Prolog

Tuhle dopoledne na mne přišel takový zvláštní pocit, že je vše na nic. Že jsem celý život nic pořádného neudělal. Že na co šáhnu, to pokazím. Že jsem na světě k ničemu. Všichni známe dny, kdy se nic nedaří. Hledal jsem v duchu, kdy to začalo. Ráno?, v noci?, včera?, nevěděl jsem. Pocit sílil a hlodal, až jsem vším praštil a jel se podívat na dům, ve kterém jsem vyrostl. Projít se lesy, ve kterých mne táta učil znát houby. Hledal jsem asi své dětství, kdy všechno šlo samo, všechno bylo bez problémů, anebo je za mne někdo vyřešil…

Ještě v autě jsem se na procházku těšil a usmíval se při vzpomínkách na kamarády. Ještě při parkování to šlo. Kostel stál, jak jsem si pamatoval, jen barevnější než dřív. Ještě cestou pod Jelení horou to bylo dobré, úsměv mi vydržel až do údolí Kozího potoka. Pak se mi ale začala vracet nanicovatá ranní nálada. Krajinu dětství jsem hledal marně.

Bývalé mýtiny zarostl vysoký les. Okraje lesů, kde jsem sbírával hříbky jsou dnes jedna hustá mlazina. Březový úvoz kdysi pořád plný křemenáčů a kozáků je zarostlý přehoustlou smrčinou. Nejvíc mne ale mátly vlastní vzpomínky. Obzor se totiž celý změnil. Se zavřenýma očima jsem věděl, kde stojím; támhle mezi korunami smrků prosvítají Strašidla, vlevo je vidět za okrajem mlází vršek Wendlerovic střechy a vpravo za ramenem se na slunci blýská hladina propadlé pinky. S otevřenýma očima jsem ale viděl nestoudně odkryté skály, naopak vesele červená střecha se skryla za vysokými stromy. A pinka? Ta je někde za vzrostlými vrbami a známé louky táhnoucí se až k Vlčím jámám bez té jasné hladiny ztratily svůj lesk… asi jako když rozesmáté děvče skryje svůj modrý kukuč za víčky a vy vidíte jen její řasy.

Navíc se slunce přizpůsobilo mé uvadající náladě a začalo se přikrývat obláčky. Šel jsem dál, nálada se horšila a obláčky se měnily v mraky. Mám se vracet stejnou cestou otevřenou krajinou? Zmoknu na kůži, protože ani za ty roky se určitě nezměnil ten krušnohorský nekončící lijavec pronikající až do morku kostí. A najednou mi v paměti naskočila stará usedlost a bývalá hospoda Na zabitým. Jestli ještě stojí, schovám se pod střechu, počkám, až se to přežene, a i kdyby pršelo nepřetržitě, půjde se v dešti lépe lesem než loukou. Trochu jsem tápal, přece jenom jsem se tu naposled toulával… Jak je to vlastně dlouho, dobrých třicet let? Až mi najednou před očima vyskočila mýtina, jaksi menší, než jsem si pamatoval, a na ní za starým, téměř uschlým javorem by měla stát hospoda.

Déšť sílil, ale i přes valem houstnoucí provazce kapek byl vidět typický obraz zmaru pohraničí. Kdepak rozpadající se hostinec. Už jen rozlehlost kamenných základů vypovídala o minulé prosperitě a dávné slávě. Kopřivy, bez, šípky a ptačí zob zakrývaly trosky oprýskaných stěn, maliny překryly propadlý sklep a ostružiny drze lezly do otvorů po oknech. Nedalo mi to a procházel jsem místy, kde kdysi stávaly mnou navštěvované místnosti. Kde jsou prkna v podlahách, tu a tam prohnilá? Kde je děravá střecha propouštějící vodu, o čemž svědčívaly mapy na stropech? Do patra jsem ani jako kluk radši nelezl. Ty dřevěné schody byly už tenkrát zpráchnivělé, asi by mne neunesly. V zadním traktu, v bývalém bytu hostinského byla jedna docela zachovalá místnost, ve které jsem se jako kluk schovával před deštěm. Došel jsem asi tak doprostřed té místnosti a v myšlenkách se vrátil v čase. Marně jsem čekal až začne déšť slábnout. Stál jsem a díval se na les jakoby futry dveří.

A najednou jsem cítil, že v té bývalé místnosti nejsem sám. Strach, zděděný po předcích mne zaskočil. Sám sebe v duchu přesvědčuju: Nikoho jsi neviděl ani neslyšel přijít, nikdo tu není, jsi civilizovaný člověk, na přízraky nevěříš! ale stejně mám pudový strach se ohlédnout. Nějak jsem ale sám sebe přesvědčil a otočil se.

Zastavil se mi dech a snad i srdce. Pod bývalým lustrem stála ve vzduchu dívka. Nazrzlá, mladá, dívala se na mne a zároveň kamsi skrz mne; nevisela za krk jako oběšenec, jen tak stála ve vzduchu. Podíval jsem se mimoděk dolů, na čem stojí, ale jí se najednou začaly rozplývat nohy, až se postupně rozplynula celá… Zježila se mi kůže na zádech, na krku jsem cítil přebíhající vlny vzrušení a paniky. Nevěděl jsem, mám křičet a utíkat, nebo snad modlit se? Chvílemi se vracela. Slabě, jen průsvitně, taktak byla vidět. Občas zase ležela na zemi, snad nahá. Konečně se přestala objevovat. Zase tu byl jen trávník v obrysu bývalé místnosti. Ani jsem necítil, že ještě prší. Ohlížel jsem se co chvíli a nejkratší cestou jsem šel mezi lidi. Tohle přece ani nemůžu nikomu vyprávět, vždyť by se mi všichni smáli, že jsem se zbláznil. Srdce mi tlouklo až v krku, cítil jsem, jak jsem zpocený a přitom je mi zima.

Najednou jsem slyšel povědomé, už dlouho neslyšené hlasy. Všichni se překřikovali, jak mi chtěli jeden přes druhého něco povědět. Frau Wagner mi místní egerlandštinou huhlala pověst o žluté cestě. Fricek Roth mi dokola připomínal, jak rozeznám hřib žlučák. Starý Fischer mi už zase povídal o Theovi, vzdáleném bratranci své ženy. Frau Wiatr, pro mne Tante Agnes mi posté opakovala, jak byli šikovní a chytří její chlapci. A hlásili se o slovo další – starý Prokesch, Opa Hahn (dlouho jsem si myslel, že je to jeho křestní jméno), paní Zemanová, další, další, další…

Hnal jsem se k Blatné, čím dál rychleji, mokrý skrznaskrz. Ano, krušnohorský lijavec se opravdu nezměnil. Na jeho pronikavost a stálost je spoleh. Vletěl jsem do auta a hnal se z hřebenů domů. Hlasy byly pořád se mnou, stejně jako zvláštní pocit, který mne hnal od rána: pocit, že jsem něco neudělal, něco zameškal. Hlasy byly se mnou při práci i ve sprše, druhý den, i za týden. Ne pořád, ale čekaly na chvíli nepozornosti a naléhavě mi sdělovaly… co vlastně?

A tak jsem si sedl a začal sepisovat, co jsem od nich kdysi vyslechl. Ano, právě to chtěli všichni ti staří dědečkové a babičky. Jejich hlasy mi napověděly, co jsem neudělal. Musím je všechny připomenout, aby se na ně nezapomenulo. Připomenout všechny, kdo a jak tu žili. A když to zatím neudělal někdo jiný, lepší, zbylo to na mne. Chyby přičtěte jen mě. Oni dělali co mohli, ale píšu to já.

Jo, abych nezapomenul! Jakákoliv podobnost s žijícími postavami není čistě náhodná, protože vzpomínám na své dětství v zapomenutém kousku pohraničí. Vzpomínám na to, co jsem tehdy zažil, viděl, nebo od někoho vyslechl. Nepíšu kroniku jednoho místa a určitého času, ale používám skutečná jména, děje, místa. Skládám si je podle svého, vám by ze stejných kousků určitě vyšlo jiné puzzle. Tak se nehádejte, že to není můj, ale váš příběh, že se to stalo trochu jinak, jinde a někomu jinému. Nebudete číst jen zážitky mých dávných známých, sousedů a jejich rodičů, ale i příběhy vyslechnuté porůznu v našem sudetském pohraničí. Příběhy, které se staly lidem žijícím od Chebu až po Varnsdorf. Je to má Horní Blatná, ale je to i tvá Aš, váš Boží Dar i tvoje Žlutice.

Jedna odpověď na “Prolog”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.