Rokle smrti

Podle lidských řečí kdysi dávno v Merklíně žil sedlák se svou ženou a dvěma syny. Starší byl maminčin mazánek, veselý, pěkný a hovorný, odmala na něm mohly ženské oči nechat. Jak rostl, bylo vidět že je do světa. Šlo mu to s děvčaty samo od sebe, a když na to přišlo, uměl si se sousedy připíjet až do rána. Ten mladší, to byl spíš nemluva, ochotně a mlčky pomáhal rodičům na polích, chodil lesem po houbách a děvčata? Ta se mu vyhýbala, co s takovým nekňubou.

Sedlák žil jako všichni v kraji, staral se řádně o rodinu a poctivě pracoval. Co pracoval, on se dřel, až se udřel! Před svou smrtí, jak tenkrát bývalo zvykem, odkázal statek staršímu synovi. Na toho mladšího zbylo jen pole. Co pole, takový kousínek půdy s bídou dostačující na uživení. Leželo to ve stínu mezi lesy až támhle nad Lípou. Bylo to pole, jaké bývá u nás v Krušných horách, pole rodí víc kamení než brambor.

Starší bratr využil toho, že už konečně není pod otcovým dohledem, a stále více času trávil v hospodě. Pole mu pustla, zarůstala plevelem, nerodila a peníze rodiči nahospodařené se stěhovaly k hostinskému. Netrvalo dlouho a hostinskému patřil i dobytek, beztak jen hladově bučel do žlabu. Jak si vesele žil starší bratr, tak smutně chátral jeho statek.

Mladší bratr si v horním koutku svého ouhoru stačil do zimy postavit dům. No, dům, ona to byla taková pevnější chatrč. V lese na smrčině přes zimu potajnu pásal starou kozu, kterou mu podarovala kmotřička, aby měl aspoň trochu mlíka do žaludku. Den co den vynášel z pole i z lesa kamení a stavěl z něj tarásky a zídky, za kterými rovnal, zlepšoval a zvětšoval své záhonky. Na jaře zasel, nechal se najmout na práci v lese, ale doma po večerech bez přestávky kutal a tahal další kamení, aby měl políčka širší a s hlubší půdou.

Dřel se do úmoru tak jako jeho otec, před ním děd a před nimi celé řady generací do nepaměti. Zrovna cítil jakoby mu za zády stáli a hlavou pochvalně pokyvovali všichni z jeho rodu, kteří si na lesu a na horské divočině vyvzdorovali živobytí. Časem si chatrč vylepšil, už to byl malý domek s dřevníkem i maštálkou. Do domu přivedl ženu, ke kozám přibyla kravka. Své děti vedl pilně k práci, pomáhali jemu i své mamince podle sil ve všem všudy. Když bylo v okolí na prodej, přikoupil čas od času další kousek pole za to, co vydělal v lese. Na horší časy ukládal každý peníz utržený za obilí, brambory, odchovaný dobytek. Byl po letech dřiny dalo by se říct spokojený. Jen někdy mu bylo těžko u srdce, když si při každodenní lopotě rovnal záda a u toho si všimnul, jak dole ve vsi pole jeho otce pustnou a pustnou...

Starší bratr zatím propil, co mohl. Zbyl mu už jen zchátralý statek a polnosti. Chtěl prodat pole, ale o zpustošené a zarostlé pozemky nebyl valný zájem. Jen jeho mladší bratr si dobře pamatoval, jaké tam kdysi rostly brambory a panečku to žito, které tam s tatínkem sklízeli! Dobře věděl, že vyklučená a popelem zúrodněná pole po tom dlouholetém odpočinku budou plodit jak strhaná. Úplně cítil v ruce pluh, jak se zakrojuje do první brázdy. To bude něco pro děti, budou moct lépe jíst, a možná i jít do škol, něčemu se vyučit, no zkrátka mít lehčí živobytí než dnes mají jejich rodiče!

Probral to večer s manželkou, vytáhl a opakovaně přepočítával ušetřené grošíky a ráno šel pole od bratra koupit. Jenže jím byl obviněn, že má peněz nápadně moc. A jak by k nim asi přišel na těch svých kamenitých stráních. A vůbec, určitě jsou to peníze, které spolu se statkem odkázal otec bratru staršímu, ale mladší mu je ukradl! A podal na bratra žalobu.

A tak se bratři setkali u vrchnosti v Ostrově. Soudce neměl pro podobné praktiky pochopení, po výpovědích faráře, rychtáře a několika merklínských vážených sousedů odsoudil staršího bratra k pokutě. Neměl na zaplacení, aby nešel do šatlavy, musel na místě otcovská pole bratrovi prodat. Ten se s radostí šel pomodlit do kostela, nakoupil něco do domácnosti, pak se ještě stavil po příbuzných – a z Ostrova vyšel až za tmy.

Jeho bratr se zatím napil na vztek, pak na kuráž, potom na lítost. Párkrát si to zopakoval, ono mu z utržených peněz po zaplacení pokuty beztak moc nezbylo, a šel notně nabručený domů. Cestou z Hroznětína do Merklína jej dohonil jeho bratr, celý spokojený a usměvavý, a to už na něj bylo moc. Slovo dalo slovo, vztek dal sílu, les dal větev… a starší bratr mladšího bratra utloukl. Stál tam tak nad jeho tělem a jak střízlivěl, docházelo mu, co udělal. Vzpomínal, jak si pokazil život, jak zanedbával práci a tím i otcovu celoživotní dřinu, a teď ještě zabil svého mladšího bratra. Vzpomínal, jak si jako děti spolu hráli, jak někdy i zlobili rodiče. Jak za něj už jako kluk bratr všechno odřel, zatímco on se někde bavil. A pak si vzpomněl na svou švagrovou. Ona teď zůstane sama s hromadou dětí? Jakpak asi zastane všechnu práci, vždyť ta děcka jsou ještě malá. A co z nich asi tak vyroste bez otce, kdo je řádně vychová? Až se z těch myšlenek nad tělem svého bratra oběsil na vlastním řemeni.

Tak je ráno i našli a spolu pochovali. Na místě, kde se to stalo, vztyčili na památku sousedé kříž. Ten už tam nestojí, musel ustoupit stavbě železnice. Každý úplněk tam prý celou noc potichu sedávají dva velicí černí psi. Kdo nevěří, ať se zajde přesvědčit do Totnlóch, jak říkávali místní rodáci tomu místu kousek nad Hroznětínem, místu sevřeném lesy a skalami. Možná se někomu podaří vysvobodit duše obou bratrů, kdo ví?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.