Odkud jdeme a kam dojdeme?

Žijeme v době vyprázdněných pojmů a prázdných slov, používaných záměrně s naprosto jiným významem. Jejich vnitřní prázdnota nadužíváním zahltila veřejnost i média jako dunění bubnů, přehlušila pravdu i fakta a zahnala je do kouta. Za konzervativce se drze prohlašují obskurní figurky, které jak na běžícím pásu zakládají partaje vnímané jako nacistické. Ale ani jejich nacismus není skutečný, je to pouhá zástěrka sloužící k oslovení části voličského spektra. Tito kvazikonzervativci-pseudonacisté jsou toliko politickými podnikavci.

Na podvracení státu se mimo nich horlivě přiživují Vandasové, Foldynové, Vyskočilové, Xaverové a všechny je zaštíťuje Miloš Zeman, právě tak jako jejich „Vlastenecké setkání“ na zámku v Příčovech, jakousi čirou náhodou pořádané zrovna na výročí naší okupace.

A kdo ve veřejnosti nejvíce šíří chápání stran SPD, tříkolorních a volných coby konzervativně-reakční pravice svažující se až k fašismu? Ti, kteří se označují za pravicové liberály, přičemž se stydí přiznat ke své vlastní levicovosti.

Piráti jsou levice

Před časem se jeho příznivcům zdálo, že Ivan Bartoš je jasným lídrem opozice a budoucím předsedou vlády. Piráti ale pod tlakem dospěli a stali se další partou politiků v oblecích; autenticita pirátstva a zacílení kampaně je pryč, jak popsala Apolena Rychlíková na Alarmu.

Pravda bude pravděpodobně jinde. Pirátská strana se vyčlenila z protestního podhoubí, které vzniklo díky mezalianční oposmlouvě následované obludnou politickou korupcí. Lze proto teoreticky pochopit pirátský autobus a heslo pusťte nás na ně.

Nepochopitelné je, proč na autobusu byli ztvárněni Sobotka nebo Kalousek, ale ne skutečné symboly politické korupce jako Václav Klaus, Miloš Zeman, Andrej Babiš. Možná to byla prostě jen snaha neupozorňovat na sebe příliš mocné, raději pragmaticky a populisticky cílit na tradiční otloukánky zneužívané Vítem Bártou nebo Andrejem Babišem. Střelba na společné terče měla přinést více hlasů, což ostatně také vyšlo. Značná část pravicově smýšlejících voličů, původně preferujících TOP 09 a ODS, dala svou důvěru Pirátům.

Zde máme první díl skládačky pirátského předvolebního bloudění. Piráti nejsou stranou středovou, ač to o sobě opakovaně hlásají. Profilují se jako strana levicová, což jednoznačně vyplývá z většiny jejich kroků a návrhů prosazovaných v parlamentu. Na tom ostatně není nic špatného, levicové strany jsou trvalou součástí politického spektra v celé řadě tradičních demokratických zemí. Ale ztěžuje to život Pirátům, kteří se takto vehnali do slepé uličky. Jejich levicová politika je v přímém rozporu se snahou udržet si své pravicové voliče. Proto jejich zmatená rétorika. Hlásit se po desetiletích komunistické hrůzovlády k levici by kazilo jejich přitažlivost pro voliče, takže si sami sobě nechtějí svou levicovost připustit.

Co jim zbývá? Lavírovat v kampani na ostří nože, vypouštět zkusmé signály a podle reakcí prchat do bezpečných vod nicneříkajících textů nijak nesouvisejících s kandidátem natož se snímkem ze série A co jsme vlastně zač.

Použít znovu agresivní kampaň s autobusem nelze. Piráti na své kůži pocítili jak podobná neférová dehonestace chutná, ale také chápou, že útoky proti Spolu ohrozí společné vládní angažmá. Proto se pustili do nekonfliktní kampaně. Bohužel, nepříliš povedené, což alibisticky přičítají útokům ostatních stran. Místo nastolení vlastní agendy se dostali do těžké defenzívy a vyvracejí hoaxy a polopravdy, které se ovšem mnohdy zakládají alespoň zčásti na jejich vlastních neobratných vyjádřeních.

Chyby prezidenta Havla

Každý děláme chyby a udělal je i prezident Václav Havel. Nejsme jako oni je sice krásné a humánní, ale „oni“ zůstali stejní a zneužívají všech možností k získání moci ekonomické i politické. Na rozdíl od poválečného Německa u nás nebyla provedena důsledná debolševizace, členům STB bylo umožněno zaujmout řadu důležitých postů.

A druhou, snad ještě důležitější chybou byla teze o nepolitické politice. V naší společnosti, s lidmi deformovanými desetiletími totality jde o nedosažitelný ideál. Semínko nedůvěry k politikům byla ale zaseto. Vyklíčilo díky robustní korupci projevující se nejprve v řadách pravicové ODS, ale násobně více u levicové ČSSD. A důkladné hnojivo poskytla oposmlouva. Rozparcelovaná moc výkonná a omezená moc soudní umožnila nahradit dialog vlády s opozicí špinavými kšefty výhodnými pro všechny vyjma občanů. Základní principy právního státu a politické plurality byly opuštěny a na parlamentní demokracii jsme si jen hráli. Stát i jeho politická reprezentace pozbyla důvěry svých občanů. Jak řekl Jan Kalvoda „Stát, který nemá žádný hodnotový základ, nemá nárok na loajalitu svých občanů, protože ji nepotřebuje a oni nepotřebují jeho.

Chybějící základy

Čtvrtstoletí po sametové revoluci se vrátil společenský stav známý z komunismu. „Nám“ vládnou „oni“, což usnadňuje situaci všem populistům, lhářům a vykukům dostat se k moci. Zkoušeli to víceméně úspěšně mnozí, ale Andrej Babiš se svým profikorupčním hnutím tuto cestu vypiloval k dokonalosti.

Máme-li vrátit občanům důvěru v jejich stát, musíme se vrátit na začátek cesty a vybudovat základy nejen důvěry občanů, ale zejména principiální politiky. Nevěřme zpěvům falešných sirén o politice pro všechny. Pravolevé spektrum musí zůstat zachováno. ČSSD se pod vedením Jana Hamáčka snaží o eutanázii, na levici ale nesmí zůstat vakuum. Mnozí příznivci Pirátů vítali hoaxy o danění bytů nebo omezení autodopravy. Zde je cesta pro Piráty postavit se na pevné základy a opustit vágní, byť líbivý boj s korupcí pod heslem „Pusťte nás na ně“.

A pravice na tom není o mnoho lépe, její základy usilovně podkopávají projevy neřízených střel Zahradilů. Jako by nestačilo, že ODS si třicet let vystačila téměř jen s předvolebním bojem za nižší daně, v reálu se plynule zvyšujícími.

Kam jdeme?

Co je ale ze všeho nejdůležitější – po bezpodmínečném vítězství ve volbách bude utvořena koaliční vláda pravicových stran SPOLU, levicových Pirátů a amorfního hnutí STAN. Uvědomme si prosím, že to je sice nutný, ale nadmíru nebezpečný krok. Jedná se de facto o pokračování oposmlouvy.

K vrácení důvěry, vybudování politické reprezentace a skutečné, nikoliv pouze maňáskové parlamentní demokracie je nutné dodržení demokratického střídání u moci, vybudování klasické vlády a opozice, která bude vykonávat skutečnou kontrolní činnost.

Kdo sleduje Tokio, viděl snahu sportovců o maximalizaci svého výkonu, nikoliv podrážení nohou soupeřům. Totéž bychom za čtyři roky měli vidět i na naší politické scéně. Řádná politická soutěž, předvolební boj a neustálé vymezování se politických stran je totiž v rámci pravidel normální, stejně jako antibabiš. Normální ale není vězeňský autobus ani lži o vraždách cez padáky.

Vraťme se k boji idejí, opusťme vzájemné osočování a nedůstojné pomluvy a výmluvy. Jiná cesta totiž není. Jestliže se na korektní, slušný politický boj mezi oběma demokratickými koalicemi dostane už letos, tím lépe. Způsob vedených kampaní vypoví o tom, kdo na kandidátkách má šanci stát se skutečným politikem.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.