Sáru roku 1879 porodila starému Izákovi Löwensteinovi jeho druhá žena Rebeka. Izák měl v Hroznětíně kousek pole a malý kvelb s koncesiovaným prodejem kuřiva a rozlévaných nápojů. Po večerech se u něj na kus řeči a štamprličku scházeli všichni starší Izraelité. Izákovi v jeho letech nohy už nesloužily, dcery z prvního manželství provdal široko daleko a tak si svou poslední dcerunku zvykl od mala brát do kvelbu, aby mu tam byla k ruce. Sárinka měla od narození své ženství vepsané do vláčných pohybů těla a do hlubokých, tmavých očí. Žádný ze zákazníků jejího otce neodolal sice dětským, ale tak sladce pálivým pohledům zpod víček. Ať chtěl nebo nechtěl, dal si každý před odchodem ještě jednu štamprličku, když ji nabízela malá Sára.
Izák sedící za pultem spokojeně přihlížel tomu obchodnímu talentu a zálibně sledoval tržby, rostoucí z roku na rok stejně jako Sára. Jednoho letního dne mu ale Rebeka při večeři oznámila, že Sára kouzlo svého pohledu zkouší nejen v kvelbu na hostech, ale i venku na svých vrstevnících. A to dokonce nejen na souvěrcích, ale i na křesťanských sousedech. Aj vaj aj vaj, Ty to vidíš, Ty tam nahoře, a to je holce teprve 14 let! pomyslel si Izák smutně. Hned druhý den pozval svého dávného známého, Mojšeho Rosenzweiga, osvědčeného šadchána, který dohodil vhodného partnera i všem dětem z prvního manželství Izákova.
Sára se nijak nedivila té návštěvě. Nezarazilo ji ani to, že musela u stolu obsluhovat matku, otce i strýčka Mojšeho. Podivila se, až když ji po večeři neposlali ven, ale vyzvali ji aby si přisedla ke stolu. A pak z překvapení, úleků a paniky nevyšla nejen ten večer, ale celý další půlrok.
Mojše, jak byl zvyklý, začal dlouhou řadou podle svých slov celkem vhodných svobodných mládenců. Ti se živili coby začínající obchodní cestující v konfekci nebo jako příručí v obchodech. Nejčastěji ale pomáhali v rodinných živnostech, většinou krejčovských. Všechny zmiňované chlapce postupně Izák s Rebekou po zevrubné rozmluvě zavrhli jako chudé, tedy naprosto nevhodné a neperspektivní nápadníky pro svou dceru. Tak pracovitou, zdravou, krásnou a zatím stále pannu bez skvrny na pověsti si přece nikdo z nich ani nezasloužil! Sáře spadl kámen ze srdce. Ne, že by se jí některý z nich od pohledu třeba trochu nelíbil, ale přece se nebude ze dne na den vdávat za někoho, koho ani pořádně nezná. A bohatý z nich nebyl opravdu ani jeden! Navíc si všechny zmíněné rodiny stály v místním společenském žebříčku mnohem hůře než Löwensteinovi.
Ale pak Mojše přešel dále a situace se pro Sáru valem zhoršila. Místo chlapců okolo dvacítky se předmětem hovoru stali pro ni téměř neznámí třicátníci až čtyřicátníci. Pravda, každý z nich si ve světě už našel své místo, Mojšeho slovy to byli přijatelní mladí muži. Většinou se živili jako zavedení obchodní cestující nebo měli vlastní obchůdky ve Varech, někteří pracovali jako písaři či účetní na magistrátu nebo ve sklárnách a porcelánkách a pár dokonce jako kancelisté pod penzí ve státní správě. Naštěstí se ale hlavně Rebece nezdál ani jeden z nich dost dobrý pro Sáru. Nejen že Rebeka zmínila ještě jednou všechny Sářiny ctnosti, ale připomenula sice nijak neupřesněnou, ale značnou výši věna. A pak nemilosrdně rozcupovala na kusy všechny Mojšeho návrhy – jedni nápadníci Rebečiným hodnocením neprošli kvůli nějakému dávnému škraloupu v rodině. O některých se mezi ženskými povídalo, že se příliš rádi napijí nebo hrají v karty. Jiní měli za sebou nějakou tu známost, kterou nedotáhli do konce, nebo za sebou nechali nešťastnou svobodnou matku. Jen na jednoho Izák, ba ani Rebeka nic nenašli. Až Mojše, jakoby v zamyšlení, utrousil že ho nikdo nikdy neviděl jít za holkama. Sára si nejdříve pomyslela: Chlap, který nechodí do bordelu?, to přece není chyba pro mého budoucího muže! Podle chování rodičů jí brzy ale došlo, že mladému Horowitzovi v pravidelných návštěvách zmíněného podniku nebrání ani tak morálka jako pohlaví personálu.
Nezbylo tedy Mojšemu, než přejít na ještě vyšší kategorii. A tady se Sára naprosto zhrozila, protože šlo o zabezpečené muže, což v dohazovačově žargonu znamenalo na místní poměry bohaté vdovce. Představa, že se stane nevlastní matkou svých kamarádek a vrstevníků pro Sáru nebyla vůbec lákavá. Naopak její matka, Rebeka, na ní neviděla naprosto nic špatného. Ostatně, jí se stalo před necelými dvaceti lety totéž a vcelku si neměla nač stěžovat. S rozkoší probírala se svým mužem i s dohazovačem finanční situaci, množství dětí i zdravotní stav těch zhruba padesátiletých chlapů, kteří se Sáře najednou zdáli naprosto nechutní. Mojše postupoval jako profesionální karbaník. Vynášel čím dál vyšší karty, a Izák s Rebekou už dávali najevo svou spokojenost. Se Sárou tomu ale bylo právě naopak. Každé další jméno znamenalo větší majetek, ale také větší břicho, víc dětí, víc roků, víc prodělaných nemocí a větší Sářinu nechuť k dotyčnému. Poslední tři už byli Izákem i Rebekou schváleni jako případní nápadníci a Sáře se chtělo plakat. Jako správný šadchán se Mojše ještě jednou ubezpečil, že může všechny tři dohodnuté navštívit a nabídnout jim jako možnou nevěstu Sáru. Té se až zoufale chtělo utéct. Dobře věděla, že nejstaršímu z nich bude brzy šedesát, dva jeho synové z druhého manželství byli během večera zmíněni jako vhodní svobodní mládenci a mladší syn z prvního manželství byl ten přijatelný mladý muž, který jako jediný městský písař nikdy nezašel do bordelu.
Rebeka nalévala víno všem, dokonce i Sáře, zatímco Izák s Mojšem rozebíral výši jejího věna. To už Sára nevěděla kudy kam a zoufale se zeptala „To opravdu nemají nikoho lepšího, rebe Mojše?“ Izák i Mojše strnuli nad tou nebývalou nezdvořilostí, ale Rebeka namítla, že nejde o žádnou Sářinu drzost ale o správnou otázku, kterou měla už dávno položit ona jako matka budoucí nevěsty. Oba staříci toto nabídnuté vysvětlení s úlevou přijali, Mojše se jednou rukou probíral ve vousech, druhou si hrál se skleničkou vína a vychutnával si ticho a svou důležitost. Po hodné chvíli prohodil: „No, ještě bych měl jednoho, ten je co vím ještě volný. Už jsem mu pár nevěst dohodil, ale pro žádnou se nerozhodl, ani jedna se mu nezdála dost dobrá. Táhne mu pomalu na třicet, ještě pořád je svobodný, po otci zdědí lihovar a sám už nějaký rok provozuje hospodu v Horní Blatné.“
Izák hlasitě polknul a Rebeka se zbytečně nahlas zeptala „To myslej z Blatné mladého Schippa?“