Autor: admin

Většina sousedů byla ve válce. O leckom se vůbec nevědělo, co s ním je. A mnohdy bylo ještě hůř, když se vědělo. Když místo dopisu od muže, syna, bratra přišla úřední obálka. Se strachem ji otvírali, v duchu předem hádali jaké tam bude oznámení: nezvěstný, padl do zajetí, padl za vůdce? Někdo se domů vrátil bez ruky, jiný bez nohy a naříkal na osud, který z něj udělal mrzáka.

Herr Wiatr povolán nebyl. Možná kvůli věku, možná kvůli původu, možná kvůli té v polomech kdysi zlomené a nakřivo srostlé noze, možná na něj jindy dokonalá německá organizace jen zapomenula. Sousedky ho za to nepokrytě nenáviděly. Nejvíce ty, které o muže na frontě přišly.

V červnu roku 1941 musel narukovat Quido. Z rozhlasu doma napjatě poslouchali zprávy o hrdinném postupu německých vojsk, o vítězstvích na východní frontě. Báli se, co je v té válečné vřavě s chlapcem, který tak rád četl, ba se i pokoušel o verše. Z jeho dopisů nebyli dvakrát moudří. Popisy přírodních krás ruských lesů a stepí prokládal veršovanými vzpomínkami na prarodiče a spolužáky.

Začátkem července 1942 na ně poprvé sáhly válečné hrůzy. Na smrt je vyděsila nečekaná noční návštěva Gestapa v lesovně při pátrání po Quidovi Wiatrovi. Během výslechu jim došlo, že se vlastně nehledá jejich syn ale synovec, který se nějak přimotal do atentátu na Heydricha. Herr Wiatr se pánům v kožených kabátech opatrně snažil naznačit, že bratr s rodinou nad ním zlomil hůl hned poté, co se dal k Němcům. Jeho synovec by nikdy nehledal bezpečí u zradivšího strýce v Sudetech. Nezdálo se ale, že by mu gestapáci příliš věřili.

Nečekaně se začátkem září jejich Quido objevil na zdravotní dovolené po zranění utrpeném u Smolenska. Vyprávění o válečných dobrodružstvích si od něj užili jen bratři, rodiče toho chtěl ušetřit. Marně, maminka na jeho očích dobře poznala, jak se bojí konce těch dvou týdnů, které mohl strávit doma. Maminky už jsou takové.

Na nádraží v Perninku se s ním rozloučili navždy. Dopisy z východní fronty chodily stále řidčeji, krásy krajiny už neobsahovaly. Nenaříkal si, ale doma všichni pochopili, že jeho poetická duše je na pokraji zhroucení. Poslední dopis přišel v listopadu 1942, a mimo popisu strašlivé ruské zimy obsahoval opatrné náznaky váznoucího zásobování potravinami a pozdravy rodině a známým. Quido Wiatr se neznámo jak ztratil ve stalingradském kotli. Víc už o něm nikdy nikdo neslyšel. První úřední obálka přišla na lesovnu.

Roku 1943 v dubnu narukoval Hans, který stačil domů poslat jen dva stručné dopisy, že je zdráv a myslí na domov. Padl u Kurska hned v ranních hodinách druhý den bitvy, tedy 6. července. Sportovní duch ani postava mu nebyly nic platné. Druhá úřední obálka přišla na lesovnu.

Hansiho matka si mohla oči vyplakat. Bála se  dne, kdy dostane povolávací rozkaz její nejmladší syn. Muž s ní navíc ke vší bídě přestával mluvit. I on se bál o Seppa, i on se užíral nad smrtí svých synů. Nevyčítal tuto ztrátu zatím své ženě, ale v duchu se čím dál častěji zaobíral tím rozhodnutím před válkou. Naříkal si, že po záboru pohraničí se neodvážil jít do sporu s Agnes, že ji nepřinutil k odchodu do vnitrozemí navzdory existenční nejistotě. Přičítal to v duchu své ženě, čím dál víc, čím dál hůř. Jeho chlapci by přece mohli žít jako Češi! Jako Němci ale už zahynuli dva, a kdo ví co bude s tím třetím? Štval se v práci, byl v lese co nejdéle, dřel do úmoru, aby byl doma co nejméně. Nechtěl vídat svého posledního syna, protože se o něj šíleně bál. Nechtěl ani vidět svou ženu, protože k ní začínal cítit nenávist.

Kola války bez ohledu na trpící lidi jela nemilosrdně dál, a v červenci 1944 narukoval Sepp. Spadl po hlavě do zmatku krvavých bojů v Bělorusku, v Pobaltí, ve východním Prusku. Polní pošta už téměř nechodila, a tak o něm rodiče víc nevěděli než věděli. Padl při zoufalé obraně Königsberku. Na lesovnu to v březnu přišel povědět Willy Beer z Abertam, který s ním celé týdny sloužil a viděl to na vlastní oči. Sám měl štěstí, že o pár hodin později přišel o nohu pod kolenem a byl evakuován po moři. Ano, v této fázi války si horalé už nenaříkali nad ztrátou nějaké té končetiny. Byli ze srdce rádi, když je válka nesežvýkala beze zbytku. Vážili si toho, že jim ukousla jen nějakou část těla. Seppova maminka plakala před Willym při jeho vyprávění, hlasitě naříkala i po jeho rozpačitém odchodu. On se před rodiči svého kamaráda vlastně styděl za to, že přežil. Věděl dobře, že pro ně nic neznamená synův stříbrný útočný odznak pěchoty, stříbrný odznak za zranění, dokonce ani železný kříž, který přinesl a dal Frau Wiatr do dlaní.

I když s ní muž pořádně nepromluvil už celou řadu týdnů, potřebovala teď Agnes jeho účast, jeho objetí, jeho oporu. Nerozuměla mu. Celý ten večer jen mlčel a poslouchal Willyho. Vypadal, jako by se mu po té zprávě ulevilo, dokonce se podle kníru snad i usmíval. Stál bez hnutí zády opřený o skříňku. Zvedla se ze židle a chtěla se svému muži přitisknout na prsa, on ji ale od sebe odstrčil tak hrubě, až spadla na zem. Naklonil se nad ni a poprvé v životě na ni začal křičet. Vykřikoval hrozná slova o její vině, o tom, že zabila jejich syny svou krví, svou národností, svým němectvím. Předkloněný jí, na zemi sedící, řval přímo do obličeje. Zalykal se slovy, že je Agnes neštěstím jeho života, že se měl radši zastřelit než ji tehdy potkat na té pasece.

Konečně ztichl, narazil si klobouk, na rameno hodil flintu, ještě jednou se nad ni naklonil, podíval se na ni zblízka, zahulákal „Za všechno můžou kozy!“ a vyběhl ven.

I když spolu většinou mluvili německy, křičel na ni ten večer ve své mateřštině. Agnes od něj měla češtinu za ty společné roky dost odposlouchanou. Nepochopila ale, jak by mohly kozy cokoliv zavinit. Bála se, že se její muž zbláznil a že chce jejich zvířata postřílet, rychle proto vyběhla ven. U koz ale nebyl, nebyl na dvoře, nebyl u koně ani u krávy, nebyl nikde. Do noci jej čekala v kuchyni, až se vrátí. Musel se k ní přece vrátit, vždyť oni dva mají už jen sami sebe, nikoho jiného. Střídavě plakala, zkoušela se modlit, podřimovala. Ráno se za stolem vzbudila celá vystydlá a rozlámaná, ale pořád sama. V kamnech vyhaslo, šla si proto donést z dřevníku pár polínek, aby mohla znovu zatopit.

Ode dveří svého muže uviděla. V předpisově dopnuté uniformě, s kulovnicí na rameni visel na smrku, který vysadil po narození jejich nejmladšího syna Seppa.

Novomanželům se spolu žilo náramně. Agnes od rodičů dostala mladou připuštěnou kozičku a pět slepiček s kohoutkem, aby měla přes den co na práci. Za lesovnou zorali Jeník s tchánem kousek políčka na brambory a zelí, ať nevydávají peníze zbytečně za jídlo. Jeník pracoval s radostí, s chutí,  a na všechny se celý den usmíval. Místní jej konečně přijali mezi sebe. Po svatbě byl už jejich, i když mu ta prožluklá egerlandština pořád nějak nešla z huby. Každou sobotu zašli k rodičům na oběd. Agnes pak zůstala doma, aby si popovídala s maminkou a Jeník seběhl do hospody za panem farářem a panem kantorem na skleničku, na taroky, na mužské řeči. K večeru se vrátil pro Agnes a šli domů.

První syn se jim narodil před letnicemi roku 1923. Pojmenovali ho Quido, po panu Drechslerovi. Však si to starý pan lesmistr zasloužil. Druhý, o dva roky mladší chlapec dostal jméno Hans po dědečkovi Modesovi. A do roka se jim narodil třetí, pojmenovaný po dědečkovi Wiatrovi Josef. Jako kdysi jeho otec, tak i lesmistr Wiatr vždycky po narození a pokřtění dítěte zasadil smrk na cestu vedoucí k jejich lesovně. Quido, Hansi i Sepp rostli jako z vody, ale ty tři smrky rostly ještě rychleji.

Chlapci brzy pomáhali tatínkovi s dřevem na topení nebo mamince s drůbeží a kozami. Rádi pomáhali i dědečkovi s babičkou, dokud ještě žili. Netrvalo dlouho, a sena i dřevo na zimu zvládali kluci skoro sami. Všichni tři měli šikovné i hlavy, nejen ruce. Šlo jim to dobře ve škole, a tak začali studovat. Starého Wiatra, jak se mu teď říkalo, mrzelo že to ani jednoho ze synů netáhlo k lesařině, ale všichni kluci šli do Varů na gymnázium na radu pana faráře. Proti jeho slovům a radám se nikdo nestavěl, koneckonců Jeník i Agnes si oba pamatovali, jak umí dobře poradit. Na penězích je to ani nic nestálo, školné a ostatní výdaje na studium chlapců víc než vyrovnal nájem za Modesovic statek, který po smrti rodičů odmítla Agnes prodat. Modesovi drželi grunt už kdovíkolikátou generaci a ona si představovala, že se tam odstěhují s Jeníkem na penzi.

Anebo tam třeba bude jednou hospodařit některý z jejich chlapců, kdo ví. Největší sklony k tomu jevil Sepp, od mala měl hospodářství v krvi, zvlášť ke zvířatům ho to táhlo. Quido, ten zas četl, na co přišel. Pan kantor jej zásoboval čtivem ze své knihovny, na lesovně byl ke čtení leda kalendář a úřední oběžníky. A prostřední Hans, to byl od malička neposeda a silák. Sám se naučil lyžovat, ba i skákal na lyžích, až se o něj maminka bála.

Hovory o budoucnosti Agnes vedla s mužem toho smutného roku 1930 často. Začalo to už v únoru, kdy v hlubokém sněhu podklouzl Jeník v polomu a nadvakrát si zlomil v lýtku nohu. Než mu stačila srůst, zemřela po Velikonocích na zápal plic Agnes její maminka. A manžel ji následoval ani ne do týdne po pohřbu, snad ze stesku a samoty. Strávili spolu přes čtyřicet let, o dva syny je připravila válka na ruské frontě. Jejich nejmladší, Agnes, a její chlapci jim pak byli jedinou společnou radostí. Sám se starý Modes po smrti své ženy už ale z ničeho radovat nedokázal.

Na lesovnu si z rodného domu Agnes odnesla jen pár rodinných fotografií, posvěcený kříž, který visel nad vchodovými dveřmi a památeční cínové talíře po prabábě. Všechno ostatní až na krávy nechala na statku svému bratranci, Wilhelmu Modesovi. Mladou, čerstvě otelenou kravičku vyměnili s Kolitschem z Kaffu s mírným doplatkem za kobylku, se kterou mohl jezdit po své práci lesmistr Wiatr. Na nohu se nějak nemohl spolehnout, nevydržel na ní už celé dny běhat po lese. Starou Stračenu, na které se kdysi sama učila dojit, si Agnes nechala jako připomínku na dětství. Chlapci se s novými zvířecími přírůstky rychle sžili, a brzo jezdili na kobylce, ba i na kravce, když se maminka právě nedívala. S plynoucím časem, v pilné práci a při pohledu na rostoucí děti a jejich hry Jeník s Agnes rychle zapomínali na zármutek.

Během nějakých pěti let ale skončily pěkné časy nejen pro jejich rodinu, ale i pro celý širý kraj. Quido na podzim nastoupil do quarty, Hans do sekundy a Sepp do primy. Tatínek je každé ráno odvezl bryčkou přes Kaffy do Merklína na vlak. Navečer je zase v Merklíně u Hansova spolužáka sebrala maminka a odvezla je domů. Koní se celý život bála, ale jejich kobylka už byla stářím mírná, a chlapci se o otěže jen přetahovali a celou cestou jeden přes druhého vypravovali, co bylo ve škole nového. Kobylku pak odstrojili doma sami a hned pomáhali s domácími pracemi. Měli už zažité, že tatínek se vrací z lesa s bolavou nohou unavený. Poslední měsíce se vracel navíc notně nabručený. Staří známí se od něj jaksi odvraceli, jiní jej nezdravili, někteří si dokonce bručeli pod fousy něco o přivandrovalcích. Ano, i v tomto zapomenutém kraji se začaly zvedat národnostní mraky a kazily vztahy mezi sousedy jako předzvěst velkých bouří, jako náznaky válečných běd. Na sobotní večery do hospody už Wiatr raději nechodil. Přestal poté, co kantorovi někdo v noci rozbil kamením okna s pokřikem “Tak se patří zrádcům vlastní krve!“. Kočové a dřevorubci s ním už mluvili jen to nejnutnější. Někteří sice ožili, když byli v lese s Wiatrem sami, tu se mu i omlouvali za své chování. Vysvětlovali, že by jinak nevyšli se sousedy, kterým Wiatr vadí, protože je Čech.

Jakýpak já jsem Čech? ptával se sám sebe. Dědeček, to byl sebranec kdovíjaké národnosti, jeho žena byla Polka, otcův tchán byl Šlonzák a tchýně Hanačka od Olomouce. Co jsem potom za rasu já? Můj ohař je čistší rasy! Žena je místní, a kluci tedy napůl Němci. Česky, pravda, všichni tři mluví dobře, naučil jsem je i trošce polštiny, třeba se jim jednou bude hodit. Ale vnitřkem jsou načisto zdejší. A já?, já vlastně taky; jen do čtrnácti jsem byl v Jeseníkách, ani ne do devatenácti v Písku, ale ostatek života jsem strávil tady, v horách! V lese je jedno, jestli jsi Čech nebo Němec. Někdo musí stromy kácet, sázet, držet zvěř na počtech aby se nepřemnožila a neškodila v lesích, na polích a lukách.

Jen ta práce ho držela při rozumu, a hlavně jeho chlapci, kteří ho už dorůstali. Rád se na ně díval, při jejich hrách, i při práci. Byl na ně pyšný. Ale byl pyšný i na les, který v jeho péči nijak nestrádal. Však se o něj staral skoro čtvrtstoletí, to už je nějaký výsledek vidět.

Chlapci a les ho udrželi na místě i při záboru pohraničí. Zajel navštívit matku a bratra, ale ani k jednomu se nemohl vrtnout, natož s celou rodinou. Bratr měl čtyři děti a malou hájenku taktak pro sebe. Maminka žila poslední roky ve vejminku po své kmotřičce. Maličké dvě místnůstky, dvorek, dřevník a nad ním kurníček pro pár slepic. Agnes vzal sebou, aby konečně poznala jeho bratra, na svatbu jim tehdy přijela jen jeho maminka. Ve vlaku ho Agnes v slzách cestou domů prosila, aby se dal k Němcům. Však mu to sami nabízejí, cení si jeho pracovitosti a znalostí. A jestli jde jen o tu němčinu, doma beztak kvůli ní ani jinak nemluví. On má svoji jistou práci, ona příbuzné všude okolo, kam by šli do nejistoty. A co chlapci? Jak by je asi přijali Češi mezi sebe, teď, zrovna po Mnichovu?

Ano, chlapci, to byl pro něj ten nejsilnější argument. Přemohl se, a stal se z něj Herr Wiatr. K lepšímu to ale stejně nevedlo. Kdo si před ním odplivoval kvůli jeho češství, odplivoval si i teď. Do hospody v sobotu nechodil, protože kantor mu po mši před kostelem řekl, že nebude u jednoho stolu sedávat s tím, kdo zapřel svou krev. Jakou krev jsem zapřel? rozčiloval se tehdy v duchu Wiatr. Kvůli své krvi, kvůli svým chlapcům jsem zavrhl jazyk, který jsem mimo úřední styk nepoužíval už skoro třicet let!

A tak se Herr Forstmeister Wiatr stal nabručeným mrzoutem, který všechny okolo sebe podezíral, co o něm kdo říká a co kdo proti němu má. Roztával jen doma, ale ani to mu dlouho nevydrželo. Válka dohnala i jeho rodinu. Roku 1941 narukoval jako první Quido, o dva roky později Hans,  a roku 1944 nejmladší Sepp. Herr Wiatr se zle utrhoval na sousedky i na svou ženu. Ke zpovědi nechodil, do hospody taky ne. Co by tam dělal, každý na něj zle zahlížel. Farář byl už starý a nechodil vůbec nikam, a kantor padl prý do zajetí kdesi na ruské frontě.

Jednoho podvečera se Jeník Wiatr vracel z Lípy přes Dolní, Střední a Horní Kaff domů. Nijak nespěchal, nohy ho bolely až běda. Hodný kus cesty nad Horním Kaffem uslyšel z lesa hlasitý smích a dívčí štěbetání. Zašel si kousek z cesty podívat se, kdo je na pasece a co tam dělá. A těch pár kroků předznamenalo celý jeho osud. První, co přes maliní uviděl byly dva silné, světle hnědé copy houpající se před plným výstřihem. Srdce mu najednou tlouklo jak zběsilé, dech se v krku zastavil a pohled ne a ne se odtrhnout od těch těžkých, mládím nalitých prsou. Až po chvíli mu došlo, že dívky zmlkly, stojí a dívají se na něj. Uvědomil si, jak a hlavně kam pořád zírá a začal červenat. Všiml si, že je červená i ona, že rozpačitě pomrkává vodovatě modrýma očima, jednou rukou se marně snaží přidržet blůzku výš ke krku a v druhé před tělem drží džbánek s malinami. Vykoktal ze sebe pozdrav, smekl klobouk, neochutnal nabízené maliny a šel rychle domů. Za sebou zaslechl opakované výbuchy hlasitého dívčího smíchu, které jej doprovázely ještě daleko.

Večer nemohl usnout, pořád se mu vracel pohled na předkloněnou dívku a ty copy houpající se před… ani nemyslet! Zkusil se pomodlit a usnout, pak si šel uvařit čaj. No jo, ale ten si vaříval ze sušených malinových listů a tím nijak nepomohl své rozrušené představivosti. Po delším převalování konečně usnul. Ještě nad ránem se ale vzbudil a zjistil, že by měl převléct povlečení i sebe, a hlavně se sám pořádně umýt. Pěkných par dnů mu nic nešlo od ruky, nechutnalo mu, nemohl pořádně spát a pořád se mu vracel pohled pod houpající se copy. Nejen že se na ni nedalo zapomenout, ale právě naopak. V duchu ji vídal stále častěji a všechno mu ji připomínalo. Maliny, tvar kopce, barva oblohy, houpající se větve, náhodné seskupení mraků. Nevěřil by nikdy, co všechno připomíná dívčí oči nebo ňadra. Ať dělal, kde dělal, nohy ho každý večer donesly na paseku, na které ji poprvé uviděl. Během toho týdne se ještě třikrát budil, myl a převlékal. Když v sobotu večer stál v posledních  čistých podvlíkačkách nad plnými neckami s ložním i spodním prádlem, uvědomil si, že od té doby co nastoupil do služby nebyl ještě v kostele. V neděli zrána se proto důkladně oholil a upravil a zašel do Abertam ke zpovědi a na mši.

Pan farář jej před mší ve zpovědnici vyslechl, chvíli si mručel pod fousy, pak mu jaksepatří promluvil do duše. Po rozhřešení jej ale pozval na skleničku jeřabinky před obědem a také na oběd na faru, prý aby se lépe poznali. Dopoledne uteklo jako voda, sklenička nebyla jen jedna a oběd, ten byl po roce jeho mládeneckého stravování převýborný. Pan farář jej při loučení pozval do hospody, prý tam roky každou sobotu s kantorem a starým lesmistrem hrávali taroky. Po odchodu lesmistra na penzi po něm zbyla u stolu volná židle. A poradil mu ještě, aby si cestou domů zašel na Modesův statek, že je tam z Abertam příjemná procházka a má to skoro po cestě. Chleba nebo sýr tam může určitě taky koupit, chleba mívá tamní hospodyně obzvlášť dobrý. Lidé říkají, že má nejlepší pec široko daleko. Chleba peče jako každý v sobotu na celý týden, aby byl v neděli pěkně čerstvý, tak určitě nějaký bude mít. Jeník panu faráři poděkoval za oběd i za rady a šel domů. Na Modesův statek zajít ani nechtěl, ale nakonec šel. Chleba si někde koupit musí, v neděli beztak neměl co na práci a pozdní nedělní odpoledne k procházce úplně zvalo.

Už zdaleka bylo vidět, jak před stavením, na lavičce pod okny sedí hospodář pokuřujíc faječku. Když Jeník vysvětlil, co by rád a že jej posílá pan farář, dostal bochník a navrch jej pozvali na kus řeči, na štípanou buchtu a hrnek čaje s medem. Až se mu dech zastavil a buchta v krku zaskočila když uviděl, kdo mu podává hrnek s čajem. Oba, celí červení, nevěděli kam s očima. Ani jeden si nevšiml, jak po sobě její rodiče pokukují. K odchodu se musel nutit, aby nevypadal nevychovaně a chleba v tom rozrušení nechal na stole. Před branku mu jej přinesla ona. Jeník oknem uslyšel její maminku, jak ji s chlebem posílá a tak konečně věděl, jak se jmenuje. Agnes.

Druhý den si k Modesům večer zašel koupit kozí sýr, třetí den pozdě odpoledne zašel poradit Agnes, kde jsou nejzralejší maliny, a další den ji na těch malinách potkal. Samotnou, bez kamarádek. Moc si toho neřekli. Mlčeli, sbírali maliny, občas se dotkly jejich pohledy, tu a tam ruce nad malinou. Pátý den se jí zeptal, jestli by s ním nešla v sobotu k muzice. Když se sklopenýma očima přikývla, šel hned k ní domů a dovolil se rodičů. Chvíli se po sobě dívali, rozmýšleli, ale povolili. V sobotu po muzice napsal Jeník po dlouhé době dopis matce, že si našel nevěstu. A v neděli po mši šel rovnou k Modesovům požádat o ruku jejich dcery. Hospodář nebyl úplně proti. Ono zeť, který je ve státních službách, to je dobrá partie. Nemá nejvyšší plat, ale má své jisté, a ještě je pod penzí. To se cení vždycky, ale zvláště v době celosvětové krize, kdy je opravdová bída o práci a živobytí všude, natož tady, uprostřed pohraničních lesů. Nápadník sice nebyl místní, ale co, stejně tu bude sloužit až do smrti. To hospodyně by byla celkem pro, Jeník se jí docela zamlouval. Agnes ale ještě nebylo ani 17, byla jejich jediné dítě, a vůbec to bylo tak narychlo…

Odcházel tedy s tím, že si to ještě pořádně rozmyslí, ale ne mu neřekli. A neříkali nic, ani když po práci každý večer zašel za Agnes aspoň na chvíli. V zimě, za velkých chumelenic, ho párkrát nechali přespat v přístěnku, aby se nevracel vánicí a hlubokým sněhem v noci domů a něco se mu nestalo. Maminka pro jistotu sice vždycky spala u Agnes, ale asi měla tvrdé spaní. Tak po Třech králích musel Jeník rodičům prozradit, že se svatbou by se mělo spěchat. Měl z toho dost nahnáno, čekali ten hovor s Agnes oba horší, než nakonec byl. Maminka si trochu zaplakala, tatínek si chvíli pobrblal, ale pak přinesl špiritus a nalil tři sklínky se slovy „Jsi mladá a teď beztak nesmíš!“.

Po svatbě, hned první společné manželské ráno Jeník Agnes pověděl, jak jej vlastně za ní poslal pan farář po zpovědi. Ona mu na to prozradila, že také byla na zpovědi, ale už ve středu večer, hned po tom sbírání malin. Starý pan farář dal dva mladé lidi dohromady přes bochník chleba, aniž porušil zpovědní tajemství.

Melchior von Diepenbrock, biskup vratislavský, byl už za svého života dobrým duchem. Byl vždy připraven pomoci všem bědným a osudem stíhaným v širokém okolí. Z prostředků diecézních i vlastních podporoval chudé a staral se o sirotky. Ty živil, a pokud mohl zabezpečil je do dalšího života. Poskytl jim na biskupských statcích zaměstnání a některé, zvláště nadané, vyslal i na studia. A tak se jeden malý nalezeneček, kterého biskup pokřtil Johann stal hajným. Protože byl jako vítr a chvilku nepostál, začali mu už jako klukovi říkat Wiatr, a to jméno mu už zůstalo navždy. Jeho nejstarší syn byl hajný po otci a roku 1901 se přiženil do Čech, kde nastoupil do služby pod Pradědem. Rychle po sobě se mu narodili dva chlapci. Mladší dostal jméno po dědečkovi, i když Jacek po polsku mu neříkali. Tou dobou vrchní lesmistr Quido Drechsler vysazoval v Jeseníkách kamzíky, a malý Jeník se na novou zvěř rád v obůrce díval. Ty divoké kozy byly pro kluka zajímavější než probíhající světová válka, ve které jeho tatínek padl hned prvním rokem na frontě v Srbsku. Pobíhání po lese a okolo obory s kamzíky Jeníkovi vydrželo ještě dlouho po válce. Bylo mu tam lépe než doma, kde maminka často plakávala. Jeníka i jeho bratra si naštěstí všímal pan Drechsler, který dobře znal jejich tatínka. Někdy je pohladil po hlavě, promluvil na ně, občas si je poslal pro viržinka. A když přišel čas, přimluvil se u maminky, aby Jeníka poslala na lesnickou školu až do dalekého Písku. Dokonce sám přispěl nemalou částkou, aby to tam Jeník neměl tak těžké do začátku.

Jeník Wiatrů školu dokončil s vynikajícím prospěchem. Ještě jednou pomohl starý pan Drechsler, který mu přes dávné známé na ministerstvu zajistil místo lesníka v Krušných horách. Maminka sice zaplakala, kam až se jí to ti chlapci zatoulali (starší tou dobou už pracoval také díky panu Drechslerovi jako hajný kdesi na Berounsku), ale nakonec byla ráda, že mají oba práci, a dokonce pod státní penzí.

Jeník, teď už vlastně lesmistr Wiatr, se stěhoval rád. Nový kraj, noví lidé, možnost prokázat své vlastní schopnosti. Co víc si mladý mužský může přát? Navíc si v Písku zvykl být svým vlastním pánem, a pro to maminka doma stále jaksi neměla pochopení. Bydlení měl přepychové, obýval sám celou hájenku hnedle pod Plešivcem, skoro na státní silnici na Abertamy. První rok mu utekl jako voda. Trvalo to, než se zorientoval v porostech a místních jménech, než se seznámil s okolím a lidmi, a hlavně než se domluvil s místními. Mluvilo se tu skoro jen německy. Místní nářečí bylo i německému rodákovi odjinud jen těžko srozumitelné. Jeník se od mládí dorozumíval stejně dobře v němčině, polštině i češtině, a tak se brzy popasoval i s otlemenou egerlandštinou. Dny mu ubíhaly rychle. Ani mu nepřišlo, že je doma po večerech sám. Občas si uklidil a vypral, s vařením se nezdržoval. Koneckonců obědval, někdy i večeřel po hospodách, bochník chleba a nějaký sýr nebo klobásu na ráno a večer si koupil nejčastěji u místních v Abertamech nebo na Horním Kaffu navečer, cestou domů z lesa. Po celodenním běhání horským lesem byl pokaždé rád že je rád a že může jít brzo spát.