Kdysi dávno sloužila v Hroznětíně na jednom statku děvečka, říkejme jí třeba Terezka. Cestou z půlnoční o svátcích vánočních se vedle ní zničehonic objevila divně zamlklá, bíle oblečená paní. Terezka si ji po očku prohlížela, jak tak vedle sebe šly. Dlouho to ale nevydržela a spustila „Vás já neznám, čípak jste? Asi přespolní? Ale to ne, kdepak přespolní! Z Merklína znám všechny, z Lípy taky. Mám odtamtud maminku, neznáte Novákovi z horního konce? Tři mladší sestry měla a všechny čtyři se provdaly do Bystřice, určitě jste o nich slyšela. No, z Bystřice pocházím, to bych vás znala, ale co Ruprechtov? Nejste z Ruprechtova? Ale kdepak, v Ruprechtově žije můj nejmilejší Jeníček, do Ruprechtova za ním občas chodívám. Víte, on náš pantáta má naštěstí pod Ruprechtovem kousek pole. Letos jsem tam už třikrát okopávala řepu, jinak bych se za Jeníčkem moc nedostala. Jeníček je mladší syn sedláka Jouzy, toho určitě znáte? Ne? Ale to se divím, jen si vzpomeňte! On se před letma chtěl soudit s ostrovským panstvem, o tom jste musela slyšet!“
Jaké důležité informace si navzájem sdělily, to už dnes nikdo neví, ona Terezka to na stará kolena moc nešířila. Důležité je, že se, alespoň občas, ke slovu dostala i ta cizí paní. Terezka se dozvěděla, že je to Bílá paní, která byla kdysi před sta lety za své zlé skutky do této podoby zakletá. Vysvobodit ji může jen čistá panna, a to jen jednou za sto let. Vysvobození spočívalo v tom, že od konce štědrovečerní noci až konce noci tříkrálové nesmí ta čistá panna promluvit ani slovo. Dokonce ani o tom, že se setkala s Bílou paní, a hlavně ne o tom, že se ji snaží vysvobodit. To se rozumí samo sebou, že po úspěšném vysvobození bude bohatě odměněna.
Terezka tušila, že v mlčení není zrovna přeborník. V mlčení na čas by nemohla Krušnohoří reprezentovat, ba právě naopak. Ale když jde o vysvobození, a k tomu jen jednou za sto let, tak to zkusit musíte. Terezka dala Bílé paní slib a spánembohem, a šla.
Doma se mlčky svlékla a šla spát. To ještě prošlo. Ráno mlčky vstala a mlčky odbyla ranní očistu. Ani to nevyvolalo žádnou zvláštní pozornost. Potom mlčky posnídala a mlčky umyla nádobí. Panímáma už tou dobou přemýšlela, jestli náhodou není Terezka nemocná. Terezka mlčky nanosila dříví ke kamnům, a pantáta podotkl, že je dneska nějak ticho, jestli ji náhodou nebolí zuby. Terezka se jen usmála, pokrčila rameny a šla si po své práci. Před večeří už měla panímáma jasno a uhodila na Terezku, s kým že to čeká. Ona totiž není dnešní a moc dobře věděla, jak to s Terezkou dopadne, když o posvícení dvakrát tancovala s tím cizím vandrovním! Terezka se hájit nijak nemohla, tak s pláčem utekla do své komůrky.
Pantáta to večer nesmlčel v hospůdce, a na druhý den Terezčin Jeníček po komsi vzkázal, že už Terezku nechce ani vidět. Terezka, jak jinak, utekla s pláčem do své komůrky. Při mši si od Terezky odsedly všechny její kamarádky a po mši? To jí hned před kostelem vynadala její maminka i všechny tři tety z Bystřice, původem z Lípy. Završil to tatínek, který se nechal slyšet „Kdoví jak to bylo s tou rychlou svatbou tenkrát před sedmnácti lety, ona ta holka byla vždycky celá po mamince.“ Bystřické tetky se do něj pustily, bystřičtí švagrové se ho chvíli zastávali, ale pak i s tatínkem před nepřítelem ustoupili do hospody. A Terezka? No, jako vždycky. Utekla s pláčem do své komůrky.
Netrvalo to dlouho, a kterási dobrá duše po Hroznětíně roznesla, že to Terezka najisto čeká se sedlákem, jinak by přece už dávno prozradila otce. Panímáma mlátila nádobím a děti a hádala se se svým mužem. Přece není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Pantatínek po Terezce chtěl, aby řekla, s kým to čeká. Anebo ať propánakrále aspoň přizná, s kým ne! Terezka mlčky plakala a utekla pro změnu do chlíva za Stračenou.
Tak to šlo celé svátky. Jiné to nebylo ani do konce roku. A v novém roce? To víte, že ne. Jenom otcové se v lidských řečech průběžně střídali, a Terezka se chodívala vyplakat někdy do dřevníku, jindy do kozího chlívku, občas i do sklepa. V jedné obzvlášť těžké chvilce zkusila zalézt do komína, moc si ale nepomohla. Panímáma ji přitom zahlídla a všude pak rozhlašovala, že Terezka tajně chodí na špek.
Až konečně přišel večer před Třemi králi. Toho dne přišel v lidských řečech na řadu jako otec dokonce starý, hluchý a kulhavý kostelník! Při večerním dojení nejstarší sedlákovic dcerka Terezce řekla, že těm řečem nevěří, ať si lidé co chtějí říkají. Vždyť jsou skoro pořád spolu. Spí v jedné místnosti, celý den spolu pracují, do kostela i na tancovačky chodí spolu. No jak by propána Terezka přišla do jiného stavu, to by přece ona musela vědět! Terezka se lítostí rozplakala, ale pro změnu nikam neutekla. No, a to byla chyba. Hned potom totiž Terezka za to dobré slovo poděkovala, pak si postěžovala na rodiče, na tety, na kamarádky i na Jeníčka, potom řekla všechno o Bílé paní, o jejím osudu, o jejím oblečení, o jejím vysvobození – a vtom se tak lekla, až z toho dostala škytavku a vyrazil se jí opar.
Sedlákovic dcerka sice všechno zatepla roztrousila po vsi a lidé časem uznali, že Terezka nějak nepřibývá ani nerodí. Kamarádky si od ní v kostele přestaly odsedávat, ba i Jeníček časem zašel za Terezkou a byly ohlášky, potom svatba, po ní i děti. Ale Terezka pořád musela myslet na Bílou paní, a hlavně na to své selhání.
Jak stárla, začala Terezka vyprávět o Bílé paní vnoučatům. Koneckonců, sto let se už pomalu blížilo, tak aby děvčata věděla, co a jak, když cestou z půlnoční vedle sebe uvidí cizí, bíle oblečenou paní.