Býval kdysi dávno v Hroznětíně jakýsi Flaschner, sedlák na místní poměry nijak malý. Byl ale ukrutně lakomý. I když lakotil jak mohl, pořád mu to bylo málo. Vždycky byl někdo, kdo měl ještě víc. Proto Flaschner upíral od huby sám sobě, rodině, zvířatům i čeládce co to šlo. Dobytek měl hubený až hanba. Když se k němu v noci paňmáma ve spaní přitulila, zdálo se jí hnedle o velkém prádle. Pletla se jí totiž Flaschnerova žebra s valchou na prádlo. Žádný čeledín ani děvečka u něj nevydrželi sjednanou dobu a raději zavčasu utekli, dokud se ještě na nohou udrželi. To se Flaschnerovi ostatně hodilo: „Když utekli, tak jim nemusím vyplácet mzdu, a zase trošku ušetřím!“ říkal si. Až se z něho stal úmornou lopotou a samým lakotěním největší sedlák široko daleko. Jenže jak si na poli narovnal záda nad řádkem brambor, uviděl na obzoru věž kostela v Ostrově. A tamní panstvo na tom bylo pořád líp než on! Flaschner se tak dlouho užíral zlostí, až se upsal čertu.
Čert nelenil, a očaroval Flaschnerovi pole i dobytek. Krávy dojily od rána do večera, pěkně si přežvykovaly, a přitom nepotřebovaly žrát ani pít. Slepice z kukaní ani nevylézaly, aby zbůhdarma neztrácely čas nutný ke snášení. Prasata přibývala před očima, to se ví že bez krmení, a ovce musel Flaschner stříhat každý týden, jak jim rychle rostla vlna. Jen králíci se nevyvedli zúplna podle představ, ti mu totiž způsobili výdaje. Bylo pod nima zapotřebí párkrát podšprajcovat králíkárny. Ono jak rychle rostli, podlážky je nějak nemohly udržet. Brambory se Flaschnerovi dařily tak velké, až si je sousedé pletli s řepou, pšenici zase s kukuřicí, a všechno sklízel aspoň dvakrát do roka.
Flaschnerovi se dařilo podle jeho představ, ale lakotil stejně. Už tomu za celý život byl zvyklý a jinak to ani neuměl. Postavil si zgruntu nový statek pod lesem na kraji Hroznětína, aby mu nikdo nemohl ukrást jeho čarodějný dobytek a celé noci lítal po polích, aby mu nikdo nezcizil ani klásek, ani bramboru. Párkrát se v tom běhu a kalupu málem udusil. Jak se chtěl v běhu nadechnout a otevřel pusu, hned mu do ní vletěl pečený holub.
Jednoho dne kde se vzal tu se vzal, stál před Flaschnerem čert, a prý „Jde se do pekla, přesně podle uzavřené smlouvy!“. S Flaschnerem to pořádně trhlo, co si teď počít? To se ví, že se mu do pekla zrovna dvakrát nechtělo. A tak čerta uprosil, ať počká aspoň do oběda, protože nemá hotovou poslední vůli, aby se děti mezi sebou nesoudili a nehádali. A že neuměl psát, šel narychlo Flaschner do vsi, aby se svou poslední vůlí seznámil rychtáře a starší sousedy.
Čert byl toho dne celý nějak ucaprtaný, nechal se tedy umluvit, a Flaschner rázoval do Hroznětína. Jenže tam se schoval v kostele za oltář a ven prý nepůjde a nepůjde. Čertovi to čekání bylo po chvíli dlouhé. Šel se proto podívat do vsi za Flaschnerem, kde na něj už čekal farář. Nikdo sice neví, co si tam ti dva pěkně od plic pověděli, ale Flaschner zůstal na zemi. Čert se vám z toho tak rozvzteklil, že při cestě zpátky do pekla navršil na Flaschnerův statek ohromné skály, pod kterými pohřbil všechen čarodějný dobytek i se statkem.
No, a z Flaschnera se po celoživotním lakotění stal největší chudák v Hroznětíně O poslední vůli už nemusel přemýšlet, až do smrti smrťoucí žil o hladu a bídě. Víte, ono mu to ani moc nepřišlo, však tak žil celý život. Něco po něm ale zbylo nám všem, pověst a skály, které od té doby stojí u Hroznětína a jmenují se Flaschnersfelsen.