V. Odsun

Pan farář prokázal poslední službu svému příteli lesmistrovi. I přes pokročilý věk viděl příliš dobře na to, aby mohl přehlédnout rýhu po provaze na krku. Milosrdně se tvářil, že věří Wilhelmu Modesovi tu mrtvici. Ani při zpovědích v tom raději nešťoural, aby mohl Agnes i Willymu dát rozhřešení. Nechtěl vědět, kdo Wiatra odřezával. Zatížil si tím raději své vlastní svědomí.

Pohřbu se účastnily celé Abertamy. Herr Wiatr teď už nebyl nějaký český přivandrovalec, ale soused postižený společnou pohromou. Všichni cítili, že spolu s ním vlastně pohřbívají i jeho syny. Chlapce, ztracené kdesi v nesmírném prostoru na východě, který měli vydobýt vyšší rase. Rase, která díky válce přišla o celé generace mladých chlapů, a která měla brzy ztratit mnoho ze svého dosavadního prostoru. To ale ještě nikdo nevěděl, a kdo tušil, raději pomlčel.

Frau Wiatr se celé dny ztrácely v jakési mlze. Přišla o všechno a všechny. Jen ze setrvačnosti krmila, dojila, jedla, uklízela… Pohřeb ale za ni musel zařídit bratranec Willy. Opakovaně ji nutil, ať se nastěhuje na statek, aby nebyla na lesovně tak sama, ale nechtěla. Agnes věřila, totiž chtěla věřit, že pohřešovaný Quido je někde v zajetí, že se k ní domů jednou vrátí. Kdoví jak bude zbídačený, ona mu musí přece uvařit, ošetřit jej, aby se dal zase dohromady.

Ale syn se jí stále nevracel.

Hory obsadily americké jednotky. Jejich odchodem skončila válka a začínal nový věk. Nejen pro Agnes to znamenalo opakované nájezdy „osvoboditelů“ z vnitrozemí. Muž nikdy nemůže plně pochopit znásilnění, pro něj je to možná brutální, ale přímočaře fyzický akt. Až po letech si Agnes uvědomila, že jí  tolik nevadilo to, že se na ní všichni vystřídali, jako její hrozná bezmoc a pocit ponížení. Stala se v okamžiku jen kusem masa, který si použije po chuti kdo chce a jak chce. Násilí nabytou mocí opojených pohůnků ji poznamenalo na celý zbytek života. Dodatečně zjistila že některé sousedky, hlavně ty mladší, to měly mnohem horší. Mrzelo ji také, že přišla o většinu slepic a o kozy. Ne kvůli tomu, že skončily v hrnci, koneckonců vyrostla na statku a osud hospodářských zvířat znala odmala. Ale ta opilá sebranka je ani porazit neuměla. Ona musela poslouchat bolestivé naříkání svých trpících svěřenců, a pak jim je ještě musela připravit k jídlu!

Ukradli jí všechny cennosti, strhli jí z krku křížek od kmotřičky ke křtu, musela jim dát i náušnice, ale hlavně obě pušky po jejím muži. Při marném hledání zlata jí rozházeli a pošlapali rodinné fotografie, a kvůli vyznamenáním jejího Seppa ji hrozně zmlátili. Ráno odtáhli s krávou i kobylkou za lupem a povyražením jinam.

Třetí parta hrdinů, kterou přitáhla do pohraničí příležitost schladit si žáhu pod záminkou vyrovnání účtů a dějinných nespravedlností, lesovnu v opilosti zapálila. Agnes si už po první „návštěvě“ pro všechny případy do tlumoku přichystala trochu oblečení, dopisy a fotografie v lakované krabičce po babičce. Měla tam i vyznamenání, zdálo se jí zbytečné nechat se kvůli nim ještě tlouct. Vrchovatě jí stačilo to násilí, kterému uniknout nemohla. A tak po více než čtvrtstoletí života v lesovně ji musela opustit.

Použitím slova odsun místo slova vyhnání se nic nezmění na tragédii jednotlivce. Opustit dům, to jde snadno. Ostatně lidé se odjakživa stěhují za prací, za láskou, za lepším živobytím. Opustit hřbitov plný blízkých, to je horší. Trhá tě to z kořenů. Ale vědět, že už nikdy neuvidíš krajinu, z které vyrostly celé řady generací před tebou, v které vyrůstaly tvé děti i ty… To trhá duši.

Právě ta hrůza z prázdnoty do které měla upadnout, a hrůza z neznáma které ji čekalo přinutila Agnes aby riskovala třeba i život. Musela aspoň ještě jednou vidět lesovnu, byť vypálenou, podívat se naposled na smrky, které vysadil kdysi její Jeník. Popadlo ji to najednou, z ničeho nic, když stála na nádraží v Perninku a sledovala vagóny, které je měly odvézt kamsi do Německa. Stejně jako všichni sousedé čekala na kdovíproč odkládaný odjezd. Měli tedy na nádraží dost času začít závidět těm několika šťastným, kteří tu mohli zůstat. Místní nebyli všichni fašisté, většina byla dokonce absolutně apolitická. Neodsunutí byli jen antifašisté, smíšené rodiny, a hlavně celá řada odborníků, udržujících provoz továrniček, pil, skláren, hutí.

Agnes se rozhodla. Narazila si pořádně v houstnoucím dešti klobouk po Jeníkovi, nechala svůj pingl v opatrování sestřenici a šla si za koleje jako odskočit. Rychle se dala na cestu tím svižným houpavým krokem horalů, lesních dělníků a pašeráků, který bez zbytečných pohybů tělem a rukama skoro neunavuje nohy. Seběhla pod viaduktem, přeběhla nejdeckou silnici, obešla Pernink, perninský hřbitov, Rybnou i Abertamy, hnala se lesem, rašeliništěm…

Zpomalila až v krutém stoupání k Plešivci. Cestou se v duchu omluvila prarodičům, rodičům i svému Jeníkovi, že je nenavštíví na hřbitově. Ona se chtěla rozloučit se svými chlapci tam, kde vyrostli. Chtěla pohladit aspoň ty jejich smrky, když už jim nemohla udělat křížky na hrobech.

Došla k nim, a najednou ani nevěděla proč. Napadlo ji, jestli nemá následovat svého muže na jeho cestě, jako jej následovala po celý společný život. Však mu už odpustila. Ověřila si, že přes veškeré halasné chlapáctví není to mužské pohlaví tak silné, jak si samo myslí. Pochopila, že chlap, to je na srázu stojící horská borovice, která svými větvemi hrozí do dálky a pyšně vzdoruje větru i v  těch nejsilnějších poryvech. Jednou se ale ve vichřici zláme, lehne, a už se nikdy nepostaví. Síla ženy není v odporu. Žena, to je lučina úplně nahoře, na horských hřebenech, kde vítr bez ustání ohýbá každé stéblo až k zemi. Při náhodném ztišení větrných koní se ale celá postaví, a znovu, a znovu.

Agnes pohladila smrky, jen lehounce, že je v dlaních skoro ani necítila. Rozhlédla se naposled po zbytcích lesovny a vydala se stejnou cestou do Perninku. Mezi kroky polykala slzy a modlila se. Nevěděla ani proč, ale zdálo se jí, že se to tak patří.

Když šplhala k nádraží, už zdaleka slyšela nápadné ticho. Nahoře zjistila, proč nic neslyší. Nikdo tam totiž nebyl, ani živáček, ani vlak. Všichni sousedé, známí, příbuzní se ztratili. I s jejím tlumokem. Neměla nic. Čert vzal tu trochu prádla, ale Agnes neměla žádnou fotku rodičů, ani své svatební, natož snímky svých chlapců k prvnímu svatému přijímání nebo k maturitám. Ztratily se jí pochopitelně i stokrát přečtené a při každém čtení slzami skrápěné dopisy z fronty, která jí chlapce vzala. Neměla dokonce ani ta zpropadená vyznamenání po Seppovi, kvůli kterým ji ztloukli a kterých se přesto nedokázala vzdát. Z celé rodiny jí nic nezbylo, jako by doposud vůbec nežila. Měla jen oblečení na sobě a starou opršelou hučku po muži. Ten klobouk, který si před svou smrtí narazil na hlavu, když zavrhl svou ženu pro její národnost.

Teprve tehdy ji osud srazil na kolena. Sedla si na mokrou lavičku na nástupišti a plakala. Naplno litovala, že se neoběsila. Nejlíp asi na stejné větvi, jako její muž. Mohla teď už mít pokoj…