kolena moc nešířila. Důležité je, že se, alespoň občas, ke slovu dostala i ta cizí paní. Terezka se dozvěděla, že je to Bílá paní, která byla kdysi před sta lety za své zlé skutky do této podoby zakletá. Vysvobodit ji může jen čistá panna, a to jen jednou za sto let. Vysvobození spočívalo v tom, že od konce štědrovečerní noci až konce noci tříkrálové nesmí ta čistá panna promluvit ani slovo. Dokonce ani o tom, že se setkala s Bílou paní, a hlavně ne o tom, že se ji snaží vysvobodit. To se rozumí samo sebou, že po úspěšném vysvobození bude bohatě odměněna.

Terezka tušila, že v mlčení není zrovna přeborník. V mlčení na čas by nemohla Krušnohoří reprezentovat, ba právě naopak. Ale když jde o vysvobození, a k tomu jen jednou za sto let, tak to zkusit musíte. Terezka dala Bílé paní slib a spánembohem, a šla.

Doma se mlčky svlékla a šla spát. To ještě prošlo. Ráno mlčky vstala a mlčky odbyla ranní očistu. Ani to nevyvolalo žádnou zvláštní pozornost. Potom mlčky posnídala a mlčky umyla nádobí. Panímáma už tou dobou přemýšlela, jestli náhodou není Terezka nemocná. Terezka mlčky nanosila dříví ke kamnům, a pantáta podotkl, že je dneska nějak ticho, jestli ji náhodou nebolí zuby. Terezka se jen usmála, pokrčila rameny a šla si po své práci. Před večeří už měla panímáma jasno a uhodila na Terezku, s kým že to čeká. Ona totiž není dnešní a moc dobře věděla, jak to s Terezkou dopadne, když o posvícení dvakrát tancovala s tím cizím vandrovním! Terezka se hájit nijak nemohla, tak s pláčem utekla do své komůrky.

Pantáta to večer nesmlčel v hospůdce, a na druhý den Terezčin Jeníček po komsi vzkázal, že už Terezku nechce ani vidět. Terezka, jak jinak, utekla s pláčem do své komůrky. Při mši si od Terezky odsedly všechny její kamarádky a po mši? To hned před kostelem vynadala její maminka i všechny tři tety z Bystřice, původem z Lípy. Završil to tatínek, který se nechal slyšet „Kdoví jak to bylo s tou rychlou svatbou tenkrát před sedmnácti lety, ona ta holka byla vždycky celá po mamince.“ Bystřické tetky se do něj pustily, bystřičtí švagrové se ho chvíli zastávali, ale pak i s tatínkem před nepřítelem ustoupili do hospody. A Terezka? No, jako vždycky. Utekla s pláčem do své komůrky.

Netrvalo to dlouho, a kterási dobrá duše po Hroznětíně roznesla, že to Terezka najisto čeká se sedlákem, jinak by přece už dávno prozradila otce. Panímáma mlátila nádobím a děti a hádala se se svým mužem. Přece není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Pantatínek po Terezce chtěl, aby řekla, s kým to čeká. Anebo ať propánakrále aspoň přizná, s kým ne! Terezka mlčky plakala a utekla pro změnu do chlíva za Stračenou.

Tak to šlo celé svátky. Jiné to nebylo ani do konce roku. A v novém roce? To víte, že ne. Jenom otcové se v lidských řečech průběžně střídali, a Terezka se chodívala vyplakat někdy do dřevníku, jindy do kozího chlívku, občas i do sklepa. V jedné obzvlášť těžké chvilce zkusila zalézt do komína, moc si ale nepomohla. Panímáma ji přitom zahlídla a všude pak rozhlašovala, že Terezka tajně chodí na špek.

Až konečně přišel večer před Třemi králi. Toho dne přišel v lidských řečech na řadu jako otec dokonce starý, hluchý a kulhavý kostelník! Při večerním dojení nejstarší sedlákovic dcerka Terezce řekla, že těm řečem nevěří, ať si lidé co chtějí říkají. Vždyť jsou skoro pořád spolu. Spí v jedné místnosti, celý den spolu pracují, do kostela i na tancovačky chodí spolu. No jak by propána Terezka přišla do jiného stavu, to by přece ona musela vědět! Terezka se lítostí rozplakala, ale pro změnu nikam neutekla. No, a to byla chyba. Hned potom totiž Terezka za to dobré slovo poděkovala, pak si postěžovala na rodiče, na tety, na kamarádky i na Jeníčka, potom řekla všechno o Bílé paní, o jejím osudu, o jejím oblečení, o jejím vysvobození – a vtom se tak lekla, až z toho dostala škytavku a vyrazil se jí opar.

Sedlákovic dcerka sice všechno zatepla roztrousila po vsi a lidé časem uznali, že Terezka nějak nepřibývá ani nerodí. Kamarádky si od ní v kostele přestaly odsedávat, ba i Jeníček časem zašel za Terezkou a byly ohlášky, potom svatba, po ní i děti. Ale Terezka pořád musela myslet na Bílou paní, a hlavně na to své selhání.

Jak stárla, začala Terezka vyprávět o Bílé paní vnoučatům. Koneckonců, sto let se už pomalu blížilo, tak aby děvčata věděla, co a jak, když cestou z půlnoční vedle sebe uvidí cizí, bíle oblečenou paní.

O Žluté cestě

Kdysi dávno, tak dávno, že si to už dnes nikdo nepamatuje, stávala na hoře Vlčinci nad vsí Pernink stará a velká tvrz. Byla postavená z kamenů na velkých skalách, kde se od té doby říká Na tvrzi. Jako byla sama tvrz postavena z velkých, tvrdých a tmavých kamenů, tak i srdce jejího pána bylo temné a nad ten kámen tvrdší. Nikdo z okolních v si nesměl vzít na jeho panství nic z lesa. Dokonce ani polínko, a čím jiným se dalo na studených Krušných horách v těch dřevních dobách topit?! Nesměly se sbírat borůvky, brusinky nebo houby. Ono se to nezdá, ale jiné ovoce než lesní tehdá pro děti na hřebenech nebývalo, a za houby a lesní plody chudina z hor na trzích utržila pěkný peníz. Dokonce jim rytíř, ten nelida, nedovolil na kraji lesů ani pást dobytek.

Koho rytíř v lese chytil, toho krutě ztrestal. Nejprve mu zabavil vše, co z lesa pocházelo, pak ho nechal zbičovat svými pacholky a nakonec jej ještě odsoudil k pokutě. Když ten nešťastník neměl čím zaplatit, a to neměl nikdo, musel svoji pokutu odpracovat při těžbě dřeva, při stavbách cest anebo při žních. Vždycky se už něco našlo, co na panství nebylo hotovo.

To víte, občas se stalo, že tomu kruťasovi někdo v lese zkusil utéct a nečekat na potrestání. Proto si ten rytíř pořídil dvě velké, zlé dogy. Dvě ukrutánsky obrovská psiska, kterým neutekl nikdo. Sám rytíř je jediný cvičil a krmil a těch dvou dog se zakrátko bál celý kraj. Rytíř nechal vykácet široký pruh lesa až dolů k Perninku a vprostřed kázal zřídit cestu. Sám pak z pohodlí tvrze štval dogy na vesničany, kteří se ochomýtli blízko jeho lesa. Celý ten pruh porostl trávou, ve které hustě rostla a kvetla třezalka. Cestě říkali všichni Perninští Hartheulaubigenweg. No, on by jim Němec beztak nerozuměl, v místním nářečí to znělo Harthólóbigewég.

Tou dobou žila v Perninku jedná chudá vdova. Neměla skoro nic, jen roztrhanou chaloupku na konci Perninku, malý kousek pole, na kterém sklidila víc kamení než brambor a jednu kozu. Její jediná radost byl malý synek, říkala mu Hans. Když měla všechnu práci hotovou, sedávala s tím Honzíkem před chaloupkou a povídala mu pohádky.

Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A tak ta chudá vdova onemocněla, a nikdo jí neuměl pomoci. Stará babka kořenářka si ji prohlédla, zavzdychala a řekla: „Je to zlé, velmi zlé. Pomoci by mohl jen čaj z třezalky, jiného léku neznám. Ale já už žádnou třezalku nemám, a ona stejně roste jen na Harthólóbigewég, a tam ji nikdo sbírat nepůjde. Všichni se bojí rytíře a jeho psů.“

Chudá vdova se smutně rozplakala. Ne ze strachu o sebe, ale při pomyšlení, co bude s jejím Honzíkem, maminky už jsou takové, že na sebe nemyslí. Babka kořenářka se pomalu štrachala domů a přemýšlela, kdo ze sousedů by se toho chlapce mohl ujmout. Honzík zatím nakrmil kozu, podojil ji a mléko připravil mamince k ruce, aby se mohla napít, až se vzbudí. Sám si vzal košík a šel na Harthólóbigewég natrhat třezalku. Cestou se mu kolena třásla strachy až běda, ale nepolevil a šel dál. Jako na potvoru dole žádná třezalka nekvetla, a tak musel až skoro ke tvrzi. Trhal třezalku, krčil se až k zemi a sám pro sebe si říkal „Třeba ten ukrutník spí!“

Ale nespal. Stál ve své tvrzi u okna a ani nevěřil svým očím. Takový malý kluk a tak veliká drzost! Vždyť on si skoro pod okny jeho tvrze něco sbírá do košíku! Nemeškal a vyběhl pustit psy, ať se zase jednou proběhnou. A dogy vyběhly.

Honzík, jak je viděl, dostal takový strach, až mu nohy zdřevěněly. Potom si vzpomněl na maminku, že už jí teď vůbec nikdo nepomůže, a dostal ještě větší strach. Kleknul si a prosil Pána Boha, matičku Boží i všechny svaté o pomoc, věděl totiž, že psům neuteče. Však jim neutekli ani chasníci větší a starší.

Věřte nevěřte, možná ta modlitba pomohla. Možná pomohlo to, že dogy ještě nikdy neviděly tak malé dítě, a třeba i to že před nimi Honzík neutíkal, ale klečel. Na to dogy nebyly zvyklé, ani cvičené. Zkrátka a dobře, ti psí velikáni k němu doběhli, očmuchali ho po celém těle a nevěděli co dál. On to tedy nevěděl ani Honzík, a tak klečel a modlil se dál. Když mu to ale už přišlo moc dlouhé, a začala ho tlačit kolena, zkusil jednu dogu opatrně pohladit, a pane, té se to líbilo! Hned mu nastavila záda, krk, a ještě bříško, ale to už přiskočila ta druhá, že chce taky a hned mu olízala celý obličej. No však to znáte, jak to psi umí.

Honzík se úlevou rozesmál a drbal ty dva kolohnáty kam jen dosáhl, dogy okolo něj poskakovaly a olizovaly ho, ale ten pohled nevydržel rytíř. Skočil na koně, vytasil meč a s hlasitým proklínáním vyjel po cestě. Honzík chytil košík a vyběhl rychle dolů k Perninku. Kvůli strachu z rytíře dočista zapomenul na strach ze psů. Ale dogy měly z rytíře stejný strach jako on, a tak raději utíkaly spolu s tím malým klukem, který na ně nekřičel ani je nebil. To už ale bylo na rytíře moc. Nadával Honzovi i psům, sliboval, že je všechny zaživa stáhne z kůže, zbičuje a rozčtvrtí a co mu slina na jazyk přinesla. Jak se tak snažil je všechny co nejrychleji dojet, a pobízel mečem koně k rychlejšímu trysku, přehlédnul nějaký kámen nebo pařez, nebo kdoví co. Kůň pod ním klopýtnul, rytíř spadnul na zem a srazil si vaz. Honzík i s dogami došel domů, uvařil čaj z třezalky, a když se jeho maminka vzbudila, dostala ho oslazený medem.

Zkoušeli jste někdy pít třezalkový čaj bez medu? Raději to ani nezkoušejte. To je vám tak zdravé, že se to neoslazené vypít nedá. No, ono se to vlastně pít nedá ani oslazené… Ale pomáhá to, a Honzíkova maminka se vypotila a udělalo se jí líp. Jenže když jí ten její kluk všechno vypověděl, zase se jí z toho leknutí přitížilo, a tak jí Honzík rychle uvařil ještě jednu dávku třezalkového čaje.

Sedli si zase spolu před chaloupku, ale místo pohádky musel tentokrát vyprávět Honzík, jak to celé bylo. Přišla tam za nimi celá vesnice a všichni napjatě poslouchali. Pravda, trochu mu to kazila maminka, měla totiž strach z těch velikých dog, aby jim něco neudělaly. Taky z toho, čím ty psiska uživí, vždyť sami dva toho moc neměli. A tak Honzíka naváděla „Odežeň ty telata, vždyť nás jednou v noci oba sežerou i s kozou, ani chlup po nás nezůstane!“

Honzík ale nedal jinak, než že si ty dogy nechá. A tak se sousedé usnesli, že z něj bude obecní pastýř. Když má takové dva halamy, tak se nemusí ničeho a nikoho bát, protože jemu ani dobytku s takovými strážci nikdo neublíží.

A od těch dob Honza chodíval po lukách i lesích se stádem a okolo něj poskakovaly dogy celé šťastné z toho, že je někdo má rád. Nemyslete si, ona ani taková zlá doga není spokojená a je radši, když nemusí ubližovat a když nikdo neubližuje jí. Honzíkova maminka byla taky spokojená, protože se jim vedlo lépe. Spokojený byl i celý kraj, protože se nebál ukrutného rytíře.

Celý kraj vlastně spokojený nebyl. Rytířovi pacholci teď místo pouštění hrůzy museli pracovat sami, a to se jim nelíbilo. Proto raději odešli někam jinam, ale u nás nikomu nechyběli. A tvrz? Ta pustla, pustla, až docela zpustla a nic z ní nezbylo, jen to jméno kusu lesa, kde se dodnes říká Na tvrzi. A taky zbyla cesta z Perninku nahoru na Vlčinec, cesta, které se říkávalo Harthólóbigewég.

VI. Stará Wiatrová

Agnes plakala a plakala. Všechno jí bylo lhostejné. Připadala si prázdná a dutá. Cítila se jako do kouta odhozený, vyždímaný hadr. Byla rozhodnutá skočit z perninského viaduktu, ale neměla ani sílu se zvednout. Seděla a naříkala v dešti na lavičce. Čekala, sama ani nevěděla na co. Osud vede člověka ze dne na den tak nenápadně, že o tom ani neví. Někdy ti ale znenadání přehodí výhybku a prudce změní směr života osoba, seslaná Bohem. Tentokrát to byl mimořádně zvláštní posel. Dostavil se v podobě umouněného a notně nameteného ajznboňáka vyhánějícího hrubými slovy Agnes z nádraží. Slova o vlaku, který jí ujel, vyvolala v opilém mozku rychlé řešení „No tak musíš jít za vlakem! Když máš jet do Německa, tak se pakuj tuhle po kolejích, Německo je hnedle za Potůčkama. To jsou jen dvě zastávky, jsi tam do večera!“

Agnes ve svém zoufalství ani nepomyslela, že ji posílá špatným směrem. Její vlak přece měl jet dolů na Nejdek a cestou nabírat další odsunuté nešťastníky. Vydala se poslušná pokynu po kolejích, nejspíš aby od toho ožraly měla pokoj a byla sama se svým zármutkem. Bědovala potichu nad sebou, jen v duchu, beze slov. Tak, jako vyje a naříká liška lapená do želez. Slzy jí smýval setrvalý déšť, vnímala na rtech jejich slanou chuť. Tupě šla po kolejích, nevěda proč ani kam jde.

Možná by došla do Německa, možná by po kolejích pokračovala dokud by nepadla únavou nebo ji nesrazil vlak. Ale Bůh jí seslal dalšího posla, aby jí zachránil život i zbytky zdravého rozumu. Tentokrát to byla malá, kulatá paní, mrzutě vyhlížející svého muže ze zápraží malé chaloupky na horním konci Ochsendorfu, hnedle pod viaduktem v Horní Blatné.

Agnes zastavilo až její třetí volání, kam že to v tom dešti jde, že dnes večer už žádný vlak nejede. Poslušně slezla po náspu, přešla silnici a zastavila se před tou ráznou osobou. Odpovídala stručně, unaveně, bez emocí, z posledních sil kdo a co je, kam jde a proč u sebe nic nemá. V hlavě jí jaksi tupě dunělo a jako z velké dálky slyšela další a další otázky té panovačné ženské, která plynule přecházela z češtiny do egerlandštiny uprostřed věty jak se jí zrovna zachtělo.

A pak se Agnes probudila v neznámé místnosti, v cizí posteli. Zarazilo ji, že si vůbec nepamatovala, jak se sem dostala. Přes židli měla přehozené své šaty i prádlo, suché, vyprané, čistotou voňavé. Uvědomila si, že má na sobě cizí noční košili. Oč jí byla kratší, o to byla širší. Chtěla vyskočit z postele a obléct se, ale slabostí se jí zamotala hlava a jen taktak že se s pomocí židle udržela na nohou. Dveře se otevřely, nakoukla povědomá kulatá tvář, doširoka se usmála a povídá „Nikam nespěchala, Agnes. Nejdřív se musí dát dokupy, najíst se a na ostatní je času dost.“

Odkud se známe, paní? Vy víte jak se jmenuju?“ byla v šoku Agnes.

Jakápak jsem já paní. Říká se mi Trudy. Přinesu ti polívku, zůstaň ležet.“ a byla pryč.

Nad horkou bramboračkou se Agnes dozvěděla, že spala jako bez ducha noc a den. Později ji často napadlo, jak to s tím bezduchým spánkem vlastně bylo, když z ní Truda zvládla vytáhnout příběh celého života. Během dalších několika hodin se dozvěděla, jak se Truda Hoffmann z Kraslic vdala za českého výpravčího a ještě před válkou s ním odešla do Čech. Jak se tam Trudy Vágnerové všichni sousedé za války báli a jak ji nenáviděli. Objímaly se spolu a křečovitě plakaly při vzpomínkách na své děti. Ten večer obě zjistily, že ženy ze smíšených manželství v tomto šíleném čase nemají naději na šťastný život. Venkoncem je jedno, přihlásí-li se Čech k Němcům, nebo Němka k Čechům. Není žádné cesty, jak synům v dobách válečných zachránit život…

Vojta Vágner se na naléhání své ženy za Agnes zaručil. Odvedl jí na úřad, kde jí vystavil zamračený kníratý chlap náhradní doklady a poslal ji zpátky do Abertam. O odsunu se už nemluvilo. Dostala od Trudy na cestu pingl s trochou prádla a šatstva, bochník chleba a pár korun. Agnes cítila, že Truda je jí bližší než kdokoliv jiný na tomto světě. Styděla se, že jí nemá jak oplatit její laskavost.

V Abertamech ji s nezbytným vrčením ubytovali na statku, přidělili jí dvě malé místnůstky v patře coby byt. Na starost dostala dvacet dojnic a k tomu úklid kanceláří. Kdo někdy ručně dojil krávu ví, co to znamená. Dvakrát denně podojit, vykydat, napojit dvacet kusů, to není malá práce. Po tom všem ještě večer zamést a vytřít pět místností, to pro ni byly hotové galeje. Agnes si ale nestěžovala. Byla ráda, že aspoň zůstala doma.

V neděli si mohla zajít na mši, a na hřbitov. Když bylo pěkně a netrápilo ji unavené tělo přílišnou bolestí, zašla si potom okolo bývalého gruntu Modesových postát nebo posedět chvilinku ve stínu těch tří smrků a zaplakat si při pohledu na trosky lesovny. Svíralo se jí srdce, když viděla, jak se z rodného statku stejně jako z lesovny, ve které strávila tak krásné roky života stávají hromady kamení, zarostlé křovím a kopřivami. Nemohla se ani podívat, jak planí pole, jak pustnou louky zbavené péče rukou přičinlivých hospodářů.

Roky běžely, a ona stárla. Už dlouho jí nikdo neřekl Agnes. Popravdě řečeno, ani sama sobě si už nepřipadala jako Agnes. Nechodila teď pravidelně do kostela, natož na hřbitov. Podívat se na rozkotaný rodný statek ji také nelákalo, bylo z toho vždycky špatná na týden dopředu. Jen k těm smrkům zašla aspoň jednou za měsíc. Někteří rodáci tu zůstali a novým osídlencům prozradili kam chodívá stará Wiatrová. Někdo se jí smál, někdo jí litoval. Ale časem všichni věděli, kde stojí Wiatrovy smrky.

Naučila se zahřívat se čajem s trochou rumu od chlapů, kteří krmili krávy. Z roku na rok v hrnku rumu přibývalo, a čaje ubývalo. Staré Wiatrové docházely síly. Čím dál častěji po návratu domů odkládala mytí na druhý den. Byla k smrti unavená z práce, ale hlavně ze svého bezcílného života. Nijak jí nepomohlo ani to, že už nemusela dojit ručně, protože statek pořídil dojačky. Stejně, jako čím dál víc šetřila s osobní hygienou, šetřila i s úklidem svých místností a s praním. Pustla, a bylo jí to jedno. Neměla pro koho žít.

V. Odsun

Pan farář prokázal poslední službu svému příteli lesmistrovi. I přes pokročilý věk viděl příliš dobře na to, aby mohl přehlédnout rýhu po provaze na krku. Milosrdně se tvářil, že věří Wilhelmu Modesovi tu mrtvici. Ani při zpovědích v tom raději nešťoural, aby mohl Agnes i Willymu dát rozhřešení. Nechtěl vědět, kdo Wiatra odřezával. Zatížil si tím raději své vlastní svědomí.

Pohřbu se účastnily celé Abertamy. Herr Wiatr teď už nebyl nějaký český přivandrovalec, ale soused postižený společnou pohromou. Všichni cítili, že spolu s ním vlastně pohřbívají i jeho syny. Chlapce, ztracené kdesi v nesmírném prostoru na východě, který měli vydobýt vyšší rase. Rase, která díky válce přišla o celé generace mladých chlapů, a která měla brzy ztratit mnoho ze svého dosavadního prostoru. To ale ještě nikdo nevěděl, a kdo tušil, raději pomlčel.

Frau Wiatr se celé dny ztrácely v jakési mlze. Přišla o všechno a všechny. Jen ze setrvačnosti krmila, dojila, jedla, uklízela… Pohřeb ale za ni musel zařídit bratranec Willy. Opakovaně ji nutil, ať se nastěhuje na statek, aby nebyla na lesovně tak sama, ale nechtěla. Agnes věřila, totiž chtěla věřit, že pohřešovaný Quido je někde v zajetí, že se k ní domů jednou vrátí. Kdoví jak bude zbídačený, ona mu musí přece uvařit, ošetřit jej, aby se dal zase dohromady.

Ale syn se jí stále nevracel.

Hory obsadily americké jednotky. Jejich odchodem skončila válka a začínal nový věk. Nejen pro Agnes to znamenalo opakované nájezdy „osvoboditelů“ z vnitrozemí. Muž nikdy nemůže plně pochopit znásilnění, pro něj je to možná brutální, ale přímočaře fyzický akt. Až po letech si Agnes uvědomila, že jí  tolik nevadilo to, že se na ní všichni vystřídali, jako její hrozná bezmoc a pocit ponížení. Stala se v okamžiku jen kusem masa, který si použije po chuti kdo chce a jak chce. Násilí nabytou mocí opojených pohůnků ji poznamenalo na celý zbytek života. Dodatečně zjistila že některé sousedky, hlavně ty mladší, to měly mnohem horší. Mrzelo ji také, že přišla o většinu slepic a o kozy. Ne kvůli tomu, že skončily v hrnci, koneckonců vyrostla na statku a osud hospodářských zvířat znala odmala. Ale ta opilá sebranka je ani porazit neuměla. Ona musela poslouchat bolestivé naříkání svých trpících svěřenců, a pak jim je ještě musela připravit k jídlu!

Ukradli jí všechny cennosti, strhli jí z krku křížek od kmotřičky ke křtu, musela jim dát i náušnice, ale hlavně obě pušky po jejím muži. Při marném hledání zlata jí rozházeli a pošlapali rodinné fotografie, a kvůli vyznamenáním jejího Seppa ji hrozně zmlátili. Ráno odtáhli s krávou i kobylkou za lupem a povyražením jinam.

Třetí parta hrdinů, kterou přitáhla do pohraničí příležitost schladit si žáhu pod záminkou vyrovnání účtů a dějinných nespravedlností, lesovnu v opilosti zapálila. Agnes si už po první „návštěvě“ pro všechny případy do tlumoku přichystala trochu oblečení, dopisy a fotografie v lakované krabičce po babičce. Měla tam i vyznamenání, zdálo se jí zbytečné nechat se kvůli nim ještě tlouct. Vrchovatě jí stačilo to násilí, kterému uniknout nemohla. A tak po více než čtvrtstoletí života v lesovně ji musela opustit.

Použitím slova odsun místo slova vyhnání se nic nezmění na tragédii jednotlivce. Opustit dům, to jde snadno. Ostatně lidé se odjakživa stěhují za prací, za láskou, za lepším živobytím. Opustit hřbitov plný blízkých, to je horší. Trhá tě to z kořenů. Ale vědět, že už nikdy neuvidíš krajinu, z které vyrostly celé řady generací před tebou, v které vyrůstaly tvé děti i ty… To trhá duši.

Právě ta hrůza z prázdnoty do které měla upadnout, a hrůza z neznáma které ji čekalo přinutila Agnes aby riskovala třeba i život. Musela aspoň ještě jednou vidět lesovnu, byť vypálenou, podívat se naposled na smrky, které vysadil kdysi její Jeník. Popadlo ji to najednou, z ničeho nic, když stála na nádraží v Perninku a sledovala vagóny, které je měly odvézt kamsi do Německa. Stejně jako všichni sousedé čekala na kdovíproč odkládaný odjezd. Měli tedy na nádraží dost času začít závidět těm několika šťastným, kteří tu mohli zůstat. Místní nebyli všichni fašisté, většina byla dokonce absolutně apolitická. Neodsunutí byli jen antifašisté, smíšené rodiny, a hlavně celá řada odborníků, udržujících provoz továrniček, pil, skláren, hutí.

Agnes se rozhodla. Narazila si pořádně v houstnoucím dešti klobouk po Jeníkovi, nechala svůj pingl v opatrování sestřenici a šla si za koleje jako odskočit. Rychle se dala na cestu tím svižným houpavým krokem horalů, lesních dělníků a pašeráků, který bez zbytečných pohybů tělem a rukama skoro neunavuje nohy. Seběhla pod viaduktem, přeběhla nejdeckou silnici, obešla Pernink, perninský hřbitov, Rybnou i Abertamy, hnala se lesem, rašeliništěm…

Zpomalila až v krutém stoupání k Plešivci. Cestou se v duchu omluvila prarodičům, rodičům i svému Jeníkovi, že je nenavštíví na hřbitově. Ona se chtěla rozloučit se svými chlapci tam, kde vyrostli. Chtěla pohladit aspoň ty jejich smrky, když už jim nemohla udělat křížky na hrobech.

Došla k nim, a najednou ani nevěděla proč. Napadlo ji, jestli nemá následovat svého muže na jeho cestě, jako jej následovala po celý společný život. Však mu už odpustila. Ověřila si, že přes veškeré halasné chlapáctví není to mužské pohlaví tak silné, jak si samo myslí. Pochopila, že chlap, to je na srázu stojící horská borovice, která svými větvemi hrozí do dálky a pyšně vzdoruje větru i v  těch nejsilnějších poryvech. Jednou se ale ve vichřici zláme, lehne, a už se nikdy nepostaví. Síla ženy není v odporu. Žena, to je lučina úplně nahoře, na horských hřebenech, kde vítr bez ustání ohýbá každé stéblo až k zemi. Při náhodném ztišení větrných koní se ale celá postaví, a znovu, a znovu.

Agnes pohladila smrky, jen lehounce, že je v dlaních skoro ani necítila. Rozhlédla se naposled po zbytcích lesovny a vydala se stejnou cestou do Perninku. Mezi kroky polykala slzy a modlila se. Nevěděla ani proč, ale zdálo se jí, že se to tak patří.

Když šplhala k nádraží, už zdaleka slyšela nápadné ticho. Nahoře zjistila, proč nic neslyší. Nikdo tam totiž nebyl, ani živáček, ani vlak. Všichni sousedé, známí, příbuzní se ztratili. I s jejím tlumokem. Neměla nic. Čert vzal tu trochu prádla, ale Agnes neměla žádnou fotku rodičů, ani své svatební, natož snímky svých chlapců k prvnímu svatému přijímání nebo k maturitám. Ztratily se jí pochopitelně i stokrát přečtené a při každém čtení slzami skrápěné dopisy z fronty, která jí chlapce vzala. Neměla dokonce ani ta zpropadená vyznamenání po Seppovi, kvůli kterým ji ztloukli a kterých se přesto nedokázala vzdát. Z celé rodiny jí nic nezbylo, jako by doposud vůbec nežila. Měla jen oblečení na sobě a starou opršelou hučku po muži. Ten klobouk, který si před svou smrtí narazil na hlavu, když zavrhl svou ženu pro její národnost.

Teprve tehdy ji osud srazil na kolena. Sedla si na mokrou lavičku na nástupišti a plakala. Naplno litovala, že se neoběsila. Nejlíp asi na stejné větvi, jako její muž. Mohla teď už mít pokoj…