IV. Za všechno můžou kozy

Většina sousedů byla ve válce. O leckom se vůbec nevědělo, co s ním je. A mnohdy bylo ještě hůř, když se vědělo. Když místo dopisu od muže, syna, bratra přišla úřední obálka. Se strachem ji otvírali, v duchu předem hádali jaké tam bude oznámení: nezvěstný, padl do zajetí, padl za vůdce? Někdo se domů vrátil bez ruky, jiný bez nohy a naříkal na osud, který z něj udělal mrzáka.

Herr Wiatr povolán nebyl. Možná kvůli věku, možná kvůli původu, možná kvůli té v polomech kdysi zlomené a nakřivo srostlé noze, možná na něj jindy dokonalá německá organizace jen zapomenula. Sousedky ho za to nepokrytě nenáviděly. Nejvíce ty, které o muže na frontě přišly.

V červnu roku 1941 musel narukovat Quido. Z rozhlasu doma napjatě poslouchali zprávy o hrdinném postupu německých vojsk, o vítězstvích na východní frontě. Báli se, co je v té válečné vřavě s chlapcem, který tak rád četl, ba se i pokoušel o verše. Z jeho dopisů nebyli dvakrát moudří. Popisy přírodních krás ruských lesů a stepí prokládal veršovanými vzpomínkami na prarodiče a spolužáky.

Začátkem července 1942 na ně poprvé sáhly válečné hrůzy. Na smrt je vyděsila nečekaná noční návštěva Gestapa v lesovně při pátrání po Quidovi Wiatrovi. Během výslechu jim došlo, že se vlastně nehledá jejich syn ale synovec, který se nějak přimotal do atentátu na Heydricha. Herr Wiatr se pánům v kožených kabátech opatrně snažil naznačit, že bratr s rodinou nad ním zlomil hůl hned poté, co se dal k Němcům. Jeho synovec by nikdy nehledal bezpečí u zradivšího strýce v Sudetech. Nezdálo se ale, že by mu gestapáci příliš věřili.

Nečekaně se začátkem září jejich Quido objevil na zdravotní dovolené po zranění utrpeném u Smolenska. Vyprávění o válečných dobrodružstvích si od něj užili jen bratři, rodiče toho chtěl ušetřit. Marně, maminka na jeho očích dobře poznala, jak se bojí konce těch dvou týdnů, které mohl strávit doma. Maminky už jsou takové.

Na nádraží v Perninku se s ním rozloučili navždy. Dopisy z východní fronty chodily stále řidčeji, krásy krajiny už neobsahovaly. Nenaříkal si, ale doma všichni pochopili, že jeho poetická duše je na pokraji zhroucení. Poslední dopis přišel v listopadu 1942, a mimo popisu strašlivé ruské zimy obsahoval opatrné náznaky váznoucího zásobování potravinami a pozdravy rodině a známým. Quido Wiatr se neznámo jak ztratil ve stalingradském kotli. Víc už o něm nikdy nikdo neslyšel. První úřední obálka přišla na lesovnu.

Roku 1943 v dubnu narukoval Hans, který stačil domů poslat jen dva stručné dopisy, že je zdráv a myslí na domov. Padl u Kurska hned v ranních hodinách druhý den bitvy, tedy 6. července. Sportovní duch ani postava mu nebyly nic platné. Druhá úřední obálka přišla na lesovnu.

Hansiho matka si mohla oči vyplakat. Bála se  dne, kdy dostane povolávací rozkaz její nejmladší syn. Muž s ní navíc ke vší bídě přestával mluvit. I on se bál o Seppa, i on se užíral nad smrtí svých synů. Nevyčítal tuto ztrátu zatím své ženě, ale v duchu se čím dál častěji zaobíral tím rozhodnutím před válkou. Naříkal si, že po záboru pohraničí se neodvážil jít do sporu s Agnes, že ji nepřinutil k odchodu do vnitrozemí navzdory existenční nejistotě. Přičítal to v duchu své ženě, čím dál víc, čím dál hůř. Jeho chlapci by přece mohli žít jako Češi! Jako Němci ale už zahynuli dva, a kdo ví co bude s tím třetím? Štval se v práci, byl v lese co nejdéle, dřel do úmoru, aby byl doma co nejméně. Nechtěl vídat svého posledního syna, protože se o něj šíleně bál. Nechtěl ani vidět svou ženu, protože k ní začínal cítit nenávist.

Kola války bez ohledu na trpící lidi jela nemilosrdně dál, a v červenci 1944 narukoval Sepp. Spadl po hlavě do zmatku krvavých bojů v Bělorusku, v Pobaltí, ve východním Prusku. Polní pošta už téměř nechodila, a tak o něm rodiče víc nevěděli než věděli. Padl při zoufalé obraně Königsberku. Na lesovnu to v březnu přišel povědět Willy Beer z Abertam, který s ním celé týdny sloužil a viděl to na vlastní oči. Sám měl štěstí, že o pár hodin později přišel o nohu pod kolenem a byl evakuován po moři. Ano, v této fázi války si horalé už nenaříkali nad ztrátou nějaké té končetiny. Byli ze srdce rádi, když je válka nesežvýkala beze zbytku. Vážili si toho, že jim ukousla jen nějakou část těla. Seppova maminka plakala před Willym při jeho vyprávění, hlasitě naříkala i po jeho rozpačitém odchodu. On se před rodiči svého kamaráda vlastně styděl za to, že přežil. Věděl dobře, že pro ně nic neznamená synův stříbrný útočný odznak pěchoty, stříbrný odznak za zranění, dokonce ani železný kříž, který přinesl a dal Frau Wiatr do dlaní.

I když s ní muž pořádně nepromluvil už celou řadu týdnů, potřebovala teď Agnes jeho účast, jeho objetí, jeho oporu. Nerozuměla mu. Celý ten večer jen mlčel a poslouchal Willyho. Vypadal, jako by se mu po té zprávě ulevilo, dokonce se podle kníru snad i usmíval. Stál bez hnutí zády opřený o skříňku. Zvedla se ze židle a chtěla se svému muži přitisknout na prsa, on ji ale od sebe odstrčil tak hrubě, až spadla na zem. Naklonil se nad ni a poprvé v životě na ni začal křičet. Vykřikoval hrozná slova o její vině, o tom, že zabila jejich syny svou krví, svou národností, svým němectvím. Předkloněný jí, na zemi sedící, řval přímo do obličeje. Zalykal se slovy, že je Agnes neštěstím jeho života, že se měl radši zastřelit než ji tehdy potkat na té pasece.

Konečně ztichl, narazil si klobouk, na rameno hodil flintu, ještě jednou se nad ni naklonil, podíval se na ni zblízka, zahulákal „Za všechno můžou kozy!“ a vyběhl ven.

I když spolu většinou mluvili německy, křičel na ni ten večer ve své mateřštině. Agnes od něj měla češtinu za ty společné roky dost odposlouchanou. Nepochopila ale, jak by mohly kozy cokoliv zavinit. Bála se, že se její muž zbláznil a že chce jejich zvířata postřílet, rychle proto vyběhla ven. U koz ale nebyl, nebyl na dvoře, nebyl u koně ani u krávy, nebyl nikde. Do noci jej čekala v kuchyni, až se vrátí. Musel se k ní přece vrátit, vždyť oni dva mají už jen sami sebe, nikoho jiného. Střídavě plakala, zkoušela se modlit, podřimovala. Ráno se za stolem vzbudila celá vystydlá a rozlámaná, ale pořád sama. V kamnech vyhaslo, šla si proto donést z dřevníku pár polínek, aby mohla znovu zatopit.

Ode dveří svého muže uviděla. V předpisově dopnuté uniformě, s kulovnicí na rameni visel na smrku, který vysadil po narození jejich nejmladšího syna Seppa.