O suchu na Vlčinci

O Krušných horách se široko daleko traduje, že na nich od jara do podzimu jen mží, krápe, poprchává, kape, prší, leje, ba i chčije. Nevěřte těm pomluvám, vždyť některé léto vás osvěží i sněhová přeháňka! Pravda, nejoblíbenějším žertem na hřebenech je na otázku „Bude letos léto?“ odpovědět s hlasitým smíchemJo, některé úterý v srpnu!“

Ale i u nás někdy přijdou dlouhé dny bez deště. A jednoho roku přišlo sucho opravdu mimořádné po celém kraji. Ale jaký vám to byl úpal! Vysušená léta bývala i dříve, ale takové jako tentokrát, to nikdo nepamatoval. Plných šestnáct týdnů nespadla z nebe ani kapka. Stísňující a ochromující vedro bylo všude, dokonce i v klínu jindy tak vlahé hory Vlčinec. Kdo hledal přívětivý stín v hloubi lesa, cítil se podveden. Tráva a keře uschlé, okolí stromů vypražené do běla sluncem, horkem se tetelící vzduch. Lidé stejně jako zvěř prahli jako v horečkách po jedné jediné chladivé kapičce něčeho k pití.

Hajný chodil po Vlčinci se svěšenou hlavou, aby raději ani nic neviděl. Všechny lesní školky plné mladých stromků a semenáčů se den ode dne ztrácely před očima, navíc se objevily mraky bekyní, lýkožroutů, kůrovců a jiné žoužele, a jako by nebylo dost těch útrap pro les, vyschla i studánka blízko lesní školky. Kde brát vodu pro sebe a dobytek? Všichni každičké ráno přejížděli nebe na západní a severní straně tisíci pohledy, ale nikdo neobjevil třeba jen stopu po třeba jediném obláčku. Bavoráci a Sasíci neposílali ani jeden mráček.

Tou dobou u hajného sloužili dva mládenci z Hroznětína, a jak to u mladých bývá, uměli ve chvilce hodit za hlavu všechny útrapy. Jak tak jednoho rána v lesní školce pleli, proběhla okolo nich lasička. Ihned se za ní rychle rozběhli, ale ta malá potvůrka vklouzla do díry ve skalách a byla v bezpečí. Ale její pronásledovatelé se nevzdali tak lehce. Šťourali holemi a pruty do skalního úkrytu, ale na lasičku nemohli dosáhnout. Jak už tak kluci neví, kdy přestat, potajmu si od hajného „půjčili trochu“ střelného prachu, aby lasičku dostali ven ze skal. Naládovali díru co se do ní vešlo, zatěžkali kamenem šňůru, zapálili ji a běželi se stranou schovat. Ozvala se ohromná rána a úlomky skal se rozletěly široko daleko. Z díry kupodivu nevyletěla očekávaná lasička. Tu po výbuchu ostatně už nikdo nikdy neviděl, ale místo ní do výšky vytryskl jako mužská ruka silný sloup vody. Než bys řekl švec, byla celá vysušená školka pod vodu a pramen prýštil s neztenčenou silou dál. Co myslíte, že ti uličníci udělali? Správně hádáte, ztratili jako pára nad hrncem, a nechtěli se vrátit dřív, než hajného přejde první vztek.

Ale ten vztek na hajného ani nepřišel. Když přišel ke školce a viděl ji pod vodou, myslel nejdřív na čáry a mámení. Brzy a rád se přesvědčil, že to je skutečná voda, vytékající ze skály a žádný přelud z horka. Kluci ani nebyli potrestaní za to, že si hráli se střelným prachem. Celá osada Vlčinec byla díky nim zachráněna od nedostatku vody. Tento pramen tryská ještě dnes, a dlouhé roky to byl vysoce ceněný zdroj vody.

Jedna odpověď na “O suchu na Vlčinci”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.