Novomanželům se spolu žilo náramně. Agnes od rodičů dostala mladou připuštěnou kozičku a pět slepiček s kohoutkem, aby měla přes den co na práci. Za lesovnou zorali Jeník s tchánem kousek políčka na brambory a zelí, ať nevydávají peníze zbytečně za jídlo. Jeník pracoval s radostí, s chutí, a na všechny se celý den usmíval. Místní jej konečně přijali mezi sebe. Po svatbě byl už jejich, i když mu ta prožluklá egerlandština pořád nějak nešla z huby. Každou sobotu zašli k rodičům na oběd. Agnes pak zůstala doma, aby si popovídala s maminkou a Jeník seběhl do hospody za panem farářem a panem kantorem na skleničku, na taroky, na mužské řeči. K večeru se vrátil pro Agnes a šli domů.
První syn se jim narodil před letnicemi roku 1923. Pojmenovali ho Quido, po panu Drechslerovi. Však si to starý pan lesmistr zasloužil. Druhý, o dva roky mladší chlapec dostal jméno Hans po dědečkovi Modesovi. A do roka se jim narodil třetí, pojmenovaný po dědečkovi Wiatrovi Josef. Jako kdysi jeho otec, tak i lesmistr Wiatr vždycky po narození a pokřtění dítěte zasadil smrk na cestu vedoucí k jejich lesovně. Quido, Hansi i Sepp rostli jako z vody, ale ty tři smrky rostly ještě rychleji.
Chlapci brzy pomáhali tatínkovi s dřevem na topení nebo mamince s drůbeží a kozami. Rádi pomáhali i dědečkovi s babičkou, dokud ještě žili. Netrvalo dlouho, a sena i dřevo na zimu zvládali kluci skoro sami. Všichni tři měli šikovné i hlavy, nejen ruce. Šlo jim to dobře ve škole, a tak začali studovat. Starého Wiatra, jak se mu teď říkalo, mrzelo že to ani jednoho ze synů netáhlo k lesařině, ale všichni kluci šli do Varů na gymnázium na radu pana faráře. Proti jeho slovům a radám se nikdo nestavěl, koneckonců Jeník i Agnes si oba pamatovali, jak umí dobře poradit. Na penězích je to ani nic nestálo, školné a ostatní výdaje na studium chlapců víc než vyrovnal nájem za Modesovic statek, který po smrti rodičů odmítla Agnes prodat. Modesovi drželi grunt už kdovíkolikátou generaci a ona si představovala, že se tam odstěhují s Jeníkem na penzi.
Anebo tam třeba bude jednou hospodařit některý z jejich chlapců, kdo ví. Největší sklony k tomu jevil Sepp, od mala měl hospodářství v krvi, zvlášť ke zvířatům ho to táhlo. Quido, ten zas četl, na co přišel. Pan kantor jej zásoboval čtivem ze své knihovny, na lesovně byl ke čtení leda kalendář a úřední oběžníky. A prostřední Hans, to byl od malička neposeda a silák. Sám se naučil lyžovat, ba i skákal na lyžích, až se o něj maminka bála.
Hovory o budoucnosti Agnes vedla s mužem toho smutného roku 1930 často. Začalo to už v únoru, kdy v hlubokém sněhu podklouzl Jeník v polomu a nadvakrát si zlomil v lýtku nohu. Než mu stačila srůst, zemřela po Velikonocích na zápal plic Agnes její maminka. A manžel ji následoval ani ne do týdne po pohřbu, snad ze stesku a samoty. Strávili spolu přes čtyřicet let, o dva syny je připravila válka na ruské frontě. Jejich nejmladší, Agnes, a její chlapci jim pak byli jedinou společnou radostí. Sám se starý Modes po smrti své ženy už ale z ničeho radovat nedokázal.
Na lesovnu si z rodného domu Agnes odnesla jen pár rodinných fotografií, posvěcený kříž, který visel nad vchodovými dveřmi a památeční cínové talíře po prabábě. Všechno ostatní až na krávy nechala na statku svému bratranci, Wilhelmu Modesovi. Mladou, čerstvě otelenou kravičku vyměnili s Kolitschem z Kaffu s mírným doplatkem za kobylku, se kterou mohl jezdit po své práci lesmistr Wiatr. Na nohu se nějak nemohl spolehnout, nevydržel na ní už celé dny běhat po lese. Starou Stračenu, na které se kdysi sama učila dojit, si Agnes nechala jako připomínku na dětství. Chlapci se s novými zvířecími přírůstky rychle sžili, a brzo jezdili na kobylce, ba i na kravce, když se maminka právě nedívala. S plynoucím časem, v pilné práci a při pohledu na rostoucí děti a jejich hry Jeník s Agnes rychle zapomínali na zármutek.
Během nějakých pěti let ale skončily pěkné časy nejen pro jejich rodinu, ale i pro celý širý kraj. Quido na podzim nastoupil do quarty, Hans do sekundy a Sepp do primy. Tatínek je každé ráno odvezl bryčkou přes Kaffy do Merklína na vlak. Navečer je zase v Merklíně u Hansova spolužáka sebrala maminka a odvezla je domů. Koní se celý život bála, ale jejich kobylka už byla stářím mírná, a chlapci se o otěže jen přetahovali a celou cestou jeden přes druhého vypravovali, co bylo ve škole nového. Kobylku pak odstrojili doma sami a hned pomáhali s domácími pracemi. Měli už zažité, že tatínek se vrací z lesa s bolavou nohou unavený. Poslední měsíce se vracel navíc notně nabručený. Staří známí se od něj jaksi odvraceli, jiní jej nezdravili, někteří si dokonce bručeli pod fousy něco o přivandrovalcích. Ano, i v tomto zapomenutém kraji se začaly zvedat národnostní mraky a kazily vztahy mezi sousedy jako předzvěst velkých bouří, jako náznaky válečných běd. Na sobotní večery do hospody už Wiatr raději nechodil. Přestal poté, co kantorovi někdo v noci rozbil kamením okna s pokřikem “Tak se patří zrádcům vlastní krve!“. Kočové a dřevorubci s ním už mluvili jen to nejnutnější. Někteří sice ožili, když byli v lese s Wiatrem sami, tu se mu i omlouvali za své chování. Vysvětlovali, že by jinak nevyšli se sousedy, kterým Wiatr vadí, protože je Čech.
Jakýpak já jsem Čech? ptával se sám sebe. Dědeček, to byl sebranec kdovíjaké národnosti, jeho žena byla Polka, otcův tchán byl Šlonzák a tchýně Hanačka od Olomouce. Co jsem potom za rasu já? Můj ohař je čistší rasy! Žena je místní, a kluci tedy napůl Němci. Česky, pravda, všichni tři mluví dobře, naučil jsem je i trošce polštiny, třeba se jim jednou bude hodit. Ale vnitřkem jsou načisto zdejší. A já?, já vlastně taky; jen do čtrnácti jsem byl v Jeseníkách, ani ne do devatenácti v Písku, ale ostatek života jsem strávil tady, v horách! V lese je jedno, jestli jsi Čech nebo Němec. Někdo musí stromy kácet, sázet, držet zvěř na počtech aby se nepřemnožila a neškodila v lesích, na polích a lukách.
Jen ta práce ho držela při rozumu, a hlavně jeho chlapci, kteří ho už dorůstali. Rád se na ně díval, při jejich hrách, i při práci. Byl na ně pyšný. Ale byl pyšný i na les, který v jeho péči nijak nestrádal. Však se o něj staral skoro čtvrtstoletí, to už je nějaký výsledek vidět.
Chlapci a les ho udrželi na místě i při záboru pohraničí. Zajel navštívit matku a bratra, ale ani k jednomu se nemohl vrtnout, natož s celou rodinou. Bratr měl čtyři děti a malou hájenku taktak pro sebe. Maminka žila poslední roky ve vejminku po své kmotřičce. Maličké dvě místnůstky, dvorek, dřevník a nad ním kurníček pro pár slepic. Agnes vzal sebou, aby konečně poznala jeho bratra, na svatbu jim tehdy přijela jen jeho maminka. Ve vlaku ho Agnes v slzách cestou domů prosila, aby se dal k Němcům. Však mu to sami nabízejí, cení si jeho pracovitosti a znalostí. A jestli jde jen o tu němčinu, doma beztak kvůli ní ani jinak nemluví. On má svoji jistou práci, ona příbuzné všude okolo, kam by šli do nejistoty. A co chlapci? Jak by je asi přijali Češi mezi sebe, teď, zrovna po Mnichovu?
Ano, chlapci, to byl pro něj ten nejsilnější argument. Přemohl se, a stal se z něj Herr Wiatr. K lepšímu to ale stejně nevedlo. Kdo si před ním odplivoval kvůli jeho češství, odplivoval si i teď. Do hospody v sobotu nechodil, protože kantor mu po mši před kostelem řekl, že nebude u jednoho stolu sedávat s tím, kdo zapřel svou krev. Jakou krev jsem zapřel? rozčiloval se tehdy v duchu Wiatr. Kvůli své krvi, kvůli svým chlapcům jsem zavrhl jazyk, který jsem mimo úřední styk nepoužíval už skoro třicet let!
A tak se Herr Forstmeister Wiatr stal nabručeným mrzoutem, který všechny okolo sebe podezíral, co o něm kdo říká a co kdo proti němu má. Roztával jen doma, ale ani to mu dlouho nevydrželo. Válka dohnala i jeho rodinu. Roku 1941 narukoval jako první Quido, o dva roky později Hans, a roku 1944 nejmladší Sepp. Herr Wiatr se zle utrhoval na sousedky i na svou ženu. Ke zpovědi nechodil, do hospody taky ne. Co by tam dělal, každý na něj zle zahlížel. Farář byl už starý a nechodil vůbec nikam, a kantor padl prý do zajetí kdesi na ruské frontě.