Před třemi lety byla jiná doba. Dnes svět vymknutý z kloubů šílí. V Číně zřejmě někdo ochutnal rare steak z netopýra, a vylíhnul se nám kovídek. Letos se ze zimního spánku předčasně vzbudil medvídek, napadá sousedy a ostřeluje jaderné elektrárny.
Není to podle něj válka, ale speciální vojenská operace. Možná Rusy potěší, když budeme sankcím říkat speciální finanční operace. To dá zabaveným jachtám, zamrazeným kontům, volnému pádu rublu a akcií hned jiný význam! Nebo je to zasáhne stejně?
Přestaňme si hrát se slovy, a vraťme jim jejich význam. Nemáme žádnou ukrajinskou krizi, ale ruskou invazivní válku. Nejedná se o ochranu ruskojazyčného obyvatelstva před ukrajinským nacismem, ale o ruskou okupaci Ukrajiny. Nemluvme o hybridní válce, ale o podvratných operacích ruských tajných služeb. V Kremlu nesedí politik ani státník, ale válečný zločinec a diktátor Putin. A hlavně už přestaňme naše vlastní sprosté kolaboranty a ruské přisluhovače označovat za politiky s odlišným názorem!
Při troše dobré vůle se na ruské válečné zločince můžeme dívat jako na vyšinuté a zvrácené vlastence, kteří zkouší „Make Rusia great again“. Ale nemůžeme už nadále omlouvat ty, kdo jim pro vlastní prospěch pomáhají rozvracet svou rodnou zemi. Zvláště, jedná-li se o řádně zvolené politiky, kteří by ji měli naopak hájit a zvelebovat!
Dlouholetá obhajoba a relativizace ruské hrozby, nazývané Václavy Klausy a jejich souputníky jako dřevní a originální forma konzervatismu (sic!) sloužila pouze Putinovi, nikoliv naší republice. Teď se cítí být zhrzeni a překvapeni. To Cyril Svoboda, který se tak rád pohyboval poblíž postsovětské věrchušky si najednou vzpomíná na nepříjemné zkušenosti s ruskými diplomaty a dává ve zprávách k dobru trapně vyprávěnou, trapnou historku o jejich lakotě. Dokonce i Tomio Okamura, plakátový přítel Salviniho a Le Pen odsuzuje ruskou agresi.
A vrchol všeho je náhlé prozření Miloše Zemana. Po dlouhých letech věrných služeb Kremlu je z něj válečný jestřáb, vyzývající k důslednému odporu a boji s Moskvou. Doufá snad, že mu to někdo uvěří? Jak zapomenout na podezřelé financování jeho prezidentských kampaní, zahalené nejedlým ropným oparem? Máme se tvářit, že se nesnažil výrobu novičoku přehrát z Ruska k nám, do země, které je teoreticky hlavou státu? Že se nedopustil zpochybnění ruské diverze ve Vrběticích? Dá se nějak zapomenout na jeho ubohý boj proti BIS, která trpělivě ač marně upozorňovala na ruskou hrozbu? Jak opomenout jeho prohlášení, že se CIA mýlí a Rusko nezaútočí na Ukrajinu?
Ve své podstatě je jedno, je-li Miloš Zeman vlastizrádcem, nebo je ve vleku svého okolí. Dopad na naši pověst mezi spojenci, ohrožení naší bezpečnosti a budoucnosti je v obou případech stejně drtivé a nebezpečné.
Miloš Zeman zcela jistě nevyslyší volání po svém odstoupení. Naopak, věren své činorodosti se snaží převzít aktivitu a bojuje za své setrvání ve funkci tím, že veřejně a všemožně plive na svůj dosavadní svatý grál, na dlouholeté vtírání se do přízně Kremlu.
Nepochybujme ale, že v okamžiku kdy si bude jist svou beztrestností, v minutě, kdy se necháme ukolébat svým idealismem a běžnými starostmi, najde Miloš Zeman kdesi vlevo dole smlouvu s ďáblem. Začne opět sloužit tomu, komu upsal svou duši a zároveň se bude mstít všem, kteří jej podezřívali, vyslovili se proti němu a tím mu znesnadnili život. Popustí uzdu své pomstychtivosti a poznovu bude rozvracet republiku. Stejně tak, jako se už ke své rozvratné činnosti vrací Tomio Okamura s přihloupým zdůvodněním o nutném odzbrojení obou stran.
Z veřejného života nelze demokraticky odstranit zrádce ani kolaboranty. Nedokážeme to v míru ani během probíhající války, kterou proti nám setrvale vede Moskva. Proto nám nezbývá, než si dávat pozor na nám vrozenou zapomětlivost a lhostejnost vůči zlu, které se netýká osobně nás. Jinak řečeno, hlasitě a nepřetržitě si musíme připomínat všechny hříchy všech těch Václavů Klausů, Cyrilů Svobodů a Tomiů Okamurů.
A v pondělí 7. března máme skvělou příležitost si to vyzkoušet při trapné šarádě prezidenta vlastizrádce, který se předáváním vyznamenání bude snažit překrýt vlastní hanbu, zradu a vinu nechutným zneužitím Ukrajiny. Země, bojující o své přežití a samostatnost proti nejbližšímu politickému spojenci Miloši Zemana.
Staré české přísloví říká „S kým u piva sedáváš, takovým se stáváš“. Moudrost našich předků nám napovídá, abychom se důsledně vyhýbali společnosti kolaborantů, nechceme-li se jimi sami stát. Převzít státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana znamená znesvětit výročí narození našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, stejně jako účast na tomto aktu anebo sledování jeho přenosu. Člověk čestný a dbalý své cti se vyhýbá styku s kolaborantem, byť je to shodou okolností zrovna prezident republiky.
A buďme vděčni prozřetelnosti, díky které vyhrál volby Joe Biden. Ten bojuje za Ukrajinu i mír na rozdíl od svého předchůdce, zhlížejícího se v diktátorovi z Kremlu. Děkujme Bohu za premiéra Petra Fialu. Podporuje Ukrajinu a hájí právo, pravdu a principy. Nebýt úspěšných voleb, je dnes Ukrajina na zlatém podnose předložena Putinovi, kterému by podkuřoval Zeman.
Jediný, na kterého volby měly pramalý vliv, je Andrej Babiš. Ten si jede dál své umaštěné kšefty s Ruskem, ať se jedná či nejedná o původce válečných zločinů. Na svou pověst se, pravda, ohlížet nemusí.
Vždyť žádnou nemá.
skvělý článek, souhlasím s každým slovem