Agnes plakala a plakala. Všechno jí bylo lhostejné. Připadala si prázdná a dutá. Cítila se jako do kouta odhozený, vyždímaný hadr. Byla rozhodnutá skočit z perninského viaduktu, ale neměla ani sílu se zvednout. Seděla a naříkala v dešti na lavičce. Čekala, sama ani nevěděla na co. Osud vede člověka ze dne na den tak nenápadně, že o tom ani neví. Někdy ti ale znenadání přehodí výhybku a prudce změní směr života osoba, seslaná Bohem. Tentokrát to byl mimořádně zvláštní posel. Dostavil se v podobě umouněného a notně nameteného ajznboňáka vyhánějícího hrubými slovy Agnes z nádraží. Slova o vlaku, který jí ujel, vyvolala v opilém mozku rychlé řešení „No tak musíš jít za vlakem! Když máš jet do Německa, tak se pakuj tuhle po kolejích, Německo je hnedle za Potůčkama. To jsou jen dvě zastávky, jsi tam do večera!“
Agnes ve svém zoufalství ani nepomyslela, že ji posílá špatným směrem. Její vlak přece měl jet dolů na Nejdek a cestou nabírat další odsunuté nešťastníky. Vydala se poslušná pokynu po kolejích, nejspíš aby od toho ožraly měla pokoj a byla sama se svým zármutkem. Bědovala potichu nad sebou, jen v duchu, beze slov. Tak, jako vyje a naříká liška lapená do želez. Slzy jí smýval setrvalý déšť, vnímala na rtech jejich slanou chuť. Tupě šla po kolejích, nevěda proč ani kam jde.
Možná by došla do Německa, možná by po kolejích pokračovala dokud by nepadla únavou nebo ji nesrazil vlak. Ale Bůh jí seslal dalšího posla, aby jí zachránil život i zbytky zdravého rozumu. Tentokrát to byla malá, kulatá paní, mrzutě vyhlížející svého muže ze zápraží malé chaloupky na horním konci Ochsendorfu, hnedle pod viaduktem v Horní Blatné.
Agnes zastavilo až její třetí volání, kam že to v tom dešti jde, že dnes večer už žádný vlak nejede. Poslušně slezla po náspu, přešla silnici a zastavila se před tou ráznou osobou. Odpovídala stručně, unaveně, bez emocí, z posledních sil kdo a co je, kam jde a proč u sebe nic nemá. V hlavě jí jaksi tupě dunělo a jako z velké dálky slyšela další a další otázky té panovačné ženské, která plynule přecházela z češtiny do egerlandštiny uprostřed věty jak se jí zrovna zachtělo.
A pak se Agnes probudila v neznámé místnosti, v cizí posteli. Zarazilo ji, že si vůbec nepamatovala, jak se sem dostala. Přes židli měla přehozené své šaty i prádlo, suché, vyprané, čistotou voňavé. Uvědomila si, že má na sobě cizí noční košili. Oč jí byla kratší, o to byla širší. Chtěla vyskočit z postele a obléct se, ale slabostí se jí zamotala hlava a jen taktak že se s pomocí židle udržela na nohou. Dveře se otevřely, nakoukla povědomá kulatá tvář, doširoka se usmála a povídá „Nikam nespěchala, Agnes. Nejdřív se musí dát dokupy, najíst se a na ostatní je času dost.“
„Odkud se známe, paní? Vy víte jak se jmenuju?“ byla v šoku Agnes.
„Jakápak jsem já paní. Říká se mi Trudy. Přinesu ti polívku, zůstaň ležet.“ a byla pryč.
Nad horkou bramboračkou se Agnes dozvěděla, že spala jako bez ducha noc a den. Později ji často napadlo, jak to s tím bezduchým spánkem vlastně bylo, když z ní Truda zvládla vytáhnout příběh celého života. Během dalších několika hodin se dozvěděla, jak se Truda Hoffmann z Kraslic vdala za českého výpravčího a ještě před válkou s ním odešla do Čech. Jak se tam Trudy Vágnerové všichni sousedé za války báli a jak ji nenáviděli. Objímaly se spolu a křečovitě plakaly při vzpomínkách na své děti. Ten večer obě zjistily, že ženy ze smíšených manželství v tomto šíleném čase nemají naději na šťastný život. Venkoncem je jedno, přihlásí-li se Čech k Němcům, nebo Němka k Čechům. Není žádné cesty, jak synům v dobách válečných zachránit život…
Vojta Vágner se na naléhání své ženy za Agnes zaručil. Odvedl jí na úřad, kde jí vystavil zamračený kníratý chlap náhradní doklady a poslal ji zpátky do Abertam. O odsunu se už nemluvilo. Dostala od Trudy na cestu pingl s trochou prádla a šatstva, bochník chleba a pár korun. Agnes cítila, že Truda je jí bližší než kdokoliv jiný na tomto světě. Styděla se, že jí nemá jak oplatit její laskavost.
V Abertamech ji s nezbytným vrčením ubytovali na statku, přidělili jí dvě malé místnůstky v patře coby byt. Na starost dostala dvacet dojnic a k tomu úklid kanceláří. Kdo někdy ručně dojil krávu ví, co to znamená. Dvakrát denně podojit, vykydat, napojit dvacet kusů, to není malá práce. Po tom všem ještě večer zamést a vytřít pět místností, to pro ni už byly hotové galeje. Agnes si ale nestěžovala. Byla ráda, že aspoň zůstala doma.
V neděli si mohla zajít na mši, a na hřbitov. Když bylo pěkně a netrápilo ji unavené tělo přílišnou bolestí, zašla si potom okolo bývalého gruntu Modesových postát nebo posedět chvilinku ve stínu těch tří smrků a zaplakat si při pohledu na trosky lesovny. Svíralo se jí srdce, když viděla, jak se z rodného statku stejně jako z lesovny, ve které strávila tak krásné roky života stávají hromady kamení, zarostlé křovím a kopřivami. Nemohla se ani podívat, jak planí pole, jak pustnou louky zbavené péče rukou přičinlivých hospodářů.
Roky běžely, a ona stárla. Už dlouho jí nikdo neřekl Agnes. Popravdě řečeno, ani sama sobě si už nepřipadala jako Agnes. Nechodila teď pravidelně do kostela, natož na hřbitov. Podívat se na rozkotaný rodný statek ji také nelákalo, bylo z toho vždycky špatná na týden dopředu. Jen k těm smrkům zašla aspoň jednou za měsíc. Někteří rodáci tu zůstali a novým osídlencům prozradili kam chodívá stará Wiatrová. Někdo se jí smál, někdo jí litoval. Ale časem všichni věděli, kde stojí Wiatrovy smrky.
Naučila se zahřívat se čajem s trochou rumu od chlapů, kteří krmili krávy. Z roku na rok jí v hrnku rumu přibývalo, a čaje ubývalo. Staré Wiatrové docházely síly. Čím dál častěji po návratu domů odkládala mytí na druhý den. Byla k smrti unavená z práce, ale hlavně ze svého bezcílného života. Nijak jí nepomohlo ani to, že už nemusela dojit ručně, protože statek pořídil dojačky. Stejně, jako čím dál víc šetřila s osobní hygienou, šetřila i s úklidem svých místností a s praním. Pustla, a bylo jí to jedno. Neměla pro koho žít.