Střelba do vlastních nohou

Teorie šířená idealisty nám říká, že politik chce prosadit své představy. Proto ve volbách usiluje o mandát, který by mu to umožnil. Nakolik se mu povede svůj program uskutečnit, to už záleží jen na síle získaného mandátu.

Naproti tomu většina voličů politiku vidí jako přetékající žumpu. Politika je pro ně jedna sviňárna vedle druhé a dělají ji svině. Jedna větší než druhá.

Stará pravda říká, že nic není černé a nic není bílé, pravda prý bývá někde uprostřed. Nějakou dobu jsem mezi politiky strávil a musím to potvrdit. Zatímco některý by rád protlačil zákonným procesem cosi k obecnému blahu, jiného jako svini označit nemohu. Právem bych totiž platil za poškozování dobrého jména sviní domácích i divokých odškodné soudně mi určené v astronomické výši.

Podle mých pracně nabytých zkušeností zhruba dvě třetiny politiků nemají vlastní politické představy a zhusta ani neznají program oficiálně hlásaný jejich vlastní stranou. Oni se prostě jen chtějí politikou živit. Pravda, jen málokterý z nich zbohatne legálně, ale kde jinde by dostával plat za celoživotní mlácení prázdné slámy?

Další třetině nejde ani tak o finance jako o postavení. O ten pocit moci, které by každý z nich mohl dosáhnout. Jednou by mohl být náměstek něčeho nebo dokonce poslanec! Třeba bude dávat rozhovory, budou ho zvát do televize, ostatně už teď visí každé volby na plakátech. A jednou se to štěstí musí unavit a sednout si na něj!

Jistě jsou i politici, kterým jde skutečně jen a jen o blaho jejich bližních. Jednoho jsem měl tu čest osobně poznat. Jindřich Konečný bohužel nepřežil ve vrcholné politice ani celých pět let. Čest jeho památce!

Podle řeči ale takové bílé ovce v politickém stádu nerozeznáte, protože hlasité bečení idejí a principů zvládne skoro každý politický žvanil. A když už se dostane do úzkých, nasadí „tradiční politickou kulturu“ zděděnou po bolševikovi. Mluvím o hlasitém křiku, vulgaritě, vyhrůžkách, sprostých lžích a ignorování základního práva občanů, kterému je každý skutečný politik zavázán: Sloužit občanům a to i těm, kteří mne nevolili!

Aktuální pošlapání demokratických principů vládní koalicí ve Sněmovně kárají na sociálních sítích mohutně Vít Rakušan i Jan Grolich. Oni by nikdy nedopustili silové hlasování, a v každém případě by opoziční místopředsedy pustili k řízení schůze!

Když se jim ale zblízka podíváme na zoubek, tak členové jejich stran z pozice moci dělají v Plzni to stejné uskupení „Chceme Plzeň“ složenému ze Zelených, TOP 09 a bývalých STAN.

TGM kdysi řekl „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“, a já bych k tomu dodal „Politické strany bychom měli, teď ještě nějaké ty politiky!“

Poučení z krysového vývoje

Kdo je to politik? Člověk, který vede zemi vpřed. Kolik jsme ale v čele naší země měli ve skutečnosti politiků? Pramálo.

Ti, kteří se za politiky označují a cítí se jimi jsou ve valné většině pouze instantní náhražkou politika. Jsou to ve valné většině lidé, kteří nechtějí a zřejmě ani neumí vést nic, natož zemi vpřed. Marketéři je naučili od skutečných politiků odkoukaná gesta a odposlouchaná slova a oni stoupají po stranických příčkách ne podle svých schopností, ale podle svých ambicí. Nejen že nechtějí vést, oni ani nechtějí nic dělat. Vždyť kdo nic nedělá, ten nic nezkazí a chyba by jim mohla překazit slibné politické živobytí. On ten politický chlebíček sice není tak tučně mazaný, jak si většina občanů představuje, ale ukažte mi povolání, kde můžete téměř 35 let předstírat práci v parlamentu, „vystudovat“ přitom práva a vypadat jako důležitý člověk? Pěkný další den v parlamentu tímto přeji Marku Bendovi!

Ti, kteří tak vysoko nevystoupají čekají na svou příležitost a doufají, že to jednou vyjde. Trpělivě čekají, kdy se na ně to zpropadené volební štěstí usměje. Ono prý když se unaví, sedne i na vola. A tak jako praví volové nepřetržitě přežvykují témata jako je počet krajů, liberalismus, manželství pro všechny, odkládají důchodovou i daňovou reformu, …

Dva oposmluvní škůdci, kteří si už kdysi rozdělili celý stát na sféry vlivu pro své pasáky nechali své strany přicucnuté na státní cecík střídat se ve Strakovce tak, aby si navzájem nešlapaly na malíčky. Korupční klientelismus prorostl celou státní správou a zdálo se, že je to na věky. Občané byli přesvědčováni, aby se o politiku zajímali jen v době voleb a jindy ji nechali profesionálním politikům – tedy těm instantním náhražkám. Komu se to nelíbilo, ten měl smůlu. A když už se našel nějaký naiva, který vstoupil do politické strany, tak narazil na zavedené pořádky. Mohl se jim přizpůsobit a čekat až na něj přijde řada, aby se dostal ke korýtku, anebo to vzdát a s brbláním o svinské politice vypadnout.

A tak se tu postupně vytvořila jakási ekologická nika „české politiky“. Taková zahnívající bažina, kterou tu a tam odspoda probublával hnilobný puch Olova, Bambergu, křišťálově čistého financování bytu, Sarajevského atentátu, …

A v té bažině, kryt „politiky“ čile rejdil, prosperoval a tučněl jeden krysák. Až jej jednoho krásného přestalo bavit živit „politiky“ a založil si vlastní stranu. Spočítal si, že stovky malých prasátek u plných korýtek bude výhodnější nahradit jedním velkým, tučným krysákem. Monopol je přece výhodnější, než konkurence. I když o konkurenci v té naší zahnívající bažině snad ani mluvit nešlo.

Co na to naši politikové? No coby, nic. Naučili se čekat na vítězné volby a neškodit současnému držiteli Strakovky. Tak čekají na volby a neškodí. Zatímco krysák válcuje zemi, instantní náhražky to zaraženě sledují.

A země čeká na Godota? Nebo na spasitele? Jenže nás nikdo nespasí. Dřív než krysák spase celou zemi se mu musíme postavit sami.

Kdo se poučí z krysového vývoje?