Chybou monarchií, jak se všeobecně uvádí, byla přílišná moc koncentrovaná v rukou nedostatečně vzdělaných a neschopných vládců. Při vzpomínce na demokraticky zvoleného Hitlera ovšem člověk marně pátrá v paměti, kterýpak panovník svou zemi předával ve stavu alespoň vzdáleně se blížícím poválečnému Německu. Při pohledu na Babiše, o Zemanovi ani nemluvě, by se zase dalo se zdarem pochybovat o schopnostech a vzdělání zejména voličů.
A přesto je demokracie uznávaná jako ten nejlepší z možných systémů. Něco na tom bude, o čemž svědčí právě proběhlé parlamentní volby. Nejen že se z vítězství mohli těšit příznivci obou demokratických koalic, ale do parlamentu se nedostala žádná nesystémová strana. Výjimkou je za politickou stranu se vydávající podnikatelský projekt Tomia Okamury a pochopitelně ANO, politická divize holdingu vlastněného a ovládaného Andrejem Babišem.
Třešně zkysnou mimo parlament
Každý správný dort bývá ozdoben, a ani dort volební se neliší. V tomto případě jsou tou pověstnou třešinkou – třešně chybějící ve sněmovně. Komunismus v naší zemi oslavil sto let trvání odchodem na smetiště dějin. Na pomyslné zastávce zavolá „Vystupovat, konečná!“ Konečná, nová vrchní bolševička.
Na cestě je provází i ČSSD, strana, které chybí odvaha. Tuto vlastnost postrádají jak ti, kteří si zvolili do čela strany falešně červenou mikinu, tak celé stranické vedení. To se zmohlo jen na opakované kladení nepřekročitelných červených linií, pravidelně překračovaných. Poslední odvážný krok vedení ČSSD bylo Sobotkovo vzdorování kouzelnické hůlce lánského voldemorta. Musíme ale uznat, že ČSSD už roky nebyla v ideálním postavení. Její bývalý předseda se ji snažil zničit dlouhodobě, a ve straně měl nejen pátou, ale i čtvrtou a šestou kolonu. Celé vládní angažmá byla ČSSD pod tlakem svého koaličního nepřítele, který se ji snažil vytěsnit politicky a její voliče vyluxovat.
Piráti doposud nenašli odvahu přiznat si svou levicovost, v ČSSD se zatím nenašel nikdo schopný a ochotný zavelet k renesanci. Kdo převezme levici? Obávejme se toho nejhoršího. Nově vznikající vláda ve snaze alespoň částečně napravit rozvrat nejen finanční, ale i personální a morální, Zembiši plně zaviněný, se stane lovnou zvěří demagogických manipulátorů. Ti budou mít snadné pole působnosti, a nebudou ctít žádnou dobu hájení.
Slavme, je-li proč!
Od roku 1918 je 28. říjen oficiálně slaven jako den vzniku samostatného státu. Jako státní svátek, jako připomínka skutečně samostatné státnosti byl slaven na dlouhá léta naposledy v roce 1938, tedy pouhých dvacet let. Nacistickou okupaci vystřídala okupace bolševická, během které bylo teoreticky možno státní svátek slavit, ale proč? Je snad možno otrokům slavit svou svobodu na přímý pokyn otrokáře? S výjimkou let 1945 až 1947 jsme si události 28. října 1918 mohli se vší vážností připomínat až od roku 1990. Dnes máme za sebou od Sametové revoluce 32 let, kdy jsme skutečně mohli slavit naši samostatnou státnost a připomínat si její vznik.
A je co slavit! Nejen vznik republiky, nebo úspěšné volby. K lepšímu se obrací i stav věcí na Hradě. Nevyzývám k oslavě dezolátního zdravotního stavu Miloše Zemana. Ale nebýt odvahy jím samým tolikrát proklínaných „novinářských hyen“, nebýt následné výzvy Senátu a odpovědi ÚVN, nevěděli bychom pravdu o jeho absolutní bezmoci. Nelze mlčky přejít nelidské představení, předváděné hradní kamarilou s jejím nemohoucím rukojmím. Ale on sklízí co zasel, a odvádí mu to ti, které si přivedl a chránil před právem.
Dnešní den nám dává ještě jeden důvod k oslavě. Po letech, v kterých Miloš Zeman pošpinil naši svrchovanou státnost trapnými tragikomediemi s vyznamenáním pohrobků StB a KSČ či svých devótních patolízalů si můžeme oddychnout, a prožít tento sváteční den ve vší důstojnosti, která mu náleží. A s nadějí, že příští rok bude ještě lépe, a Vladislavský sál bude naplněn skutečnými osobnostmi vyznamenávanými prezidentem, hodným toho jména.