O založení Vlčince a velkém pokladu

Dokud nebyla osídlena všechna úrodná místa v nížinách, nehnal se nikdo na studené a nevlídné hory. Ale když nastala v Krušnohoří první bytová krize, nezbylo než se usadit i na svazích Vlčince. Nikdo neví proč, ale nejstarším osadníkem na Vlčinci byl lichvář. Co vám budu povídat, moc se mu zpočátku nedařilo. Ono srnky ani jeleni, natož divoká prasata o výhodné půjčky nějak nejevila zájem. Aby nezkrachoval, upsal se ďáblu. Začali za ním chodit chudáci ze široka daleka, z hor i údolí, lesáci, sedláci i měšťané. Lží a podvodem ten lichvář sloužil mamonu a své chamtivosti. Tvrdě a bez srdce vymáhal lichvářské úroky z půjček, až nastal jeho čas. Po uplynutí stanovené lhůty si pro něj přišel čert. Ale starý lichvář byl tvrdá nátura a nechtěl opustit svůj majetek a získané poklady. Chytil se jednou rukou truhlice, druhou rukou stolu a čert s ním stáhl celý dům, dvůr a všechen jeho majetek do země.

Lidé si začali šuškat, že takový neprávem získaný majetek bude zem tlačit, ta si ho neponechá a ochotně dá všechno tomu, kdo překoná kletbu. Řeči se lehko vedou, ale nikdo neměl odvahu to vyzkoušet. Až jednou se jeden mládenec z Perninku až po uši zamiloval do děvčete z Merklína, ale její tatínek mu ji nechtěl dát. On byl pro něj moc chudý. Proto si ten chasník, říkejme mu třeba Honza, to je takové tradiční pohádkové jméno, zašel za starým poustevníkem pro radu, jak zlomit kletbu a získat lichvářův poklad. Poustevník mu něco nakukal, aby měl od něj pokoj a mohl trávit svůj čas hlubokým hloubáním o záhadných věcech mezi nebem a zemí. Však jej Honza cestou domů dobře slyšel, jak se na sluníčku ve chvilce zahloubal, opravdu hodně zhluboka.

Podle rady přišel Honza v neděli na místo propadlého domu dobrou hodinu před půlnocí s velikánským křížem a svěcenou vodou a celou hodinu se pilně modlil růženec. Podle poustevníka se nesměl ani jednou přeřeknout a ani slovo vyřknout nahlas a s úderem půlnoci se měl objevit lichvářův statek. Pak už stačilo jej jen za ustavičného modlení obejít a pokropit svěcenou vodou, a statek měl patřit Honzovi i s pokladem.

A opravdu, zničehonic stál dům s maštalemi, dřevníkem i chlívky před Honzou. Než stačil začít obcházet a kropit, otevřela se se skřípáním vrátka, a takový hrbatý mužík zval Honzu dovnitř. Najednou ale mužíkovi zle a ohnivě zasvítili oči, narostly mu dlouhé drápy a začal se na Honzu sápat. O tom všem mu ale poustevník ani slovo neřekl! Honza si skoro cvrkl do nohavic a leknutím mu vypadly z paměti všechny modlitby. To ho ale nějak dožralo, a s výkřikem „Ve jménu Božím!“ skočil na toho ošklivce a mlátil ho křížem co se do něj vešlo a navrch o něj rozflákal i lahvičku se svěcenou vodou. Obluda zařvala, až se stěny třásly, skočila do kamen a ztratila se, jen ohavný zápach po ní zůstal. Kde se vzala, tu se vzala, na zemi se zjevila veliká hromada zlata. Honza začal poklad poctivě dělit na dvě půle pro sebe a pro vrchnost, až narazil na poslední minci. Obluda, plná naděje, vykoukla z kamen, ale Honza nožem a kladivem poctivě rozpůlil zlaťák. A to byl konec, zase se objevil ten mužík, snad ještě o něco menší. Řekl Honzovi, že mu patří celý statek a přesná polovina pokladu a s druhou polovinou zlaťáků se nějak rozplynul. Honza si v kamnech rozdělal oheň a místo odpočinku tu hromadu zlaťáků začal znovu dělit na poloviny, takový to byl poctivý daňový poplatník. Tenkrát ještě nebyli daňoví kouzelníci, kteří umí optimalizovat výnosy a využívat mezer v zákonech!

A co Honza udělal hned ráno? Ano, správně hádáte, běžel za svým děvčetem, které mu její tatík předtím nechtěl dát. Když zahlédl tu kupu zlata, uspořádal jim pořádnou veselku, a Honza se svojí nevěstou v lásce hospodařil na statku. Časem se jim narodily dcerky, za těmi přišli jejich mládenci, a osada na Vlčinci se pomalu rozrůstala.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.