Autor: admin

Tomio Okamura je často označován za obchodníka se strachem. Svou politickou kariéru založil, přiznejme si to, na značně nevybíravém varování před dvojím nebezpečím. Pro obyvatelstvo naší zemičky jsou to primárně nepřizpůsobiví spoluobčané, parazitující na systému a slušných lidech dodržujících zákony, řád, pravidla a pořádek. Druhým nebezpečím jsou podle Okamury bezesporu migranti, často teroristé ohrožující samé základy naší civilizace a zákonnosti.

Ve světle událostí nám nezbývá, než předsedovi SPD složit omluvu a přiznat mu, že dlouhé roky věděl o čem mluví. Dokonce už roku 2017 se slovy Tomia Okamury inspiroval první skutečně politický terorista v naší zemi, Jaromír Balda. SPD hodlá podle uniklých informací o jeho činu na vlastní náklady natočit celovečerní film na námět známé „Dámy na kolejích“. Do úprav scénáře zabrušuje Miloslav Rozner, který film pod pracovním názvem „Dědek na kolejích“ bude i režírovat. Ještě není jasné, bude-li to komedie nebo akčňák, ale horor v každém případě!

Poděkujme Tomiu Okamurovi, který bez ohledu na svůj močák jel celonočňák, aby nám v přímém přenosu předvedl nepřizpůsobivého migranta zneužívajícího štědrý parlamentní systém vyspělé demokracie čistě pro svůj osobní prospěch, čímž projídal daně placené řádnými spoluobčany!

Prohlašuji na svou čest, že Tomio Okamura je člověk velice obětavý. On obětuje klidně celý národ!

Jen aby se pomstil za nepřiklepnuté křeslo místopředsedy.

Máme morální zásady platné tisíce let, kterými bychom se měli řídit. Ctí-li je obě strany, předznamenává to chvályhodné řešení rozporů vzájemnou shodou. Jakmile je ale uznává a dodržuje jen jedna strana, znamená to většinou její prohru. Vítězem se stává strana ignorující stanovená pravidla a normy, či dokonce je záměrně zneužívající a porušující.

Nastavená druhá tvář bolí

Zažívali jsme to s Babišem osm let na vlastní kůži. Slyšeli jsme po dvakráte v parlamentu vítězný ryk P.i.Tomia šlapajícího po sněmovních zvyklostech i zdravém rozumu. Také jsme ale mohli sledovat Okamurovo zoufalství nad kapkou vlastní medicíny, naservírované mu přerušením jeho nekonečného blábolení. Odhlasování jednání po 21. hodině bylo jedinou šancí vládní koalice, jak zastavit kolovrátek prázdných slov předsedy SPD. Za tu cenu se tentokrát vyplatilo riskovat projednání tohoto kroku u Ústavního soudu.

V našem parlamentu jde o bouři ve sklenici vody. Na Ukrajině, akutně ohrožené ruskými vojsky se podařilo narušit plánovanou invazi postupy vlastními Kremlu. Zveřejnění ruských úmyslů dokonale narušilo nejen jejich plány, ale i typicky ruskou bohorovnost a přezíravost.

Kdo zná ruskou mentalitu, ten mi potvrdí, že Rusové téměř postrádají typicky českou schopnost švejkováním zlehčovat vážnost situace. Jestliže k tomu tentokrát Kreml přistoupil, znamená to jen jedno – maximální roztrpčení nad současným stavem vyhroceným v neprospěch Putina a jeho plánů.

Ministerstvo zahraničí USA prostřednictvím svého mluvčího uvedlo, že konkrétní datum invaze nespecifikovalo, protože k ní může dojít kdykoliv. Zároveň ale bylo potvrzeno, že cílem zveřejňování získaných informací o agresi je snaha převzít nadvládu nad mediálním prostorem a tlumit v něm ruské narativy.

Stejně jako náš Okamura se svým klanem „stupidity předčítajících diarrheiků (řečových)“ nebyl ani Putin připraven na to, že mu protihráči oplatí porušování pravidel. Při hře bez rozhodčího surově a setrvale faulujícího hráče zastavíte jen tak, že se mu postavíte. A právě tím se povedlo vykolejit jak naši opozici, tak ruskou věrchušku.

Ruské zisky a ztráty

Co se dá čekat od Ruska? Prvotní zmatek a chaos přejde v pátrání po amerických zdrojích informací. Po čistkách skutečných i domnělých viníků dojde, jak je v Rusku zvykem, i k odstavení celé řady nepohodlných osob. Časy se mění, nežijeme už za Stalina, takže nepůjde o přímou fyzickou likvidaci. Ale popravdě řečeno, několik nešťastných pádů z okna anebo pod sněžný pluh se do konce zimy dá v Moskvě očekávat.

Naproti tomu Ukrajina vyjde z této krize posílena a vnitřně zkonsolidována. Už dnes vidíme sjednocení obyvatel Ukrajiny, nárůst jejich sebeuvědomění. Záměrně píši „obyvatel Ukrajiny“ a nikoliv „Ukrajinců“, protože se to týká lidí bez ohledu na jejich původ. Většina etnických Rusů, občanů Ukrajiny, si je dnes dobře vědoma co mohou získat anebo ztratit se samostatností Ukrajiny.

A to stejné platí i pro NATO. Několik let nebylo jasné, jaké cíle a určení má původně obranný pakt. Pro boj proti teroristům zcela evidentně nebyl vhodný, řada státníků pomalu hledala odvahu na redukci účasti nebo dokonce opuštění paktu. Kvůli Rusku ale zřetelně vidíme, jak je i dnes NATO potřebné. Téměř žádný z členských států by osamoceně nedokázal odolávat hybridní, studené či otevřené válce ze strany Ruska. Putin pokropil NATO živou vodou.

Rusko svým tlakem na nerozšiřování NATO dokázalo jen to, že další jeho sousedé vidí svou bezpečnou budoucnost jen v co nejužší spolupráci s NATO, případně rovnou v členství. Dá se očekávat, že Finsko, Švédsko a pochopitelně Ukrajina o vstup budou žádat v dohledné době.

EU s jistotou změní svou energetickou politiku a bude ji směřovat k maximální nezávislosti na Rusku. Doufejme, že dojde k ukončení Nord Stream 2. Zastavení tohoto projektu je jediným garantem bezpečnosti pro Ukrajinu. Kreml ve vlastním zájmu nesmí ohrozit dodávky plynu do Evropy na území tranzitní země, Ukrajiny. Je to jeho rozhodující zdroj příjmů.

Kadri Simson, komisařka EU pro energetiku se už sešla s představiteli Ázerbájdžánu, s prezidentem Ilhamem Alijevem a ministrem pro energetiku Parvizem Shahbazovem. Důvodem pro schůzku bylo navýšení dodávek plynu plynovodem TAP do zemí EU.

Putin svým agresivním militarismem hodlal vytvořit nátlak na svět, získat postavení světové velmoci a část Ukrajiny jako mezikrok k znovuobsazení zemí ruského impéria. Díky odhodlání Ukrajiny, nečekaně silné podpoře mnoha zemí a zveřejnění získaných informací o agresi ale ztratil všechny výhody. Snaží se před svými spoluobčany neztratit tvář a naprázdno tahá po šachovnici. Zahnal sám sebe do kouta a svou zemi do sankční pasti a krizové spirály.

Pokles exportu plynu ekonomickou situaci Ruska věru nevylepší. Stále se zhoršující životní situace obyvatel Ruska je politováníhodná, ale zpříma řečeno – bližší košile než kabát. Hospodářské podmínky v Rusku jsou problémem Putina a jeho administrativy. Naším problémem je hospodářská, energetická i bezpečnostní situace vně ruských hranic. Doufejme jen, že v této téměř bezvýchodné situaci Putin neztratí nervy a nezaútočí.

Podle posledních údajů je u hranic Ukrajiny více než 150 000 tisíc vojáků. Zaútočit mohou z Běloruska, Ruska, okupovaných oblastí okolo Doněcka, Luhanska a Krymu. Oficiální zprávy Kremlu tvrdí, že vojska započala stahování. Proto lze s ohledem na známou věrohodnost ruských slov každou hodinou očekávat útok. S přihlédnutím na dnešní kybernetické útoky na ukrajinské bezpečnostní služby se hrozba ruského útoku jeví vysoce pravděpodobná.

Možné cíle agrese

Výše zmíněné síly nejsou dostatečně silné pro obsazení celé Ukrajiny, nebo její významné části. Tento fakt potvrzuje i to, že v současnosti v Rusku neprobíhá masivní příprava dalších statisíců vojáků potřebných nejen pro přímou ofenzívu, ale zejména pro pořádkovou činnost a dozor na obsazených územích. Podle dostupných zdrojů v Rusku neprobíhá mobilizace, ani nejsou tvořeny strategické zálohy.

Přesto se Rusko chystá k vojenské operaci. Putin je ochoten podstoupit avizované sankce a mezinárodní izolaci, což bude mít katastrofální dopady pro celé Rusko, zejména ale pro nejbližší Putinovo okolí a nejvyšší oligarchické struktury. Na těch je Putin, ač se to snaží navenek nepřiznávat, naprosto závislý.

Čeho tedy chce Putin svým barbarským vpádem do Ukrajiny dosáhnout? Ve své podstatě je pro Rusko jako stát nezajímavý zisk části Ukrajiny, byť sebevětší. Nanejvýš potřebné je ale vítězství jako důkaz síly právě pro Putina, kterého straší pokles popularity, ekonomický rozvrat Ruska, stoupající inflace a zejména možná nespokojenost oligarchie, která jej zatím trpělivě podporuje. To se ale může rychle změnit, dojde-li ke skutečně bolestivým sankcím, které by byly přímo mířené na oligarchy, držící jej u moci. Vítězství dosažené bojem proti celému světu, stvrzené územním ziskem potvrdí Putina v roli rozmnožitele říše, do které se stále více uchyluje.

Konkrétní akce

Přímý útok na Kyjev by se setkal s rozhořčeným odporem. Bezesporu může dojít jak k diverzním akcím z Běloruska, okupovaných částí Ukrajiny, ale také k raketovým a leteckým útokům na důležitou infrastrukturu a vojenské cíle. Můj osobní názor ale je, že se bude jednat spíše o psychické a nátlakové působení, o šíření strachu a chaosu, než o skutečnou přímou vojenskou operaci.

Naproti tomu se zárukou lze počítat s aplikací gliwické strategie, tedy s naplánovanou ruskou provokací kdekoliv na Ukrajině, sloužící k legitimizaci operací ruských jednotek na území Ukrajiny.

Jediné skutečné vojenské akce proběhnou na pobřeží Černého a Azovského moře. Ruská černomořská flotila byla posílena o lodě tichomořské a severní flotily. Už od 9. února je přítomno v Černém moři 12 velkých výsadkových lodí, na kterých jsou naloděny dvě brigády námořní pěchoty se vším potřebným vybavením, výzbrojí a technikou. K tomu musíme připočíst jednotky umístěné na Krymu a blíže neznámý počet „zelených mužiků“, tedy oddílů specnaz bez distinkcí a soukromých jednotek jako jsou wagnerovci.

Očekávám „neočekávané“ a bezprecedentní porušení mezinárodního práva ze strany Ruska, tedy pokus o blokádu Černého a Azovského moře, která bude krýt útoky na pobřeží. Ostatní diverzní aktivity, útoky vedené z Běloruska, snaha o rozšíření Doněcké a Luhanské okupované zony, kybernetické, letecké a raketové útoky budou pouze rozptylovat a rušit účinnou obranu Ukrajiny.

Nezareaguje-li celý vyspělý svět razantně a okamžitě, bude se Kreml snažit vytvořit koridor podél celého černomořského pobřeží.

Obsazení Ukrajiny by stálo Rusko příliš mnoho

Ale přesto je to dlouhodobý cíl Putina. Vrátit do náruče kremelského hladového medvěda všechny ztracené země je jeho snem. Obrovské ztráty materiální si ale nemůže dovolit, oslabily by jej příliš. Naproti tomu oběti na lidských životech jsou v Rusku tradičně ignorovány.

Obzvláště rozhořčeně bude hájen Kyjev, a dá se očekávat i zapojení civilního obyvatelstva, která nijak netouží po vrácení se do ruské sféry vlivu. I v případě jeho obsazení se budou spontánně tvořit odbojové skupiny po celé Ukrajině, což by znemožnilo udržet hlavní město v ruských rukou. Dnes už nemůže Putin počítat se zrádci mezi Ukrajinci, po okupaci Krymu a zvěrstvech na Donbasu mu nikdo neuvěří, rok 2014 se už nevrátí.

Pozemní propojení okupovaného Donbasu s okupovaným Krymem, obsazení Oděsy a vytvoření jakkoliv úzkého, ale trvale udržitelného koridoru až k proruskému Podněstří splní čtyři velké mety.

Za prvé odstaví Ukrajinu od moře, znemožní její podporu a lodní zásobování v případě jakýchkoliv dalších aktivit ze strany Ruska. Za druhé Ukrajinu Rusko v podstatě obklíčí – od Běloruských hranic až po Moldávii by neměla Ukrajina přátelskou hranici. Rumunsko, Slovensko a Polsko představují zanedbatelnou část hranic Ukrajiny. Za třetí se Rusko dostane suchou nohou na Balkán a přiblíží se k dalšímu postupnému cíli – k ovládnutí celé Moldávie. A kdo ví, možná by časem „uzrála“ vhodná konstelace k dalšímu oždibování Ukrajiny, končící komplexní okupací této nešťastné země.

Nejdůležitější je ale za čtvrté. Putin by dostal Rusko a Rusy do mezinárodní izolace. Jako vítěz a dobyvatel by získal respekt určité části obyvatelstva, zejména siloviků. A v neposlední řadě by k sobě pevně připoutal všechny oligarchické skupiny. Nikdo z oligarchů by se už nemohl spoléhat na svůj majetek uložený na západě, byl by pro ně prakticky nedostupný.

Sledovali bychom evoluci nového gosudarství pod vedením imperátora Putina a jeho bojarů-oligarchů. Že jsem paranoidní? Možná, a velice rád se budu mýlit.

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se zamyslel ve svém editorialu nad rolí neparlamentní opozice, jak nazval média, odborníky, intelektuály. Cituji z jeho textu „Hlavně se nesmí podléhat přesvědčení, že jakákoli kritika vlády znamená umetání cesty Andreji Babišovi zpátky k moci.“

Jeho myšlenky mají jistou logiku. Uznává, že hnutí ANO není klasickou stranou, že náš politický systém je stále zatížen střetem zájmů Andreje Babiše, státní orgány jsou prorostlé jím dosazeným plevelem a náš veřejný prostor i média jsou zahlcena populistickými žvásty.

Na druhou stranu ale Erik Tabery volá po oponentuře vládě Petra Fialy. Ta si podle něj nezaslouží žádné zvláštní zacházení, protože jedině tvrdá a věcná kritika snižuje riziko, že selže. Jím použitá formulace předznamenává fatální jistotu vládního selhání. Snad to tak ani nemyslel, ale promluvilo jeho podvědomí. Může vláda Fialova selhat ve srovnání s vládou Babišovou? Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?

Babišova parta se věnovala PR tupým blábolením určeným čaulidem, případně nevkusnému focení photoshopově upravených klimakterických diblíků. Slibovala naprázdno kilometry dálnic, haly sportovcům a investice všem. Uznejme jim, že makali na udržení dotací pro podniky svého šéfíčka a zdržovali vyšetřování jeho přečinů. ANO, rvali se za Babiše až do roztrhání těla a státního rozpočtu.

Stávající vláda maká na rozpočtu, na změnách v úřadech, na nápravě nezměrných škod způsobených vládami s účastí profikorupčního hnutí ANO. Na rozdíl od svých předchůdců ale zanedbávají až ignorují sebeprezentaci.

Když už se někdo z vlády o nějakou tu sebechválu pokusí, je přehlušen nachystanými sračkomety mafrotisku. Pilně se do vládní štvanice zapojují na sociálních sítích nejen zaměstnanci politické divize holdingu ve vlastnictví Andreje Babiše, ale celá řada profilů označujících se znakem červeně jedovaté muchomůrky. Levicová média denně preventivně spouští kritiku té zlé, asociální, pravicové a proto nutně špatné vlády.

A nyní mobilizuje Erik Tabery všechny do oponentury proti vládě Petra Fialy. Zajisté by měla média plnit svou roli hlídajícího psa demokracie, proti tomu nelze namítnout ani zbla. Proprat jakoukoliv chybu, korupci, podraz je jejich úloha, je to ve veřejném zájmu za každého premiéra.

Zarážející je jen taková drobnost. S výjimkou Pavla Šafra, který vedl svou soukromou a osamocenou křížovou výpravu proti Andreji Babišovi jsme pod vládou Babišovou neměli žádné hlídací psy demokracie. Média byla plná přítulných maltézáčků, rozklepaných čivav a zbabělých podvraťáků. Během voleb se z nich obratem staly ukrutné dogy, zuřiví vlčáci a uštěkaní parfosní honiči, visící nové vládě na slabinách ještě před spuštěním honu.

Nevzpomínáte si na větu „Leze to z vás jak z chlupaté deky“ použité v přímém přenosu vůči Petru Fialovi? Kterýpak z vás by si to troufl použít vůči Andreji Babišovi?

Jen si užívejte svou znovunabytou svobodu, zázračně nalezenou odvahu a veďte štvanici na tuto vládu. Možná se vám povede vyvolat celonárodní pozdvižení proti těm korupčníkům jako za Nečase. Jen tak mimochodem, pane Tabery, nevíte kdo se po něm dostal do vlády? Budu si to muset dohledat, abych věděl, kdo ratlíkům zkrátí řetěz a nasadí náhubek.

Nebo si jej nasadí opět sami sobě? Praxi v tom ostatně už mají, že.

Blíží se nám volby prezidenta republiky. Jak se dalo očekávat, postupně nám přibývá kandidátů. Čím se od sebe liší?

Někdo se například hlasitě vymezuje proti stávajícímu prezidentu Miloši Zemanovi i proti jeho dlouholetému spojenci Andreji Babišovi, ač je s nimi existenciálně spjat. Ano, mluvíme o paní Nerudové. Můžeme zapomenout na jejího manžela s vazbami na PENTU a Martina Pecinu? Smíme opomenout fúzi Agrofertu s Agropolem? Jak uvěřit člověku, kterého si vybrala Jana Maláčová, přes její expresivní výrazy členka kabinetu Andreje Babiše? Byla by změnou po lánském kameníkovi rektorka, která si do své kanceláře neváhá za desítky tisíc pořídit lampu v podobě koně v životní velikosti, dílo nizozemského designerského studia?

Jiný zase chce spojovat. Což o to, je to sama o sobě pěkná idea. Jak ale spojit kavárníky s absolventy školy života? Petr Pavel by si měl rozšířit znalost mouder našich předků. Jmenovitě mu lze doporučit pořekadlo: Spíše jedno shnilé jablko nakazí sta zdravých, než by se od nich napravilo. Přes bohaté životní zkušenosti a vojenskou průpravu se tvrdý generál profiluje spíše jako měkouš.

To Miroslav Kalousek vzdal svou kandidaturu ještě před jejím vyhlášením. Rozumné, uvážené, pragmatické rozhodnutí, kterým uvolnil další rozhodování svým příznivcům.

Nezapomínejme ani na toho, kdo se tváří že kandidovat vlastně nechce, i když pro svou beztrestnost musí. Andrej Babiš snaživě jede kampaň v obytňáku nebo v parlamentních výborech, ale jen když je v nich sám. Je odvážný jak je mu vlastní. Oponenty snese pouze když je může uřvat.

Prezindentská standarta nás přesvědčuje, že pravda vítězí. Opravdu vítězí pravda? Vždyť všeholid si ve volbách dvakráte neomylně vybral lháře, který splantal dohromady Benešovy dekrety, Sudety, hákové kříže, obranu proti migrantům a zastavení Dublinu IV. Udělalo se z toho pejsko-kočičího dortu někomu špatně? I kdepak, jeho voličům ta šlichta chutnala náramně. Takže nám zvolili vskutku „důstojnou hlavu státu“.

Čí je to chyba? Máme Miloše Zemana skutečně díky jeho voličům? Pro jejich neznalost, omezený přehled, ignoranství? Ne, máme jej v Lánech kvůli protikandidátům, neschopným naplno zaujmout a přesvědčit nejen své voliče. Není třeba přesvědčovat přesvědčené. Kdo chce ve volbách porazit lháře, má jen dvě možnosti. Může se stát lhářem sám, ale čím by se pak odlišoval od svých protivníků? Miroslav Kalousek odstoupil právě proto, že nechtěl lhát a slibovat nesplnitelné.

A jaká je ta druhá možnost? Opustit stávající model kampaně. Ačkoliv si to běžný politik demokratických stran nechce připustit, on není o nic chytřejší nebo schopnější než jeho volič. Nesmí jej podceňovat. Jinak při své kampani působí nepřesvědčivě, ba přímo hloupě. Svůj hlas mu dají jen ti, kteří s ním, s jeho stranou, s programem a slovy souzní. Ale nepřesvědčí nikoho jiného.

Celé roky nám plejáda kvazipolitiků předváděla, že zákony, principy a mravní normy jsou jen zástěrka, kterou bezostyšně pošlapou v honbě za tučným žvancem, za osobním prospěchem. Ale svoboda, demokracie, právo, pravda musí být součástí politika, aby byl dostatečně důvěryhodný a jednolitý.

Je úplně jedno, jestli svou důvěryhodnost ztrácí změnou brýlí nebo postojů. Ať má být zvolen kdokoliv přijatelný, musí přistupovat ke svému voliči jako k sobě rovnému. Pochopitelně nesmí lhát. Nesmí se ale k občanům chovat jako k nerovnoprávným dětičkám, ale jako ke svým rovnocenným partnerům.

Jinak tu další léta bude další reprezentant Mordoru. Jeho voliči jej totiž nebudou volit pro osobní kvality, ale ze vzdoru a zlé vůle. Tato motivace je spolehlivě spojí. 

Máme za sebou jednání o důvěře vládě, jehož první část trvala neuvěřitelných 22 hodin. Byli jsme svědky neuvěřitelného jednání. Předseda opozice Andrej Babiš zkusil vydělit číslo popisné číslem orientačním; on, držitel světového rekordu v chaosu vyčítal ministru zdravotnictví Vlastimilu Válkovi předem hlášené změny opatření v boji s čínským virem. A dokonce mu doporučoval tlumočníka do češtiny, i když sám hovoří předslovanštinou. Podle neověřených zpráv jeho hodinu a půl trvající projev stál za sebevraždou tlumočníka do znakové řeči. Připišme mu ale k dobru nechtěné doznání „My jsme tady pro tu pandemii udělali maximum“!

Tomio Okamura, alias místopředseda opozice se pro změnu tázal Markéty Pekarové Adamové, proč nepodepsala Chartu 77, ač tou dobou ještě nebyla zplozena. Přiznal se také k rozumovému deficitu poslanců SPD slovy „Snažíte se ohloupnout méně chápavé lidi, ale my se ohloupnout nenecháme“!

Nezapadla ani poslankyně historicky nejhoršího kraje ze všech, Jana Mračková Vildumetzová, což bylo nepříliš korektně, ale vtipně okomentováno na twitru. Přiznejme jí, že řešení příliš tučného poslaneckého bydla k ní patří. S „malou domů“ má bohaté zkušenosti z období svého starostování za ODS v letech 2006-2013 v Horním Slavkově. Dostávala každoročně od radnice 20 tisíc vykazovaných jako dar své vedoucí. Tuto praxi jí pokazilo až frflání nespokojené občanky nad darem stotisícovým.

Dvacet dva hodin žvanění je první splátkou poražených ve volbách, ač je vydávaná jako obstrukce, která jistě mají svá pravidla a účely použití. Ale i sněmovní špílmchr Miroslav Kalousek opomenul jedno využití vyplýtvaného času a slov. Prchalova trollí síť na sociálních sítích ruku v ruce s mediální divizí agrofertu tento ztracený čas marketingově prodá. Bude to první vítězství opozice v parlamentu, protože důvěra vládě nebyla vyslovena dne 12. ledna 2022, kdy o ni požádal premiér Petr Fiala. Je to sice stejné vítězství, jakého dosáhl dne 31. ledna 1943 Friedrich Wilhelm Ernst Paulus u Stalingradu, ale i tak by se Adolf Hitler i jeho ministr propagandy dnes mohli v Průhonicích ledasčemu přiučit.

Ale i přesto trvám na svém dojmu z masochistického sledování maratónu zbytečných a prázdných slov.

Lidová pořekadla jsou kouzelná a nadčasová. Třeba toto:

Vařili voliči kašičku v koaličním hrnečku,

stanu dali, ods víc,

pirátům lidovcům málo, topce skoro nic.

Ten plakal, ten skákal a Farrský frr do Ameriky do univerzity a tam se napapal!

Že to neznáte? Od včerejšího večera je to přece hit sociálních sítí! Chápat se dá ledacos. V případě Jana Farského to není jen snaha o vlastní kariéru, vzdělání je svého druhu investice do budoucnosti nejen pro něj osobně, ale i pro politickou stranu se kterou svázal své veřejné působení. Pobyt v Oregonu může být stěžejní pro celou naši politickou scénu, a přeneseně i pro EU a další roli České republiky v ní. Stipendium Fulbrightovy komise mu umožní realizovat jeho projekt, který je zaměřený na použití poznatků z historie federalismu v USA právě v plánech a budoucnosti EU. Očekávat by se daly veskrze kladné ohlasy. Opak je ale pravdou.

Načasování a vnitropolitické souvislosti staví Jana Farského, hnutí STAN, vládní koalici i celou vládu v čele s premiérem před možnost ztráty důvěry voličů. Voliči demokratických stran totiž nejsou poslušné ovce, ale racionálně uvažující bytosti. Rozhodnutím odjet do USA a přerušit vykonávání své poslanecké funkce vysílá Jan Farský signál o svém hodnotovém žebříčku. O stipendium žádal se značným časovým odstupem před volbami. Pochopitelně netušil, bude-li jeho žádost úspěšná. Ale ve volební kampani byl velice aktivní, usiloval o hlasy voličů, a jejich vůli nyní hází přes palubu.

Složení funkce předsedy poslaneckého klubu a občasná návštěva parlamentu při důležitém hlasování je výmluva nehodná politika, voličům naznačující že pan Farský parlament bere jako „vedlejšák“, do kterého stačí občas zaskočit.

Parlament ale není Babišova žvanírna, parlament je instituce zákonodárná. Poslanci včetně Jana Farského do ní byli zvoleni vůlí lidu, aby s plným nasazením napravili to, co napáchal Babiš se svými zaměstnanci. Počátek funkčního období nové sněmovny je lidmi vnímán jako předěl mezi Babišistánem a demokracií evropského střihu. Pohrdání vůlí občanů jsme si od hnutí ANO užili měrou vrchovatou. K dispozici voličům bude Jan Farský v Praze a Semilech pravidelně, v případě potřeby, nebo bude zvát voliče k sobě do Oregonu? Kde je očekávaná změna?

Je vůbec STAN připraven převzít politickou odpovědnost? Po navržení Věslava Michalíka další střelba do vlastní nohy. Co bude následovat? Je načase se obávat, zdá se.

Většina 108 hlasů je na první pohled pohodlná, ale po pirátské sobotě koalici už mohlo tvořit pouhých 104 poslanců. Chybějící jeden hlas teoreticky nic neznamená, ale několik nemocných v době čínského viru se dá reálně očekávat kdykoliv. Vypárování a čestnou hru od politické divize Agrofertu lze očekávat stejně reálně, jako stoprocentní objasnění otrávené Bečvy. Pokud jde o pana Farského, mandát klouzavý není projednán, připraven a přijat. Jediné principiální a morálně čisté řešení v naší situaci je tedy – jeho rezignace na poslanecký mandát.