ihadamovic.cz

Jak se vidí Rusko? Jako země stojící proti celému světu, který se ji snaží ovládnout a podmanit si ji.

Jak chce Rusko, abychom jej viděli? Jako obrovského, mocného ale mírumilovného medvěda. Bojujícího jen když musí, ale pak vždy až do svého vítězného konce.

Jak vidí Rusko jeho sousedé? Jako nebezpečného dravce nakaženého vzteklinou, který okolo sebe bezhlavě útočí na základě svých halucinací napovídajících mu že je napaden.

Jaké je Rusko skutečně? Obrovské, nebezpečné, se základnou nezměrné lidské síly schopné šílené agresivity. Války tato země vyvolává prakticky nepřetržitě, už od převzetí Moskvy Daniilem Alexandrovičem roku 1273. Opakovaně tato země násilně přebírá území slabších sousedů. U sousedů silných se nepřetržitě pokouší o podporu, případně tvorbu opozice, která umožní Moskvě vstoupit do rozporů a rozšířit své území. Není rozdíl mezi politikou knížectví, velkoknížectví, carství, svazu socialistických republik či ruskou republikou. Z Moskvy vychází koncentrované nebezpečí a zlo.

Právě tak jako ke svým sousedům se pohrdavě, barbarsky a vulgárně vládce Kremlu chová ke svým otrokům. Nezáleží na tom, jestli je oslovuje nevolníku, soudruhu, občane. I bojar či oligarcha je v jeho očích bezcenným rabem jako libovolný mužik. Rozdíly v majetku, vzdělání, obleku, postavení jsou naprosto podružné.

Tito otroci většinově ani nemají potřebu stát se svobodnými lidmi, plnohodnotnými občany. Ne, oni pouze touží stoupnout nejen ve svých vlastních očích a stát se malým, druhořadým carem. To značí po libosti nechat žít nebo týrat jiné, mít své vlastní otroky naprosto závislé na mém vlastním rozhodnutí, ochotné přijmout z mé ruky odměnu, trest nebo rozsudek smrti se stejnou ochotou. Jako je car z Kremlu vládcem celé země, je jemu věrný gubernátor vládcem své gubernie. Chová se jako její naprostý majitel, ovšem jen do doby, než se znelíbí carovi. Následující nepříjemné, nechutné, někdy sadistické detaily v době adventní vynechme.

Výše uvedené platí pouze, vzbuzuje-li car hrůzu a strach, drží-li své okolí a jeho prostřednictvím i celou zemi pevně pod krkem. Slabý car, to je protimluv. Slabý car je pouze dočasný mezičlánek, předem určený k více či méně násilné výměně. O výměně si ale nedělejme iluze. Kdokoliv nastoupí na trůn, stává se katanem, jinou možnost snad ani nemá. Dá se mu věřit? Dá se věřit jeho slovu? Dobré vůli po vyjednávání?

Blázen, kdo by to zkusil. Jediná řeč, které rozumí kterýkoliv vládce Ruska, je řeč síly. Jako jeden z mála světových politiků to plně chápal Ronald Reagan, autor sousloví „říše zla“, které poprvé pronesl roku 1983. Zrušení civilních letů mezi USA a SSSR po sestřelení KAL007 dne 1. září 1983 započalo ekonomickou demontáž bolševického impéria. Nebyl válečným štváčem, ale zásadovým politikem, který pochopil skutečnost a nebezpečí plynoucí z Moskvy, zvláště je-li příliš silná. Ani Reagan pochopitelně nebyl neomylný, po nástupu Gorbačova v roce 1988 například prohlásil, že SSSR už za říši zla nepovažuje, že se jedná o jinou éru.

Politik jeho formátu ale světu chyběl. Pocítili jsme to naplno dne 17. července 2014, při sestřelení MH17, kdy svět pouze naprázdno mluvil a nekonal. Agrese proti Gruzii roku 2008 byla promlčena, anexi částí Ukrajiny roku 2014 nechal svět bez reakce. A ruský medvěd se 24. února 2022 zahryzl do svého souseda, jist si svou převahou, slabostí Ukrajiny i celého světa. Zejména ale spoléhal na slabost předních světových politiků a páté ruské kolony vybudované v celé řadě evropských zemí. Ano, mluvíme i o nás.

Můžeme započít vyjednávání s Putinem? Ne, dokud pokračuje v boji, dokud se cítí pevný v kramflecích, nebo aspoň dokud takovou iluzi vyvolává v obyvatelích Ruska.

Můžeme se připravit na jednání s Kremlem? Ano, lze předběžně dohodnout podmínky, které při budoucím teoretickém vyjednávání s Ruskem nebudou překročitelné. Určit vyjednávací tým, který mimo Ukrajiny budou tvořit zástupci EU, NATO a ve kterém nesmí chybět emisar USA. Zároveň je nutno pokračovat v dalších sankcích a v podpoře Ukrajiny. Jednat lze, až vzteklý medvěd zaleze s vytrhanými zuby a drápy, s přeraženým hřbetem do svého doupěte.

A poučme se z omylu Ronalda Reagana. Ochota jednat, ekonomická katastrofa ani vojenská porážka nebude znamenat žádnou změnu éry. Moskva příští rok oslaví 750 let coby hlavní město říše zla. Po ty roky rostlo její území, počet nevolníků, vliv, a zejména pocit vlastní nenahraditelnosti a důležitosti.

Těch 750 let zla je součástí genetického dědictví země, vrostlo do zdí, klíčí samovolně na polích. Nesmíme na to zapomenout. Už nikdy.

Blíží se nám volby prezidenta. Třiatřicet let od sametové revoluce bychom si zasloužili někoho, kdo konečně naváže na Václava Havla, prezidenta obnovitele naší demokratické státnosti. Někoho, kdo není umazaný svou minulostí, natož spoluprací s bolševickým zlem, nebo dokonce stykem s StB. Máme takového kandidáta?

Někomu jsou pevně vštípena pravidla, jejich dodržování, řád. Jiný má vrozeno obcházení pravidel, jejich ohýbání a nedodržování. A někdo je od přírody neřád a jakékoliv řády ignoruje.

Už řadu let je zvykem omlouvat viníky jejich původem, prostředím, hmotným nedostatkem. Jak potom vysvětlit zločince z „nejvyšších“ společenských kruhů? Nebo snad chceme popírat majetkovou kriminalitu či sexuální násilí vyskytující se napříč celou společností?

Mravní základ si zřejmě přinášíme na svět právě tak jako barvu vlasů. Přelivem můžeme okolí mást dlouhodobě, sebe ale ani minutu. Barva vlasů stejně jako vztah k zákonnosti, nebo dodržování panujícího řádu je nám vrozena.

Nic ale neplatí bez výjimek. Vlasy jednomu šednou až bělají, druhému mizí částečně, ba i zcela. Právě tak působení rodiny a tlak prostředí ovlivní pozitivně i negativně mnohé. Vývojem, vyspíváním, vzděláváním, životními zkušenostmi se dokáže osobnost někoho změnit tak, jako barva jeho vlasů. Jinému vlasů ubývá jako z něj opadávají předstírané zásady, poplatné všeobecným konvencím, momentálně vhodným a výhodným.

Generál ve výslužbě, pocházející ze vzorné komunistické, vojenské rodiny chtěl jít ve šlépějích svého otce. Vstoupil do armády, do komunistické strany, do kurzu pro vojenskou rozvědku. Ten dokončil až po sametové revoluci, celý profesní život vzorně sloužil republice a dosáhl nejvyšších možných příček. Nyní kandiduje na prezidenta.

Překročil stín své rodiny i svůj, dospěl ke změně názorů. Pro mne je to přes svou minulost vhodný i přijatelný kandidát na prezidenta. Dovedu si jej jako reprezentanta naší země představit.

Mnozí mu jeho minulost vyčítají. Pochopitelně na něj míří Babišovy mediální hnojomety, což je vzhledem k jeho osobní minulosti obzvláště pikantní. Mezi nejhlasitější kritiky generála ale patří řada bývalých i stávajících politiků z pravé strany politického spektra. Pro ně je ideologicky nepřijatelná představa prezidenta – bývalého komunisty a aspiranta členství ve vojenské rozvědce.

Co proti tomu oni učinili, co dokázali za svůj aktivní politický život? Chtě nechtě přispěli ke konzervaci oposmluvního korupčního populismu napříč politickým systémem od starostů přes kraje, vládu až po prezidenta. Klaus, který nenávratně poškodil občanskou důvěru v pravici, celá léta tuto zemi svými výroky poškozoval byl pro ně přijatelný. Zeman se svou komunistickou minulostí jim zřejmě nevadil.

Morální bahno, které se během posledních čtyř prezidentských období transformovalo do přetékající žumpy je výsledkem práce i těch politiků, kteří nyní horují proti Petru Pavlovi. Čeho tím chtějí dosáhnout? Přispět snad ke zvolení stbáckého udavače, který České republice neprospěl ani zbla, na rozdíl od generála ve výslužbě?

Doufejme, že nebudou úspěšní. Stejně jako nebyli úspěšní ve své politické kariéře, kterou zajisté celou postavili na vymýcení komunistů z našeho politického a obecně veřejného života. Nebo snad za svůj úspěch označují prezidenta exkomunistu? V případě jejich snahy by přece exkomunisté nebyli ani mezi současnými kandidáty, chyběli by už po řadu let ve vládě, senátu i parlamentu.

Ale oni nechyběli ani nechybí. První, komu se „nejmenovaní politici“ snaží vypálit cejch hanby na čelo je Petr Pavel. Zdá se ale, že se svou snahou spíše odhalují a cejchují sami.

Registrace kandidátky Denisy Rohanové podle některých senátorů odporuje platným zákonům. Podpisy má totiž od členů Poslanecké sněmovny, jimž mandát vypršel v říjnu 2021, tedy ještě před vyhlášením voleb. Hilšerovi podporovatelé oslovili Nejvyšší správní soud (NSS) a domáhají se vyřazení Rohanové z voleb.

Nakolik budou úspěšní nevím, ale do důsledků vzato, uvažuji o tom, že ohlásím svou kandidaturu za pět let. Dodám podpisy řady zesnulých spoluobčanů. Vezmu to popořádku podle abecedy a od vyhlášení samostatné ČSR roku 1918.

Kdyby se nějaký ouřada začal šťourat v prvočíslech a někoho mi vyřadil, tak si své zvolení posichruji poslaneckými podpisy.

To mám vymyšleno ještě geniálněji. Slíbím Vratislavu Mynářovi, že jej jmenuji svým kancléřem a jeho Alex svou mluvčí, a on mi zajistí hlasy exposlance Zemana. Ten byl totiž od roku 1990 dvakrát poslancem Federálního shromáždění a jednou poslancem Sněmovny lidu, následně dvakrát poslancem parlamentu. To mám už jistých pět hlasů, a když Vráťovi s pomocí přikvačí samotný jezevec, nemám strach o výsledek.

Nebojte, jako nově zvolený prezident Vlekaři řeknu, že jen idiot nemění své názory, s Alex v přímém přenosu zažertuji na téma jmen hudebních seskupení v angličtině a v přímém přenosu pro jistotu skutečně upadnu, abych měl jistou i opakovanou volbu u našich rozumově nesmělých spoluobčanů.

To bude jízda, těšte se!

Žili jsme si od pádu železné opony v bukolické pohádce. V bezpečí, pohodlí, přepychu. Rok od roku lépe a lépe, s nepřetržitým růstem ekonomiky, příjmů, sociálních jistot. Žilo se nám dobře v té idylické disneyovce.

Týkalo se to celé euroatlantické civilizace. Celého západního světa, rozkládajícího se od Austrálie na východ, až po hranice Ruska. Ztratili jsme během té doby zodpovědnost za vlastní osud, schopnost naplno pracovat, sebezáchovné pudy a zejména vlastnost přinášet oběti ve prospěch budoucnosti, společnosti, lidství. Chceme všichni všechno, hned a teď, chceme žít naplno, dosyta.

Někteří spoluobčané nám v tom chvatu nestačili. Ztratili jsme je kdesi cestou, ač stále žijí vedle nás. Dnes ale vychází do ulic, poslušní volání krysařů cítících svou příležitost. Má cenu s nimi vést dialog, nebo raději válku? Jak jim můžeme pomoci?

Jak pomoci lidem, kteří se dobrovolně staví na okraj společnosti? Jedině snad neupadnout sám mezi ně. Pomáhá jim de facto každý člověk, stojící na vlastních nohou. Nezatěžuje tak sociální síť odčerpáváním dávek, a svými odvody ji naopak zpevňuje. Jinak pro ně nemůžeme udělat nic, protože oni sami odmítají jít vpřed s námi, stejně jako s námi nechtějí vést dialog.

Obecně je hlavním zdrojem chudoby nevědomost, neznalost, chybějící schopnost nebo chuť se učit, reagovat na změny, jít dál. Zůstat a ustrnout bez pohybu znamená už navždy zaostat. Svět se totiž nepřetržitě mění.

Platí to nejen o chudobě hmotné, ale prvotně a zejména o chudobě myšlenkové, duševní, mravní. To je primárním a rozhodujícím problémem těch, které posměšně nazýváme dezoláty.

Žili jsme skutečně v pohádce, nebo jsme si to jen namlouvali? Pod povrchem rádoby korektních vztahů vedl proti nám Putin válku. Celou dobu vynakládal nemalé prostředky na získání politických reprezentantů Velké Británie, Francie, Německa, Itálie nebo Rakouska. Ani naše malá země v srdci Evropy nezůstala stranou jeho zájmu. Příkladem byly roky 2006-2009 a prohraná bitva o radar v Brdech. Četná vyjádření Miloše Zemana ve prospěch Ruska a Číny lavírovala na hranicích velezrady. Mluvíme např. o novičoku, Krymu, Vrběticích. A nesmíme zapomenout ani na setrvalý boj lánského čučkaře s BIS.

Oči nám neotevřela ani ruská válka proti Ukrajině započatá roku 2014. Až boj za svobodu, budoucnost a sebeurčení heroicky vedený od 24. února 2022 nás přinutil vyměnit pohádku za skutečnost.

Statečnost a neústupnost Ukrajinců, na které by právem byli hrdi i kozáci, nám umožnila přijmout zodpovědnost za vlastní osud.

Vzdalujeme se tím od dezolátů, proto se tak horečně aktivují. Proto vychází do ulic. Nemá cenu je přesvědčovat, nemá cenu vést s nimi dialog, nemá cenu zjišťovat jejich podmínky. Oni totiž chtějí jediné – bránit nám v našem životě a vzít nám naši budoucnost protože jim nevyhovuje, protože je v rozporu s jejich zájmy. Žijeme s nimi v jedné zemi, její směřování do budoucnosti tedy určí oni, nebo my.

Nechceme-li skončit v hmotné i mravní bídě po ruském vzoru, máme se co snažit.

Souvisí morálka a zodpovědnost? Obecně řečeno jistě, ale konkrétně? Jak u koho, a jak kdy. U mnohých ale zejména jak za kolik. Čemu se podobá česká politika? Přece Hranické propasti. A proč? Protože tón v ní udávají nejčastěji ti, kteří dokáží podlézt každé představitelné dno.

Vezměme si nejkřiklavější příklad, expremiéra Andreje Babiše. Jak se mu blíží datum soudu ohrožujícího jeho osobní svobodu, zanedbává stále víc svou práci poslance a jede si na zapřenou prezidentskou kampaň. Pamatujete, jak sám sebe kdysi označil za urputné hovado? ANO, chová se hovadsky urputně. Absolutně nechápe, že už bylo přešlapů příliš mnoho a lidé jej mají oprávněně plné zuby. Krásně to bylo vidět v Třeboni. Ale co je důležité, má zřejmě na své straně policii, která v jeho zájmu provokuje incidenty i zasahuje.

Stejně, jako Babiš prokázal absolutní absenci zodpovědnosti při likvidaci státních financí, práva, nezvládání covidové krize, právě tak mu chyběly i elementární základy morálky v roli otce, čerpajícího premiéra, zaměstnavatele.

Kdo dnes tvrdí, že Babiše neznal a nechápal jeho nebezpečí, pouze omlouvá sám sebe. Babiš byl zvolen, ač se hned v začátcích svého veřejného působení prokázal coby morální nudista. Bez zodpovědnosti vůči voličům i sobě se omlouval, že byl pouze v hodné StB, případně lhal že s StB neměl vlastně nic společného.

Já bych ho snad i dokázal pochopit (pozor – ne odpustit!), kdyby otevřeně přiznal, že i v bolševických poměrech chtěl udělat kariéru, využít každou možnost k cestování, poznávání světa, hmotnému zabezpečení rodiny. Donášení StB vlastně patřilo k branži, ve které působil. Forma jakési veřejné zpovědi by mu mohla svým způsobem vrátit alespoň částečně čest.

Jenže on sám věděl, že ke spolupráci se zavázal dobrovolně, ničil tak svou osobní konkurenci a cestičku kariérního bolševika si podle rodinných podání umetal i udáním svého vlastního tchána. Proto se při vstupu do politiky uchýlil k výmluvám, zinscenovaným soudním procesům, překrucování skutečnosti a lžím. Omlouval si svá vlastní selhání, to je přece tak lidské. Je to pochopitelné, třeba i u nacistických zločinců, kteří jen „plnili své příkazy“.

Došel by Andrej Babiš bez morálky a zodpovědnosti tak daleko, kdyby na své cestě byl sám? Jistě ne, a přirovnání k nacistické armádě lze snadno rozvést. Voliči ANO, to je ten obyčejný kanónenfutr. Řadoví pachatelé válečných zločinů byli většinově odsouzeni pouze morálně, či zanedbatelně. Trestáni po válce byli zejména důstojníci, generalita, ideoví tvůrci a propagandisté. Kdo je v ANO důstojníkem? Patří mezi ně pracovníci Agrofertu, dosazení do státní správy s cílem ji paralyzovat, ovládnout a řídit ve prospěch Andreje Babiše, jeho firem, budoucnosti a snad i podřízených. Jaký trest si zasluhují? Doživotní exkomunikaci z jakýchkoliv veřejných postů pro nedůvěryhodnost. Není to příliš přísné, vždyť téměř rok po volbách stát „nedokáže“ dotáhnout do konce žádný z Babišových přečinů. Za každý z těchto skutků by kterýkoliv jiný občan naší republiky byl už dávno ve vyšetřovací vazbě, ne-li ve vazbě řádné.

A kdo je generálem z našeho příměru? Jsou to zastupitelé, poslanci a mediální „mluvící hlavy“ od největších po nejmenší, od dvojjediného Karla nebo paví ženy až po potenciálního primátora Patrika. Jak je potrestat za jejich oficiální činnost v profikorupčním politickém hnutí? Pouze morálně. Všichni víme, kdo a jak se angažoval. Nelze jim důvěřovat, ani se jim s čímkoliv svěřovat. Dobrovolně si v rámci osobního prospěchu zadali, ochotně škodili naší zemi a budoucnosti celé společnosti. Akceptujme jejich volbu, a ponechme je v jejich ghetu, které si sami vybrali.

Norimberský proces s nejvyššími nacistickými pohlaváry, s tvůrci idejí a jejich předkladateli voličům skončil známými verdikty. Jakkoliv nevyzývám k veřejné popravě např. Marka Prchala, musíme si uvědomit a hlasitě přiznat, že on stejně jako všichni ti, kteří pracují pro Andreje Babiše v médiích a soc. sítích jsou vinni. Jsou v plném rozsahu vinni vším, co expremiér napáchal a ještě napáše. Bez jejich veřejné barnumské a lživé reklamy by měl Babiš zanedbatelný dopad na voliče. Bez zázemí ve svých médiích, bez šíření mlhy deziluzí a dezinformací ve společnosti by měl omezený prostor pro ohlupování voličů. A jak se opakovaně ukázalo na náměstích, lidé mu dokáží svou iniciativou kazit jeho šou. Ale v médiích se o tom téměř neinformuje – proč vlastně?

Absenci morálky a zodpovědnosti neprokazuje pouze Andrej Babiš a jeho zaměstnanci z profikorupčního hnutí. Je to i typický znak lidí nejen z mediální divize ANO, a to pohříchu nejen stávajících.

Jindřich Šídlo se na ně obrátil na twittru: „Podíval jsem se na Čau lidi, kde AB nazývá „psychopaty“ nejen @MarekWollner, ale i @terezacemusova z @iROZHLAScz, jen proto, že úplně věcně informuje o postupu státu v kauze dotací pro Agrofert. Kolegové z Mafry, napadá mě, že byste se mohli třeba ozvat, ideální chvíle.“ Doporučuji pročíst celé vlákno.

Valné odezvy kolegů z Mafry se český twittr nedočkal. Zajisté můžeme mít pochopení pro existenční potíže redaktorů a editorů. Jistě lze chápat osobní vazby napříč redakcemi. Ale až na čestné výjimky se nikdo neodhodlal k víceméně veřejné zpovědi, ve které by přiznal, že se bojí opustit jistotu. Pravda a láska za nikoho složenky nezaplatí, lež a podrazy ve jménu zaměstnavatele ANO. A je úplně jedno, že je někdo „jen“ sporťák. I referováním o tradiční porážce Sparty v pohárové kvalifikaci zastírá skutečnost, že lidovky už nejsou novinami, ale pouhopouhým stranickým a propagandistickým plátkem.

Tohoto morálního stigmatu se už nikdo z nich nikdy nezbaví. Zvláště, bude-li to zapírat sám sobě. Jan Dobrovský popustil uzdu svého idealismu, všichni mají ještě možnost postavit se zodpovědně ke své pověsti, ke své profesní hrdosti, ke svému snad jednou znovu dobrému jménu. Stačí nemlčet a neomlouvat se sám před sebou.

Hitler totiž stejně jako Putin válku rozpoutal, ale ani jeden z nich osobně nedržel v ruce zbraň, na to jsou určení jiní. Ani Babiš sám si nepíše texty, netočí čaulidi, od toho má jiné. A o těch mluvíme. Ušpinili se, ale jsou mezi námi. A ještě dlouho budou. Jak vydrží sami se sebou? Se svým svědomím?

A jak vydržíme my s nimi?

Jaký je nejdůležitější úkol politika? Nalézat kompromisy mezi přáním voličů a programem své politické strany a uvádět je pokud možno v život s ohledem na reálnou situaci společenskou, ekonomickou i mezinárodní. Jak se to daří naší stávající vládní garnituře? S ohledem na okolnosti docela dobře.

Máme za sebou osm let likvidace veřejných financí pod vedením profikorupčního hnutí ANO. Ke konci se blíží druhé období Miloše Zemana ve funkci, kterou nezvládá vykonávat. Ale levou zadní stíhá dehonestovat svůj úřad, celou zemi a dokonce sám sebe. Máme za sebou pět měsíců války, vedené Ruskem proti Ukrajině. Shrnutě řečeno – stojíme uprostřed krize energetické, společenské, hospodářské. Za čtvrt roku nás čekají komunální volby, zjara volby prezidentské. Předsedáme EU uprostřed bouří, které Evropa nepoznala řadu desetiletí.

Někomu to je ale všechno málo, a tak se rozhodne před volbami na sebe jaksepatří upozornit. Napříč stranami sněmovny (ANO, SPD, ODS, KDU-ČSL, TOP09) se našlo 54 poslankyň a poslanců, kteří podali návrh na ústavní ukotvení manželství jako výlučného svazku muže a ženy.

Jakožto praktikující katolík chápu argumentaci posvátností manželského svazku. Mluvíme zde o sňatku uzavřeném před Bohem, sňatku mezi mužem a ženou uzavřeném na základě společně sdílené víry. Nemluvme pouze o katolících či pravoslavných křesťanech, ale i o celé řadě církví, které vyrašily z těchto základních křesťanských kmenů. Nesmíme zapomínat ani na naše nejstarší bratry ve víře v jednoho Boha, ani na muslimy a celou řadu věr plynule přecházejících v sekty.

Jako je občanů praktikujících jakoukoliv víru v České republice menšina, je i valná většina manželství uzavřena toliko civilním obřadem. Naprostý opak platí pro typicky katolické země, jako je např. Irsko či Španělsko. Ale z jakého důvodu v těchto neateistických státech nemají ústavně upraveno manželství pouze pro heterosexuály, zatímco ateistické Česko o to usiluje?

U nás prozatím neproběhla celospolečenská diskuze na toto téma. Jistě, veřejný prostor je přímo přehlcen vyjádřeními zastánců i odpůrců. Z obou stran jsou slyšet jen ty nejsilnější hlasy. Je ale skutečně přáním voličů neumožnit manželství všem párům? Nevíme to, politici kteří to prosazují vychází pouze ze svých představ o přání voličů. A stejně tak nevíme, nakolik většinovým občanským preferencím odpovídají vyjádření jejich odpůrců.

Bez ohledu na výše uvedené si musíme uvědomit, že žijeme ve státě sekulárním, a církve nejsou nuceny žádným zákonem oddávat stejnopohlavní páry. Tím, že neumožňujeme těmto lidem plně prožít svůj partnerský život v souladu se zákonem, činíme z nich občany druhé kategorie. Co přijde dál? Odejmutí volebního práva plešatým, nebo zákaz kandidovat kamkoliv pro vegetariány? Možná je to nesmysl, ale jaký smysl dává to, že několik procent obyvatel naší země nesmí uzavřít manželství? Je pro mne osobně smutné, že někteří věřící se tohoto ochotně účastní. I my jsme byli za komunistického režimu občany druhé kategorie, máme s tím své vlastní bohaté, a bolavé zkušenosti.

Mnoho rodin se muselo vyrovnat s homosexualitou svých dětí a chce pro ně jen to nejlepší. Bez ohledu na víru či nevíru je pro každého normálního rodiče přijatelnější potomek „teplý“ než „studený“. Totéž přece platí i pro naše sousedy, pro všechny naše spoluobčany. Proč je nenecháme žít plnohodnotným životem? Proč jim neumožníme civilní sňatek? Do náležitostí sňatků církevních státu nic není, o těch přece vůbec nemluvíme.

Jak už bylo uvedeno, úkolem politika je nalézat kompromis mezi přáními voličů a programem své politické strany a uvést jej pokud možno v život s ohledem na reálnou situaci společenskou, ekonomickou i mezinárodní.

Přání voličů de facto neznáme, protože se je žádná strana v této oblasti nenamáhala zjistit; v programu žádné strany není budování kastovního systému v České republice; ergo kladívko manželství pro všechny v civilním pojetí nic nebrání.

Vyjma některých politiků.

Pozn. : Provedl jsem opravu chybné formulace: „žijeme ve státě sekulárním“. Omlouvám se za svou chybu čtenářům.

Dobyvačná válka, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko, přerostla ve válku opotřebovávací. Ze třídenní operace se vyklubaly dva měsíce krvavých bojů na frontách a 60 dnů vyplněných ruským rabováním, znásilňováním a masakry civilního obyvatelstva v zázemí. Nenechme se zmýlit voláním idealistů, že válečné zločiny jsou pouhým selháním jednotlivců. Jedná se o řízenou a ruským armádním velením podporovanou genocidu. Celé NATO a EU podporují Ukrajinu. Někdo zbraněmi, někdo slovně. Dá se ale věřit těm slovům?

A dá se věřit politikům?

Proč by se jim vůbec mělo věřit? Právě naopak, jejich slova je nezbytné prověřovat. Připomeňme si nulovou osobní zodpovědnost, překračování zákonů, norem i etických a mravních principů za časů naší oposmlouvy, nebo za vlády politické divize koncernu Agrofert ve vlastnictví Andreje Babiše.

To v zemích Evropy, které si neprošly bolševickým gulagem antidemokracie a nesvobody tomu tak jistě není. Tam jsou jen politici čistí, neúplatní a konají pouze v zájmu lidských práv a pokroku!

Ne, nikde na zemi neexistuje politická strana prostá korupce právě tak, jako není člověk bez hříchu. Jde o to, jak častá jsou naše selhání, jaká je míra jejich závažnosti a jak se ke svým morálním přešlapům stavíme my, lidé. Platí to ještě závažněji pro politiky a politické strany.

Z úst většiny evropských politiků se řinou libozvučné tirády plné solidarity a podpory Ukrajiny. Při bližším pohledu to ale připomíná spíše produkty druhé strany trávicí soustavy. Po okupaci Krymu a části Donbasu Ruskem přijala EU roku 2014 zbrojní embargo. Podle zdrojů The Daily Telegraph Rusku dodala zbraně Francie za 152, Německo za 121, Itálie za 22, Rakousko za 18, Bulharsko za 16 a Česko za 14 milionů eur.

Na naši obhajobu musíme uvést, že současná vládní garnitura se poctivě snaží dodávky zbraní Rusku za předcházející vlády odčinit nezměrnou podporou Ukrajině.

Kolik toho udělala pro Ukrajinu Francie? Spustila pro Kreml pravidelný zábavný pořad „Volá Macron“, mnoho namluví o podpoře, ale aspoň nebojkotuje skutečnou pomoc Ukrajině. Což se nedá říct o Německu.

Druhou světovou válku rozpoutalo Německo s Ruskem

A tu třetí světovou právě spouští Rusko s Německem. Jistěže ne otevřeně, ale domyšleno do důsledků?

Bývalý německý kancléř a někdejší předseda SPD Gerhard Schröder řekl „Vždy jsem hájil německé zájmy. Dělám, co mohu. Aspoň jedna strana mi věří,“. Pochopitelně, že mu věří jedna strana, tedy ta, která leží na východ od Berlína.

Předseda dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněfť a člen představenstva společnosti Nord Stream 2 byl v únoru nominován do dozorčí rady Gazpromu. Nejen že na tyto posty nechce rezignovat, ale bije se za Rusko jako lev. Uvedl, že není možné kompletně izolovat zemi jako Rusko; nejde to politicky ani ekonomicky; německý průmysl potřebuje suroviny z Ruska; nejen ropu a plyn, ale i další materiál, který nelze jednoduše nahradit. Myslel těmi surovinami třicet stříbrných, nebo se jedná o mnohem vyšší částky nejen pro něj?

Pokud jde o Nord Stream 2, převzala od G. Schrödera jeho politickou obhajobu na svá bedra Manuela Schwesig, ministerská předsedkyně Meklenburska-Předního Pomořanska. Snažila se obejít sankce USA, lobovala za ruské zájmy prostřednictvím nadace pro klima a životní prostředí, dehonestovala polské hlasy kritizující nebezpečně stoupající závislost na ruském plynu. Pecunia non olet, to platí napříč věky.

Kličkuje jak zajíc na honu

říkává staré přísloví. Zajíce v jeho nové verzi navrhuji nahradit německým kancléřem Olafem Scholzem. Ten od napadení Ukrajiny evidentně spoléhal na rychlé vítězství Ruska, spuštění Nord Streamu 2 a pokračování kšeftíků s Ruskem, výhodných pro Rusko, Německo, SPD i jeho vrcholné členy.

Proto odmítal poslat těžké zbraně na Ukrajinu; tvrdil že Bundeswehr vyčerpal možnost dodávek zbraní; zpochybňoval plynové embargo. Ale svým posledním veletočem překonal sám sebe. Jeho prohlášení, že se dohodl s ukrajinskou vládou na seznamu zbraní, které Německo poskytne Ukrajině bylo Ukrajinci popřeno. Na předloženém seznamu totiž nebylo nic v jejich situaci potřebného. Německý Das Bild si seznam o 48 stranách z ministerstva obrany vyžádal a zjistil, že na osobní žádost Scholze z něj byly vyškrtány těžké zbraně, které chybí Ukrajině při obraně.

Pan kancléř se farizejsky rozhořčuje nad ruskými válečnými zločiny, aby nedráždil německé veřejné mínění, ale de facto stojí za Putinem. Zbraně za 121 milionů eur Rusku dodalo Německo do roku 2020. Kdo nám zaručí, že na zbraně, které odmítá německý kancléř poskytnout Ukrajině, už nejsou sepsány kontrakty s Putinovými nákupčími? Kde vzít jistotu, že Olaf Scholze jedná v zájmu Německa, v zájmu EU, v zájmu lidství, ale ne v zájmu postů v dozorčích radách ruských společností pro vysloužilé politiky?

A pokud jde o německé veřejné mínění, nedělejme si plané iluze. Kdo má zájem, může si přečíst dopis německých „osobností“ které volají po ukončení podpory Ukrajině. Ta je jako slabší odsouzena k prohře, tak ji nechme jejímu osudu. Bojím se, kdy někoho v Německu napadne Rusům prozradit že fumigační prostředek Uragan D2 se kdysi náramně osvědčil pod původním názvem Cyklon B.

Na krásném modrém Dunaji

má vážná hudba zvuk a váhu. Zvláště, je-li ta váha podpořena ruskými finančními zdroji jako v případě Sergeje Roldugina a Hans-Joachima Freye, kterým se podařilo rakouskou hudební scénu od roku 2016 zamotat do pavučin ruského vlivu.

Po aféře Ibizza Heinze-Christiana Stracheho z roku 2019 by člověk řekl, že se rakouští politici poučí, že se nevyplácí jít Kremlu příliš vstříc. Ale politik není obyčejný člověk, on má mnohem delší vedení a hroší kůži.

A tak si Karl Nehammer, rakouský kancléř udělal výlet za Putinem, aby mu nesmlouvavě řekl, co si celý svět myslí o ruské válce proti Ukrajině. A při té příležitosti tam seperátně pro Rakousko dohodl dodávky plynu.

Bližší košile než kabát je věta, které dobře rozumí v Budapešti, v SPD nebo na Čapím hnízdě. Ale od rakouského kancléře opravdu překvapí. Pan Nehammer nás tím ovšem připravil na výrok svého ministra zahraničí, který nevítá Ukrajinu v EU. 

Poslouchejme politikům ty jejich naučené tirády. Dobře zní, ucpávají uši a jsou bezobsažné. A v televizi po očku sledujme, jak na Ukrajině umírají děti a jak jsou znásilňovány ženy za peníze, které od nás tečou do Ruska výměnou za plyn.

Přiznejme si alespoň, že my všichni financujeme ukrajinskou genocidu, kterou prohlubují přední evropští politici.

Diplomatické laškování se zlem, ani opakované ústupky k ničemu nevedou. Kdo nevěří, ať si uvědomí, že zatímco Západ usiloval o diplomatické řešení, Putin si roku 2008 okupoval kus Gruzie. Následovalo volání po diplomatickém řešení a Putin roku 2014 okupoval Krym a část Donbasu. Stále se snažíme o diplomatické řešení a Putin roku 2022 rozpoutá válku proti Ukrajině. A co děláme proti genocidě? Nedodáme těžké zbraně napadeným, nevyhlásíme bezletovou zónu, nepřestaneme odebírat ropu a plyn, neodstřihneme všechny ruSSké banky od SWIFTu. Kdeže, většina politiků dává přednost pěkným heslům a teoriím o diplomacii a dialogu před realitou; zarytě ignoruje zanedbatelné výsledky svého chování a nemá odvahu změnit strategii; napadá své kritiky a snaží se je umlčet a dehonestovat.

A hlavně absolutně nechápe, s kým má tu čest

Posuzují neustále Putina a ostatní reprezentanty Kremlu sami podle sebe. Jsou-li ale muži z Marsu a ženy z Venuše, pak my, demokraté ze zcivilizované Evropy jsme ze Země a obyvatelé Ruska odněkud z Halleyovy komety. Každý tvor je do své podoby postupně zformován. Naši pradědové formovali potomky slovy, příkladem a rákoskou. Dědové převzaté předávali svým synům třeba i řemenem, a ti coby otcové formovali nás už jen občasným pohlavkem. Dnes se snažíme vyhnout tělesnému násilí na další generaci úplně. Zvyklosti, normy, zásady mravnosti jsou ale v rodinách předávány stále, z neznámých hlubin věků z generace na generaci. Na tom mnoho nezmění vývoj ani používané výchovné postupy a prostředky. A totéž platí nejen pro jedince, pro rodiny, ale pro národy a celé země.

Co utváří stát?

Skupina lidí na určitém území. Toto společenství si kodifikuje chování podle principů vlastních jednotlivcům, zformovaných svými předchůdci. Jinak řečeno, každá země má své specifické rysy zděděné od pradávných předků.

Jako příklad můžou posloužit obyvatelé naší vlasti. Je pro nás typická keltská nesvornost a muzikálnost, stejně jako germánská pořádkumiluvnost či slovanská zádumčivost a snivost. Jsme to, co nám vložili do vínku ti před námi a sami to předáváme dál.

Totéž platí pro všechna lidská společenství právě tak jako pro Rusko. Co zformovalo dnešní Rusy? Jak vzniklo Rusko? Rusové, prohlašující se za hlavní představitele východních Slovanů začali velikým paradoxem. Kmeny Baltů, Ugrofinů a Slovanů ovládli coby kmenová šlechta skandinávští vikingové. Oleg Novgorodský dobyl Kyjev a povraždil jeho vládce Askolda a Dira, své příbuzné. O dvě generace později Jaropolk nechal zavraždit bratra Olega, a sám se stal obětí třetího sourozence Vladimíra. Ten do Kyjevské Rusi přivedl křesťanskou víru. To ale nebylo na překážku jeho synům, navzájem se vyvražďujícím kvůli vládě.

Dětinská, bezděčná krutost germánských seveřanů se v tehdejších dobách nijak nevymykala ostatnímu civilizovanému světu. Jejich působení v Kyjevě a okolí bylo úspěšné, vybudovali řadu knížectví, která mezi sebou neustále válčila, ale přesto porážela a vstřebávala okolní turkické kočovníky – Chazary, Pečeněhy, Kumány. Na kolena je dostal až vpád mongolských vojsk, která zpoplatnila všechna ruská knížectví. Orientální krutost, která se dostala do Ruska, se nesmazatelně otiskla do místních metod vlády a obvyklou středověkou drsnost povýšila na úroveň po celé Evropě neslýchanou.

Nejen bezcitná bestialita zformovala obyvatele ruského impéria

Od dětství jsme rodiči vedeni k tomu, abychom nelhali. Proto, jsme-li přistiženi při lži, cítíme se trapně. Kreml je ale svého druhu šlechtitelská stanice, která lež vtělila do genofondu svých nevolníků. Moskevští vládci učinili ze lži nedílnou součást tamní společenské kultury.

Přeháním snad? Ale kdeže. Rusové si přece vládnou sami, o tom nikdo z nich nepochybuje! Opravdu je to tak? Není. S výjimkou osmi Romanovců, původem Bělorusů, vládli v Rusku celé věky seveřané a Němci. Kolébku a sídlo panslavismu založili skandinávci, vládnoucí zde dalších 751 let. Po Romanovcích nastoupili Oldenburkové čistě německé krve. Jejich manželky, třeba Kateřina II. Veliká, se rusky učily až v kočárech cestou na sňatek. Označujeme-li je všechny bez ohledu na původ jako Rusy, jsou Rusové i jejich nástupci v Kremlu.

Pádu samoděržaví výrazně pomohli bolševici. Ti byli částečně financovaní židovskými finančníky z Německa prostřednictvím Uljanova. Jednalo se o čuvašsko-židovského míšence, který si říkal Lenin a stal se hlavou Ruska. Mluvil o vzniku státu s maximem lidských a národnostních práv. Sám inicioval založení Čeky, první sovětské tajné policie a SSSR vybojoval cestou občanské války. Ta si vzala 12 milionů lidských životů a pošlapala právo na sebeurčení téměř všech národností, které byly součástí carského impéria. Vystřídal jej ještě horší zločinec, tentokrát gruzínského původu, známý jako Stalin. Vlastním jménem Džugašvili, upravil si o tři dny datum svého narození, zlikvidoval rolnický stav, zapříčinil ukrajinský hladomor a pomohl rozpoutat světovou válku. Počet jeho obětí se počítá v desítkách milionů a přesto je v Rusku jako největší historická osobnost vzpomínán s úctou.

Paradoxní je i to, že Rusko se hlásí k porážce fašismu, ale zároveň nechce být spojováno s přepadením Polska, Pobaltí, Finska – to přece spáchal SSSR.

Slovanská vzájemnost

Ta je nám dnes předváděna v praxi. Ve jménu smyšlené záchrany ruských národních práv je páchána genocida na slovanském lidu ruskými jednotkami. Jakého původu je ale ruský lid? Ze dvou třetin je to směs původně ugrofinských, altajských a turkotatarských předků, společně komunikujících rusky. To je asi to jediné speciální na válce, kterou Rusko rozpoutalo.

Anebo je to zas jen další z řady lží, které jsou pro tuto zemi tak specifické?

Můžeme vést dialog se zlem a s lží?

Ne, to nelze. Kvůli naší duševní lenosti a snaze o pohodlný a bohatý život bez problémů jsme na tuto možnost přistoupili. Postupně jsme dopustili, aby nám pravda byla rozměněna na drobné halířky nepravd, které korektní mluvou označujeme jako dezinformace. Dezinformacemi nás ale mnohdy nečastují přímo Rusové. Ti si na to zjednali naše sousedy a známé, kteří ruské lži šíří ochotně za ně.

Musíme si přiznat sami sobě, že jsme ve válce s Ruskem, říší zla a lží. A mezi sebou máme kolaboranty, plnící veřejný prostor relativizací ruských válečných zločinů a ruských lží. Bojujeme na dvou frontách, a můžeme si za to sami.

Čím dříve se pustíme do boje, tím méně škod nám nepřítel i pátá kolona způsobí. Ale málo těch škod není už dnes…