Rubrika: Blog

Bývaly doby, kdy do válek své muže vodil kmenový vůdce osobně. Následovali jej a poslouchali jeho pokyny, protože důvěřovali jeho rozhodnutím. Důvěra v náčelníka se odvíjela od správnosti rozhodnutí, která učinil v minulosti. Jeho lid mu věřil, podřizoval se mu a následoval jej i v nepopulárních rozhodnutích. V případě nutnosti za ním šel pro jeho autoritu i do bitvy zdánlivě předem prohrané.

Jistěže se objevovali tyrané, kteří se vlády zmocnili násilím a stejným způsobem si ji udržovali. Mnoho z nich se potázalo se zlou, lid se jich v příhodnou dobu zbavil. Takový Ceaușescu by nám o tom mohl vyprávět, kdyby vyprávět ještě mohl.

Vybudování osobní autority je namáhavá, časově náročná záležitost. Kdo se stal náčelníkem-stařešinou klanu, nemohl se svého postavení zřeknout, ani když to znamenalo ohrožení jeho života. Jen málo lidí stálo o tuto možnost, i když výsady v dobrých časech lákaly.

Tyrani a diktátoři byli dostatečným postrachem a pomohli vytvoření demokracie – vlády lidu. A díky všeobecně převládající demokracii se nám na světě v posledních letech vyskytovali politikové tří druhů.

Nejčastější variantou politika jsou scholzové. Osoby neschopné nepopulárních opatření, lépe řečeno k nim neochotné. Jsou předem plni obav, aby neohrozili svou naději na úspěch v dalších volbách. Jejich mnohoslovné proslovy duní prázdnotou ve snaze obejít kontroverzní témata. Tito politici po prvních vyhraných volbách nekorektně řečeno odkládají předem a pro jistotu koule v předpokojích. V době krizí je pak jen málokdy nachází a svou nerozhodnost až zbabělost vydávají za hlas zdravého rozumu.

Na vrcholu konjunktury procházejí vítězně volbami babišové. U těch nemluvme o koulích, není totiž o čem. Nemají žádný politický program vyjma svého zbytnělého ega a osobního prospěchu. Rozhodují se podle nálad obyvatelstva, dnes tedy nejčastěji podle průzkumů veřejného mínění a ozvěn ze soc. sítí. Jsou jako korouhvičky, stálí za mírného větru, to se jim pěkně ukazuje směr. Ale za bouří a krizí je zřetelné, že nelogicky a chaoticky mění směr, že zemi nesměřují nikam. Babišové svůj lid nevedou, oni pouze vystihnou směr pohybu většiny a dokáží se davu postavit do čela. Přitom přes rameno sledují, drží-li se stále před zástupem. Aby od svého konání odpoutali pozornost, naprázdno štěkají na všechny, kdo se jim zdají schopní. Ve výsledku tak mohou na někoho možná působit rozhodně a vůdcovsky, ač je to nepochopitelné.

Nakonec si uvedeme jedince téměř schopné, ale zato všehoschopné. Je to kategorie trumpů a zemanů. Zástupci tohoto druhu politiků záměrně rozeštvávají obyvatele vlastní země. Ty z nich, kteří jsou snáze zmanipulovatelní podle svých plánů někam směřují. Na přechodnou dobu se jim daří své ovečky přesvědčit, že plní jejich cíle. Ve skutečnosti si plní cíle své na úkor prostodušších částí společnosti. A v době krizí a problémů umí jen ostrakizovat některou část společnosti – třeba blonďáky nebo podnikatele, nejčastěji a nejraději ovšem své kritiky.

Člověk, který tyto tři druhy politiků sleduje spolu s množstvím jejich voličů, ten trpí a bojí se jakéhokoliv závanu větru. Je mu totiž jasné, že s podobnými typy u kormidla se loď neposune ani za bezvětří, ale zato se nutně musí ponořit při první bouřce. Myslí se, že už vyhynuli politici s koulemi jako Churchill, Reagan, Tchatcher. Ta poslední byla dáma, pravda. Ale ona sama měla koule větší než většina hlav států EU dohromady bez ohledu na jejich pohlaví.

 

V době krize se ale z ničehožnic za dvěma rohy objeví charismatický vůdce, který z nutnosti objevil svou autoritu a koná co má. Z ignorovaného šaška se stal přes noc státník. Jako dávný kmenový vůdce motivuje a posiluje svůj lid v teoreticky beznadějném odporu proti přesile a brutalitě sousedního tyrana, čímž chrání všechny sousedy schoulené za svými zády.

A doprostřed bojů jej odjede podpořit člověk, jehož slušnost byla všeobecně pokládána za slabost. Přes své rádoby silácké poštěkávání si jeho odpůrci nevšimli, že na rozdíl od nich má pod svým sáčkem koule. Nepotřebuje se jimi chlubit, protože si jich je velice dobře vědom.

Zelenskij i Fiala se chovají podle Winstona Churchilla „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“

Buďme rádi za to, že je v Evropě máme.

Celý svět sleduje ruský pokus o okupaci Ukrajiny. Nikdo z civilizovaných demokratických zemí válečné zločiny agresora nechápe, stejně jako nemůže pochopit motivaci ruského prezidenta k zahájení a vedení války proti sousedovi. Války stejně kruté jako zákeřné, oficiálně nevyhlášené a zbaběle se skrývající pod souslovím speciální válečná operace. Ve skutečnosti je to akt nelegitimní, nelegální, naprosto bezdůvodné agrese.

Vynechme názory proruských kolaborantů a trollů působících po celém světě. Nejsou relevantní, protože po desetiletí šířili v hybridní válce vedené Kremlem jeho hlas a škodili své vlasti. Ponechme stranou jejich pochybnou motivaci a nepolemizujme naprázdno ani o výši této motivace. To patří orgánům činným v trestním řízení, a věřme, že u nás se změnou vlády se tyto orgány budou konečně činit. Připomeňme si záměrné podporování a šíření dezinformací částí politického spektra. Nesmíme zapomenout ani na pokusy o ovládnutí veřejnoprávních médií prostřednictvím rad, na vyvolání veřejné nedůvěry vůči médiím šířícím ověřené a pravdivé informace.

Jsou Rusové sprostí barbaři?

Reakce nezaujatých lidí na ruskou agresi se liší od většinového odsouzení barbarských a krvelačných Rusů až k jejich obhajobě coby neinformovaných obětí putinovského režimu. Časté je i odsuzování kolektivní viny, kterou jsou Rusové prý zatěžováni.

Jistěže má ruská veřejnost do jisté míry omezené informace, jejich světonázor je zajisté modelovaný státními a státem kontrolovanými médii. Nic jim ale nebránilo zjistit si na internetu pravdivou skutečnost. Nikdo je ve volbách nenutil opakovaně nechat zvítězit Putina. Volila jej významná část ruské společnosti, protože souzněla s jeho názory, s jeho viděním světa. Ruská společnost je za Putina zodpovědná, ona jej zvolila, ona jej nechala stvořit současné směřování země.

Většina občanů ruského soustátí podporovala anebo alespoň tolerovala válečné akty proti Čečně, Gruzii, Ukrajině, Sýrii. Většina jich souhlasně sledovala tvorbu loutkových pseudostátů v Podněstří, na Donbasu, v Abcházii a Jižní Osetii i okupaci Krymu. Přepadení Ukrajiny bylo logicky jen projevem rostoucí chuti válečného zločince Putina po návratu „starých dobrých časů“ imperiálního Ruska. Vyviňování Ruska odkazem na éru Sovětského svazu nelze připustit. Neruské svazové republiky byly naprosto marginální součástí SSSR stejně jako kdysi carského Ruska. Jejich vliv na budoucnost a zahraniční politiku SSSR byl z větší části pouze teoretický.

Není třeba Rusy nijak démonizovat, ale jsou součástí barbarského režimu. Jako barbaři se chovají ve válkách vedených Kremlem, při potlačování opozice a dnes ve válce vedené proti Ukrajině. Kdo se chová jako krvelačný barbar, ten jím je a nezaslouží si omluvy vedené rádoby humanistickými idealisty. Pokud se Rusové budou jako barbaři chovat, musíme je tak chápat v rámci své vlastní sebeobrany a právem je tak můžeme i označovat. Rusové nejsou oběti Putina, ale jeho spoluviníci, kteří si zaslouží odsouzení právě tak jako Putin.

Zbláznil se Putin, nebo onemocněl?

Nelze nic vyloučit, nemáme ale o ničem podobném skutečně ověřené informace. Ti, kdo šíří názory o změně jeho názorů či duševního zdraví se mýlí, nebo nechápou chování vládce Kremlu. Putin se rozhodně nezbláznil, ani není hlupák. Má jen jiný, neevropský hodnotový systém, pro nás nepochopitelný. Musím pro tentokrát nesouhlasit i s panem Mitrofanovem, Putin totiž neničí Ukrajinu ani pro své komplexy. Je nasáklý filozofií a logikou Kremlu, a podle toho se chová, a to naprosto logicky.

Připomeňme si stručně dvě historické analogie. První je eufemisticky řečeno připojení území dnešní Ukrajiny k Moskevské říši. Pravdivým, ač nekorektním pojmenováním tohoto aktu je okupace části polsko-litevské personální unie. Moskevští emisaři využili spory v sousední zemi, finančně i diplomatickými kroky a vyjádřeními podporovali vybrané osoby, rozpoutávali národnostní a náboženské třenice, vyjadřovali se pro samostatnost Ukrajiny. Po opakovaných kozáckých povstáních vše vyvrcholilo rusko-polskou válkou v letech 1654-1667, známou jako třetí severní válka. Rusko v ní obsadilo a posléze si smluvně zajistilo značné části dnešního Ruska, Běloruska a celou levobřežní Ukrajinu včetně Kyjeva. O samostatnosti Ukrajiny už pak pochopitelně nebyla řeč a následná povstání kozáků byla Moskvou potlačena s brutalitou vskutku barbarskou.

Součástí třináctileté války byla i válečná akce roku 1655, kdy byl Vilnius napaden, dočasně obsazen a téměř celý zničen ruskou armádou. Celá území po Bílé Rusi, Litvě a Polesí se stala mrtvou zemí, plnou vypálených a vyvražděných osad, pokrytou horami mrtvol. Kdo přežil, byl odveden jako nevolník do Ruska, nebo prodán v Cařihradu do otroctví. Celé kolony nahých mladých mužů a žen byly hnány jako dobytek. Byli spojeni jedním řemenem, protaženým levou dlaní. Kdo nemohl dál, tomu byla utnuta ruka, aby se nemusel řemen řezat a navazovat. Ženy a dívky byly každý večer znásilňovány, jako těhotné a tedy prokazatelně plodné totiž měly na trzích s otrokyněmi vyšší cenu.

Podle kronik byl Cařihrad zaplaven toho roku více než 150.000 otroků a otrokyň, takže po následující dva roky jejich cena klesla na necelou třetinu. Kolik jich skončilo jako ruští nevolníci nevíme, ale ze svědectví otrokyň vykoupených jejich příbuznými je známo, že svou cestu do otroctví přežila jen každá třetí oběť ruských katanů. Z ostatních se do Cařihradu dostaly na řemenu pouze jejich levé ruce, ovšem jen když cestou neuhnily a neodpadly.

Rusko a demokracie

Ač se z Kremlu často ozývají slova o zlepšení poměrů, dnes i o demokracii a lidských právech, jsou to slova lichá a lživá. Demokracie v Rusku není a nebyla. Byla ale dvě města, založená na území dnešního Ruska kdysi dávno seveřany, která měla demokracii v rámci tehdejšího středověkého chápání. Byl to Pskov a zejména Novgorod, samostatné městské republiky, snad bychom mohli říci hanzovní města, obchodující zejména se severní a západní Evropou a ovládající obrovská území. Zde žili a o svých věcech rozhodovali samostatní a svobodní muži, občané městské komunity. K jejich právům patřilo i možnost vyhnání nehodného knížete.

Konec tohoto zárodku ruské budoucnosti je spojen s Ivanem Hrozným. Jím vyslaní opričníci (jakási tajná policie, dnes jejich místo v podstatě zastává Rosgvardia) roku 1570 pro vykonstruované spiknutí Novgorod přepadli, dobyli a prakticky vyhubili. Tisíce obyvatel bylo podrobeno i na tehdejší poměry sadistickému a barbarskému mučení, které bylo zakončeno topením celých rodin ve vodách mrznoucí řeky Volchov, a to včetně nemluvňat. Odhady počtu obětí kolísají mezi třemi až osmi tisíci. Pskov, menší a méně významné město skončilo obdobně. Novgorod ani Pskov se už nikdy nevzpamatovaly z této rány a nenabyly znovu svého významu. Možnost všeobecného řízení věcí veřejných v Rusku byla utopena spolu s dětmi ve vodách řeky Volchov.

Historie nás učí

Ale jen tehdy, když jsme ochotní zaposlouchat se do odezev dějů dávno uplynulých. Hybridní válku vedlo Rusko už kdysi proti Polsko-litevské personální unii s cílem získat levobřežní Ukrajinu a rozhodující přístup k Černému moři. Minimálně stejný cíl vede kroky Putina i dnes. Obdobně jako jeho předchůdce Alexej I. chce Putin získat co nejvíce z Ukrajiny, ideálně celou. K omezení odporu používá metodu spálené země.

Jenže to je zároveň vzkaz pro jeho vlastní nevolníky v Rusku, byť dnes jsou označováni za občany. Jsou-li jim občanská práva upírána, nejsou totiž plnoprávnými občany. Stejně jako byl vyvražděn Novgorod, který skýtal příklad správy veřejných věcí svobodnými lidmi, a nebyl řízen carovými pochopy, bude vyvražděna jistá část Ukrajinců, kteří touží po své vlastní cestě do budoucnosti. Po cestě, která je má vyvést do Evropy ze jha Moskvy.

I kdyby byl Putin na Ukrajině poražen na hlavu, barbarským vražděním, bezuzdným násilím a bezhlavým pleněním ukazuje co čeká ty, kteří by si chtěli vybrat vlastní cestu, nepodléhat nadále Kremlu a řídit si své věci po svém. Je to logika, kterou Evropan nechápe, jistě. Ale v Rusku tomu po staletích nelidského útlaku instinktivně rozumí každý. Je lépe být živým bezprávným otrokem cara, než svobodnou mrtvolou.

A nemylme se, to nijak neomlouvá nevolníky panujícího cara. Jeho zvrácené příkazy totiž provádí ochotně, s barbarskou krutostí a netečností, která je jim lety vtištěna. Vybombardují porodnici, vyvraždí malou vesnici nebo Mariupol. Bez barbarů vykonávajících jeho přání a rozkazy by žádný car, ani dnes Putin nebyl schopen páchat ani zlomek zla, které páchali a páší.

A páchati budou. Nečekejme, že Putin bude vystřídán Limonádovým Joem. To se v Kremlu nestává.

Před třemi lety byla jiná doba. Dnes svět vymknutý z kloubů šílí. V Číně zřejmě někdo ochutnal rare steak z netopýra, a vylíhnul se nám kovídek. Letos se ze zimního spánku předčasně vzbudil medvídek, napadá sousedy a ostřeluje jaderné elektrárny.

Není to podle něj válka, ale speciální vojenská operace. Možná Rusy potěší, když budeme sankcím říkat speciální finanční operace. To dá zabaveným jachtám, zamrazeným kontům, volnému pádu rublu a akcií hned jiný význam! Nebo je to zasáhne stejně?

Přestaňme si hrát se slovy, a vraťme jim jejich význam. Nemáme žádnou ukrajinskou krizi, ale ruskou invazivní válku. Nejedná se o ochranu ruskojazyčného obyvatelstva před ukrajinským nacismem, ale o ruskou okupaci Ukrajiny. Nemluvme o hybridní válce, ale o podvratných operacích ruských tajných služeb. V Kremlu nesedí politik ani státník, ale válečný zločinec a diktátor Putin. A hlavně už přestaňme naše vlastní sprosté kolaboranty a ruské přisluhovače označovat za politiky s odlišným názorem!

Při troše dobré vůle se na ruské válečné zločince můžeme dívat jako na vyšinuté a zvrácené vlastence, kteří zkouší „Make Rusia great again“. Ale nemůžeme už nadále omlouvat ty, kdo jim pro vlastní prospěch pomáhají rozvracet svou rodnou zemi. Zvláště, jedná-li se o řádně zvolené politiky, kteří by ji měli naopak hájit a zvelebovat!

Dlouholetá obhajoba a relativizace ruské hrozby, nazývané Václavy Klausy a jejich souputníky jako dřevní a originální forma konzervatismu (sic!) sloužila pouze Putinovi, nikoliv naší republice. Teď se cítí být zhrzeni a překvapeni. To Cyril Svoboda, který se tak rád pohyboval poblíž postsovětské věrchušky si najednou vzpomíná na nepříjemné zkušenosti s ruskými diplomaty a dává ve zprávách k dobru trapně vyprávěnou, trapnou historku o jejich lakotě. Dokonce i Tomio Okamura, plakátový přítel Salviniho a Le Pen odsuzuje ruskou agresi.

A vrchol všeho je náhlé prozření Miloše Zemana. Po dlouhých letech věrných služeb Kremlu je z něj válečný jestřáb, vyzývající k důslednému odporu a boji s Moskvou. Doufá snad, že mu to někdo uvěří? Jak zapomenout na podezřelé financování jeho prezidentských kampaní, zahalené nejedlým ropným oparem? Máme se tvářit, že se nesnažil výrobu novičoku přehrát z Ruska k nám, do země, které je teoreticky hlavou státu? Že se nedopustil zpochybnění ruské diverze ve Vrběticích? Dá se nějak zapomenout na jeho ubohý boj proti BIS, která trpělivě ač marně upozorňovala na ruskou hrozbu? Jak opomenout jeho prohlášení, že se CIA mýlí a Rusko nezaútočí na Ukrajinu?

Ve své podstatě je jedno, je-li Miloš Zeman vlastizrádcem, nebo je ve vleku svého okolí. Dopad na naši pověst mezi spojenci, ohrožení naší bezpečnosti a budoucnosti je v obou případech stejně drtivé a nebezpečné.

Miloš Zeman zcela jistě nevyslyší volání po svém odstoupení. Naopak, věren své činorodosti se snaží převzít aktivitu a bojuje za své setrvání ve funkci tím, že veřejně a všemožně plive na svůj dosavadní svatý grál, na dlouholeté vtírání se do přízně Kremlu.

Nepochybujme ale, že v okamžiku kdy si bude jist svou beztrestností, v minutě, kdy se necháme ukolébat svým idealismem a běžnými starostmi, najde Miloš Zeman kdesi vlevo dole smlouvu s ďáblem. Začne opět sloužit tomu, komu upsal svou duši a zároveň se bude mstít všem, kteří jej podezřívali, vyslovili se proti němu a tím mu znesnadnili život. Popustí uzdu své pomstychtivosti a poznovu bude rozvracet republiku. Stejně tak, jako se už ke své rozvratné činnosti vrací Tomio Okamura s přihloupým zdůvodněním o nutném odzbrojení obou stran.

Z veřejného života nelze demokraticky odstranit zrádce ani kolaboranty. Nedokážeme to v míru ani během probíhající války, kterou proti nám setrvale vede Moskva. Proto nám nezbývá, než si dávat pozor na nám vrozenou zapomětlivost a lhostejnost vůči zlu, které se netýká osobně nás. Jinak řečeno, hlasitě a nepřetržitě si musíme připomínat všechny hříchy všech těch Václavů Klausů, Cyrilů Svobodů a Tomiů Okamurů.

A v pondělí 7. března máme skvělou příležitost si to vyzkoušet při trapné šarádě prezidenta vlastizrádce, který se předáváním vyznamenání bude snažit překrýt vlastní hanbu, zradu a vinu nechutným zneužitím Ukrajiny. Země, bojující o své přežití a samostatnost proti nejbližšímu politickému spojenci Miloši Zemana.

Staré české přísloví říká „S kým u piva sedáváš, takovým se stáváš“. Moudrost našich předků nám napovídá, abychom se důsledně vyhýbali společnosti kolaborantů, nechceme-li se jimi sami stát. Převzít státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana znamená znesvětit výročí narození našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, stejně jako účast na tomto aktu anebo sledování jeho přenosu. Člověk čestný a dbalý své cti se vyhýbá styku s kolaborantem, byť je to shodou okolností zrovna prezident republiky.

A buďme vděčni prozřetelnosti, díky které vyhrál volby Joe Biden. Ten bojuje za Ukrajinu i mír na rozdíl od svého předchůdce, zhlížejícího se v diktátorovi z Kremlu. Děkujme Bohu za premiéra Petra Fialu. Podporuje Ukrajinu a hájí právo, pravdu a principy. Nebýt úspěšných voleb, je dnes Ukrajina na zlatém podnose předložena Putinovi, kterému by podkuřoval Zeman.

Jediný, na kterého volby měly pramalý vliv, je Andrej Babiš. Ten si jede dál své umaštěné kšefty s Ruskem, ať se jedná či nejedná o původce válečných zločinů. Na svou pověst se, pravda, ohlížet nemusí.

Vždyť žádnou nemá.

A celý svět stojí za ní a podporuje ji. Je to tak opravdu? Ukrajině bezpodmínečně a naplno pomáhají lidé, charity, nevládní organizace. Ale celá řada politiků okolo podpory mlží a tančí nedůstojné chorovody. Obávají se totiž ztráty své obliby, myslí na volby, ve kterých jim voliči mohou sečíst jejich nepopulární kroky.

Chvála Pánu Bohu, díky nečekaně příznivému výsledku parlamentních voleb se to tentokráte netýká České republiky. Více než 600 milionů korun ve výzbroji už je na Ukrajině a pomáhá jí bránit se proti barbarské ruské invazi. Vláda premiéra Fialy se s válkou rozpoutanou Ruskem vyrovnává téměř bez chyb. Předem a včas plánuje, koná rozumně a promyšleně. Nezaregistroval jsem žádné opatření vyhlášené před půlnocí, platné od rána, v poledne zrušené. Neslyšel jsem Petra Fialu na tiskovce fistulkou pokřikovat, že je nejlepší a osobně doveze kulomet tomu Ukrajinci, kterému budě chybět a že jsme best in válka.

Podívejme se zblízka na obavy evropských politiků, jimž jde předně o možnost skokového navýšení cen energií. Nekorektně řečeno, pro své teplé křeslo si nehodlají rozhněvat Putina, bojí se pálit své prsty kvůli Ukrajině. Příliš dlouho odkládali dodávky zbraní, mluvíme zejména o Německu. Dnes kvůli tomu Ukrajina tahá za kratší konec. S řízenými střelami by přitom byla už celá pokryta šrotem z ruských letadel a tanků. Ruské očekávání, že do tří dnů obsadí prakticky bez boje celou zemi a nastolí svou loutkovou vládu sdílela celá řada jejich exponentů zejména v Německu, Itálii, Rakousku, Maďarsku, ani nemluvě o našich proruských prezidentech, exprezidentech a jim blízkých politických příživnících.

Ukrajina vedená, motivovaná a reprezentovaná svým prezidentem jim všem udělala škrt přes rozpočet. Rozhořčeným odporem, který neslábne, ale právě naopak neustále kulminuje zaskočila nejen ruskou generalitu, ale i evropské politiky. Ti museli reagovat na vzepětí masové a všelidové solidarity, na kroky Joe Bidena. Nezapomínejme ani na hlasitý a soustředěný nátlak politických reprezentací zemí střední a východní Evropy, majících bohaté historické zkušenosti s Kremlem.

A tak se v Lánech převlékají kabáty, Německo opuští svůj vymazlený Nord Stream 2, napříč světem všichni překotně přijímají opatření a sankce. Krásný obraz solidarity by to mohl být, kdyby ho nekazilo pár kapiček. Kaněk? Ne, skvrnek. No, fleků od polovičatých kroků.

Slíbené stíhačky Ukrajina nedostane od Polska, Slovenska ani Bulharska. Rád bych pochopil rozdíl mezi stíhačkou a inteligentní střelou, když obě mohou sundat ruského bohatýra z nebe. Ano, plně rozumím obavám ze zneužití jaderného arzenálu Putinem, ale to ze strachu zítra přestaneme dodávat Ukrajině Javeliny? Pozítří kulomety, o den později samopaly a náboje? Ukrajinci snad mají stát proti tankům a stíhačkám s praky a molotovými koktejly?

Nechme ale stranou stíhačky, vždyť přece máme hospodářské sankce, které dostanou celé Rusko na kolena! Zmrazené devizové rezervy v USD a EUR, odpojení od SWIFTU, to neustojí žádná ekonomika. Natož národní hospodářství zaostalé země, založené na zbrojním průmyslu a vývozu surovin, které není Rusko schopno těžit bez technologií dodaných ze zahraničí.

Ale ouha, od SWIFTU není odpojena každá ruská banka, dokonce ani Sberbanka. Během zítřka mají všechny postižené banky založené účty např. u Sberbanky, kterými budou provádět platby. Takže odpojení SWIFTU je jen takové hození kamene do rybníka. Vyvolá to nádherné kruhy na vodě, ale pod hladinou bude nenažraný dravec nadále nahánět malého kozáka.

Ano, jde o obchody, jde o plyn, jde o teplo. Divme se, že Putin západem pohrdá, když se před ním v zájmu svých zisků a svého pohodlí plazíme jak rohožky. Pánové prezidenti, premiéři, kancléři – uvědomte si prosím, jak se o přízeň svých voličů všemožně snažili Chamberlain a Daladier. Celý svět je dodnes má zařazené v kategorii slabochů a slabých politiků (přiznejme jim, že ne plně oprávněně). Na rozdíl od nich Churchill nepředkládal líbivá řešení, ale učily se od něj generace nástupců po celém světě.

Nechci sledovat barbarské ostřelování měst, jsem proti genocidě rozpoutané Putinem, odmítám trpět při pohledu na trpící děti a raději se budu choulit ve dvou svetrech, než se ohřívat v teple z plynu dodávaného barbarským, krutým a agresivním zloprckem, který rozpoutal válečné peklo na dohled od nás.

Abychom si pouze nelhali do vlastní kapsy, SWIFT musí být nedostupný pro všechny velké ruské banky. Prosím Vás o maximální iniciativu v tomto směru, pane premiére!

Nevinná, nešťastná země se ocitla pod palbou. Putin, ohánějící se slovanskou vzájemností rozpoutal válku se slovanským národem. Zatím není jasné, jestli spustil palebnou přípravu před invazí, anebo chce „jen“ Ukrajinu hospodářsky vrátit do středověku, aby ji „potrestal“ za nezávislost na jeho diktatuře.

Jak můžeme Ukrajinu podpořit? Rozhodně ne přímou vojenskou akcí. Kremelští jestřábi by bez ohledu na množství obětí v duchu ruských tradic neváhali použít jakoukoliv zbraň. Atomovou válku na rozdíl od Putina civilizovaný svět nemůže připustit.

Slovní proklamace jsou v Moskvě leda pro smích. Zatím přijaté sankce je určitě zabolí, ale Putin se předem připravil, má finanční polštář. Přežije to.

Jediná šance, jak Rusko zasáhnout, je totální hospodářská blokáda. Je třeba odstavit Rusko od SWIFTu, hospodářsky je naprosto izolovat, zmrazit mimo Rusko jejich banky i všechny aktivity exponentů režimu. Mluvíme-li o hospodářské izolaci, znamená to včetně odběru surovin, paliv a zejména plynu. Putin počítá se svým vydíráním, nikoliv s ukončením prodeje plynu. Je jasné, že nás to bude bolet, ale jedině takto dostaneme Putina na kolena.

Máme na výběr mezi levnější energií a vydíratelností nebo vyššími náklady a nezávislostí. Chceme-li naši civilizaci odkázat potomkům, musíme se postavit reálnému nebezpečí, tedy Rusku. Euroatlantickou kulturu neohrožují migranti, ale Putinův režim.

S ohledem na rozdíl velikostí armád agresora a napadené Ukrajiny je nutné změnit poměr sil dodávkami vyspělých zbrojních systémů Ukrajině a přenesením nákladů obrany Ukrajiny na EU. Uvědomme si, že u Kyjeva se bojuje za Prahu nebo Berlín. Sama o sobě Rusku neodolá žádná země EU. Francie i Německo to už zkusily, výsledek si lze ověřit v učebnicích dějepisu. S Ruskem máme své zkušenosti i my, a s přihlédnutím k Mnichovu musí být v Evropě při obhajobě Ukrajiny náš hlas nejvíce slyšet!

Nečeká nás ale jen podpora bojující Ukrajiny, musíme vést i svou vlastní válku. Válku, kterou proti nám Rusko vede už řadu let, a my tomu nevěnujeme valnou pozornost. Bitvy této války se vedou řetězovými maily, šířením hoaxů, posty kolaborantských trollů, aktivitou dezinformační webů.

Chceme-li obstát, musíme eliminovat všechny Aeronety, Parlamentní listy, nalité Rokytky, pseudokonzervativní exprezidenty, zapařené vlky Foldyny, nahnědlé straničky, Majerové, Štěpánky, Bašty. Ti všichni se dlouhodobě dopouští kolaborace s naším úhlavním nepřítelem, válečným zločincem Putinem.

Trvám na tom, že Putin je válečný zločinec a Rusko bezohledný agresor, kterého nezastaví neštěstí ani smrt kohokoliv. Jestliže to někdo relativizuje, nebo dokonce tomu odporuje, nemýlí se ani nešíří vlastní názor. Jednoduše je to kolaborant, zrádce, nepřítel.

Miloš Zeman ve svém projevu přiznal, že se mýlil. Nevěřím v upřímnost jeho slov. Mýlil se snad ve svých výrocích dlouhou řadu let? Co třeba: Protiruské sankce jsou zbytečné; Novináři by se měli likvidovat; Rusko není nepřítel; BIS si špióny vymýšlí; Sankce by se měly zrušit; Krym patří Rusku; Válka nebude, pro CIA je to blamáž? Nelze mu upřít inteligenci a jeho pud sebezáchovy mu poradil, že Putin jej v otevřené válce není schopen zachránit. My jsme na rozdíl od Ukrajiny součástí NATO, nás Rusko otevřeně napadnout nemůže. Zeman podlehl strachu a zareagoval projevem, aby si zachránil svou pozici. Za to si poděkování nezaslouží, paní Černochová!

Rusko nás dýchat nenechá. Proruští trollové také spustili ostrou palbu, například tento jist si svou beztrestností šíří lži už řadu let. Naproti tomu ten, kdo zveřejňuje tvrdá fakta o Bělorusku, Rusku, Kazachstánu, Ukrajině byl na 12 hodin zabloknut. Byl totiž masivně nahlášen proruskými profily. Byl potrestán za šíření pravdy.

Proto musíme podchytit nejen naše kolaboranty, ale také všechny činné i spící ruské agenty v naší zemi. Nevyzývám k jejich hromadnému vyhoštění, ani k budování sběrných táborů. Není Rus jako Rus, ale je nepopiratelným faktem, že jen menšina je jich u nás kvůli svobodě. Valná většina se stále cítí být ruskými občany, u nás jsou jen z ekonomických důvodů. Jejich prověření je zřejmě práce pro BIS, a kdo neprojde prověrkou, ten tu u nás nemá co dělat v zájmu naší budoucí bezpečnosti. Jinak časem dopadneme jako pobaltské státy s početnými enklávami ruského obyvatelstva, jejichž loajalita je přinejmenším sporná.

Svoji soukromou válku si musí svést i média, včetně veřejnoprávních. Místo skutečných autorit, jako je např. Michael Romancov nebo Vladimír Votápek využívají ve svých pořadech Andory Šándory nebo Cyrily Svobody. Proč dávat prostor k šíření ruských narativů někomu, kdo Rusku prokazatelně posluhuje?

Máme před sebou řadu bitev, které musíme v zájmu své budoucnosti svést. Jinak se jednou probudíme při vyhlášení Karlovarské lidové republiky ruskými „osvoboditeli“ na místním letišti.

Putin se hrdě hlásí ke svému mládí, kdy byl členem pouličních chuligánů, takové juniorské přípravky galerky. Odnesl si pouze jeden „morální“ odkaz, rozdělení společnosti podle hrubé síly a míry násilí na bijící a bité. Služební postup strukturami KGB jej přiučil zajisté mnohému, ale lidství, citům a úctě k právu ne. Dlouhodobý pobyt v Kremlu, pevnosti ve které jsou zdi nasáklé nespravedlností, krví, mučením a bezuzdným násilím jeho formaci dokončil. Převzal rysy těch svých předchůdců, kteří se udrželi u moci řadu let. Jak jinak se totiž dá v Moskvě vládnout dlouhodobě než násilím?

Krvavá historie Moskevska

Započala roku 1273, kdy kníže Daniil Rurikovec zdědil nevýznamný úděl na blatech o rozloze menší, než je dnešní město Moskva. Až po dnešek je vývoj Moskevska nepřetržitou řadou agresí a přepadů sousedů, vyvražďování nepokorných, vzájemných zrad a zákeřných intrik. Daniilův syn Ivan Kalita proslul jako intrikán a zrádce vlastní krve, byl to loajální služebník mongolských dobyvatelů a výběrčí daní od svých příbuzných. Nesmíme zapomenout na Ivana Hrozného, vraha vlastního syna, cara na jehož příkaz byl prakticky vyvražděn celý Novgorod pro smyšlenou zradu, člověka který na přechodně dobytých částech dnešní Litvy a Běloruska téměř vyhubil obyvatelstvo.

Změnilo se něco po pádu carství? Ano, změnilo, k horšímu. Ani Ivan Hrozný se v krutosti nemohl rovnat Stalinovi.

Takový je Kreml, taková je Moskva. A pocity vlastní důležitosti a vtělené hrůzy zde nasál i Vladimír Putin.

Moskva slzám nevěří

Název filmu by se měl upravit na Moskva slabým nevěří. Jediné, co mohlo ohrozit postavení cara, byl projev slabosti. Dokud nemilosrdně panoval, sloužili mu bojaři uctivě se klanící bojarskou čepicí až k zemi. Jakmile car změknul, nebo byl poražen či ponížen, zformovala se proti němu opozice, která jej mnohdy odstranila.

Nic se na tom nezměnilo. Putin tvrdě vládnoucí a deptající své podřízené i v přímém přenosu je jako vládce na svém místě. Putin, kterého poníží USA, nebo kterému se vzepře Ukrajina se z logiky věci musí obávat o svou budoucnost, o svůj život. Který z oligarchů nebo siloviků se mu vzepře? Kdo jej chce nahradit?

Není důležité, kolik čtverečných kilometrů Putin získá, ani kolik lidských životů a utrpení to bude stát jeho vlastní zemi. Tady jde o respekt, a v důsledku o jeho vlastní život. Proto na Ukrajinu zaútočit musí. Tento aspekt ruského uvažování naprosto nechápou politici z jiné civilizace, lidé z Evropy.

Proč se Putin nechová jako člověk?

Protože je Rus a chová se stejně jako Ivan Kalita, jako Ivan Hrozný, jako Stalin. Ten 30. listopadu 1939 přepadl Finsko, v obsazeném městě nařídil založit vládu Finské demokratické republiky, která Moskvu požádala o pomoc a Stalin jí vyhověl. Dělostřelba do vlastních řad, označování Finů za agresory ohrožující SSSR a započala Zimní válka.

Copak nám to připomíná? Že by současnou agresi Ruska proti Ukrajině?

Kdo se snaží přimět Putina jednáním a ústupky k rozumu, ten je mu jen pro smích. Jednání a ústupky nejsou v jeho očích slušností, ale slabostí. A slabými Putin jako každý Rus pohrdá a dupe po nich. Připomeňme si ruské hokejisty, odmítající se ověnčit stříbrnými medailemi. Byli poraženi, poníženi, potupeni. Nesplnili svůj úkol, nevyhráli. Stejně se chová Putin. Musí splnit svůj úkol, musí rozšířit říši na úkor Ukrajiny, která se chce osvobodit od Ruska. To je pro Putina ztráta tváře, která by mohla skončit i ztrátou života. Takže raději pošle vojska do pole.

Bůh ochraňuj Ukrajinu. Ta povede boj i za nás. My ji musíme podpořit – sankcemi, obchodní izolací Ruska, zmrazením majetků vládních exponentů v zahraničí, dodávkami nejen zbraní a munice. Zejména ale musíme Ukrajině nastavit racionální možnosti vstupu do EU a do NATO. To by znamenalo předzvěst Putinova konce.

A nedělejme si iluze, že po Putinovi přijde nový Gorbačov. Očekávejme spíše dalšího Ivana Hrozného. Koho jiného byste taky mohli čekat v Kremlu.

Tomio Okamura je často označován za obchodníka se strachem. Svou politickou kariéru založil, přiznejme si to, na značně nevybíravém varování před dvojím nebezpečím. Pro obyvatelstvo naší zemičky jsou to primárně nepřizpůsobiví spoluobčané, parazitující na systému a slušných lidech dodržujících zákony, řád, pravidla a pořádek. Druhým nebezpečím jsou podle Okamury bezesporu migranti, často teroristé ohrožující samé základy naší civilizace a zákonnosti.

Ve světle událostí nám nezbývá, než předsedovi SPD složit omluvu a přiznat mu, že dlouhé roky věděl o čem mluví. Dokonce už roku 2017 se slovy Tomia Okamury inspiroval první skutečně politický terorista v naší zemi, Jaromír Balda. SPD hodlá podle uniklých informací o jeho činu na vlastní náklady natočit celovečerní film na námět známé „Dámy na kolejích“. Do úprav scénáře zabrušuje Miloslav Rozner, který film pod pracovním názvem „Dědek na kolejích“ bude i režírovat. Ještě není jasné, bude-li to komedie nebo akčňák, ale horor v každém případě!

Poděkujme Tomiu Okamurovi, který bez ohledu na svůj močák jel celonočňák, aby nám v přímém přenosu předvedl nepřizpůsobivého migranta zneužívajícího štědrý parlamentní systém vyspělé demokracie čistě pro svůj osobní prospěch, čímž projídal daně placené řádnými spoluobčany!

Prohlašuji na svou čest, že Tomio Okamura je člověk velice obětavý. On obětuje klidně celý národ!

Jen aby se pomstil za nepřiklepnuté křeslo místopředsedy.

Máme morální zásady platné tisíce let, kterými bychom se měli řídit. Ctí-li je obě strany, předznamenává to chvályhodné řešení rozporů vzájemnou shodou. Jakmile je ale uznává a dodržuje jen jedna strana, znamená to většinou její prohru. Vítězem se stává strana ignorující stanovená pravidla a normy, či dokonce je záměrně zneužívající a porušující.

Nastavená druhá tvář bolí

Zažívali jsme to s Babišem osm let na vlastní kůži. Slyšeli jsme po dvakráte v parlamentu vítězný ryk P.i.Tomia šlapajícího po sněmovních zvyklostech i zdravém rozumu. Také jsme ale mohli sledovat Okamurovo zoufalství nad kapkou vlastní medicíny, naservírované mu přerušením jeho nekonečného blábolení. Odhlasování jednání po 21. hodině bylo jedinou šancí vládní koalice, jak zastavit kolovrátek prázdných slov předsedy SPD. Za tu cenu se tentokrát vyplatilo riskovat projednání tohoto kroku u Ústavního soudu.

V našem parlamentu jde o bouři ve sklenici vody. Na Ukrajině, akutně ohrožené ruskými vojsky se podařilo narušit plánovanou invazi postupy vlastními Kremlu. Zveřejnění ruských úmyslů dokonale narušilo nejen jejich plány, ale i typicky ruskou bohorovnost a přezíravost.

Kdo zná ruskou mentalitu, ten mi potvrdí, že Rusové téměř postrádají typicky českou schopnost švejkováním zlehčovat vážnost situace. Jestliže k tomu tentokrát Kreml přistoupil, znamená to jen jedno – maximální roztrpčení nad současným stavem vyhroceným v neprospěch Putina a jeho plánů.

Ministerstvo zahraničí USA prostřednictvím svého mluvčího uvedlo, že konkrétní datum invaze nespecifikovalo, protože k ní může dojít kdykoliv. Zároveň ale bylo potvrzeno, že cílem zveřejňování získaných informací o agresi je snaha převzít nadvládu nad mediálním prostorem a tlumit v něm ruské narativy.

Stejně jako náš Okamura se svým klanem „stupidity předčítajících diarrheiků (řečových)“ nebyl ani Putin připraven na to, že mu protihráči oplatí porušování pravidel. Při hře bez rozhodčího surově a setrvale faulujícího hráče zastavíte jen tak, že se mu postavíte. A právě tím se povedlo vykolejit jak naši opozici, tak ruskou věrchušku.

Ruské zisky a ztráty

Co se dá čekat od Ruska? Prvotní zmatek a chaos přejde v pátrání po amerických zdrojích informací. Po čistkách skutečných i domnělých viníků dojde, jak je v Rusku zvykem, i k odstavení celé řady nepohodlných osob. Časy se mění, nežijeme už za Stalina, takže nepůjde o přímou fyzickou likvidaci. Ale popravdě řečeno, několik nešťastných pádů z okna anebo pod sněžný pluh se do konce zimy dá v Moskvě očekávat.

Naproti tomu Ukrajina vyjde z této krize posílena a vnitřně zkonsolidována. Už dnes vidíme sjednocení obyvatel Ukrajiny, nárůst jejich sebeuvědomění. Záměrně píši „obyvatel Ukrajiny“ a nikoliv „Ukrajinců“, protože se to týká lidí bez ohledu na jejich původ. Většina etnických Rusů, občanů Ukrajiny, si je dnes dobře vědoma co mohou získat anebo ztratit se samostatností Ukrajiny.

A to stejné platí i pro NATO. Několik let nebylo jasné, jaké cíle a určení má původně obranný pakt. Pro boj proti teroristům zcela evidentně nebyl vhodný, řada státníků pomalu hledala odvahu na redukci účasti nebo dokonce opuštění paktu. Kvůli Rusku ale zřetelně vidíme, jak je i dnes NATO potřebné. Téměř žádný z členských států by osamoceně nedokázal odolávat hybridní, studené či otevřené válce ze strany Ruska. Putin pokropil NATO živou vodou.

Rusko svým tlakem na nerozšiřování NATO dokázalo jen to, že další jeho sousedé vidí svou bezpečnou budoucnost jen v co nejužší spolupráci s NATO, případně rovnou v členství. Dá se očekávat, že Finsko, Švédsko a pochopitelně Ukrajina o vstup budou žádat v dohledné době.

EU s jistotou změní svou energetickou politiku a bude ji směřovat k maximální nezávislosti na Rusku. Doufejme, že dojde k ukončení Nord Stream 2. Zastavení tohoto projektu je jediným garantem bezpečnosti pro Ukrajinu. Kreml ve vlastním zájmu nesmí ohrozit dodávky plynu do Evropy na území tranzitní země, Ukrajiny. Je to jeho rozhodující zdroj příjmů.

Kadri Simson, komisařka EU pro energetiku se už sešla s představiteli Ázerbájdžánu, s prezidentem Ilhamem Alijevem a ministrem pro energetiku Parvizem Shahbazovem. Důvodem pro schůzku bylo navýšení dodávek plynu plynovodem TAP do zemí EU.

Putin svým agresivním militarismem hodlal vytvořit nátlak na svět, získat postavení světové velmoci a část Ukrajiny jako mezikrok k znovuobsazení zemí ruského impéria. Díky odhodlání Ukrajiny, nečekaně silné podpoře mnoha zemí a zveřejnění získaných informací o agresi ale ztratil všechny výhody. Snaží se před svými spoluobčany neztratit tvář a naprázdno tahá po šachovnici. Zahnal sám sebe do kouta a svou zemi do sankční pasti a krizové spirály.

Pokles exportu plynu ekonomickou situaci Ruska věru nevylepší. Stále se zhoršující životní situace obyvatel Ruska je politováníhodná, ale zpříma řečeno – bližší košile než kabát. Hospodářské podmínky v Rusku jsou problémem Putina a jeho administrativy. Naším problémem je hospodářská, energetická i bezpečnostní situace vně ruských hranic. Doufejme jen, že v této téměř bezvýchodné situaci Putin neztratí nervy a nezaútočí.

Podle posledních údajů je u hranic Ukrajiny více než 150 000 tisíc vojáků. Zaútočit mohou z Běloruska, Ruska, okupovaných oblastí okolo Doněcka, Luhanska a Krymu. Oficiální zprávy Kremlu tvrdí, že vojska započala stahování. Proto lze s ohledem na známou věrohodnost ruských slov každou hodinou očekávat útok. S přihlédnutím na dnešní kybernetické útoky na ukrajinské bezpečnostní služby se hrozba ruského útoku jeví vysoce pravděpodobná.

Možné cíle agrese

Výše zmíněné síly nejsou dostatečně silné pro obsazení celé Ukrajiny, nebo její významné části. Tento fakt potvrzuje i to, že v současnosti v Rusku neprobíhá masivní příprava dalších statisíců vojáků potřebných nejen pro přímou ofenzívu, ale zejména pro pořádkovou činnost a dozor na obsazených územích. Podle dostupných zdrojů v Rusku neprobíhá mobilizace, ani nejsou tvořeny strategické zálohy.

Přesto se Rusko chystá k vojenské operaci. Putin je ochoten podstoupit avizované sankce a mezinárodní izolaci, což bude mít katastrofální dopady pro celé Rusko, zejména ale pro nejbližší Putinovo okolí a nejvyšší oligarchické struktury. Na těch je Putin, ač se to snaží navenek nepřiznávat, naprosto závislý.

Čeho tedy chce Putin svým barbarským vpádem do Ukrajiny dosáhnout? Ve své podstatě je pro Rusko jako stát nezajímavý zisk části Ukrajiny, byť sebevětší. Nanejvýš potřebné je ale vítězství jako důkaz síly právě pro Putina, kterého straší pokles popularity, ekonomický rozvrat Ruska, stoupající inflace a zejména možná nespokojenost oligarchie, která jej zatím trpělivě podporuje. To se ale může rychle změnit, dojde-li ke skutečně bolestivým sankcím, které by byly přímo mířené na oligarchy, držící jej u moci. Vítězství dosažené bojem proti celému světu, stvrzené územním ziskem potvrdí Putina v roli rozmnožitele říše, do které se stále více uchyluje.

Konkrétní akce

Přímý útok na Kyjev by se setkal s rozhořčeným odporem. Bezesporu může dojít jak k diverzním akcím z Běloruska, okupovaných částí Ukrajiny, ale také k raketovým a leteckým útokům na důležitou infrastrukturu a vojenské cíle. Můj osobní názor ale je, že se bude jednat spíše o psychické a nátlakové působení, o šíření strachu a chaosu, než o skutečnou přímou vojenskou operaci.

Naproti tomu se zárukou lze počítat s aplikací gliwické strategie, tedy s naplánovanou ruskou provokací kdekoliv na Ukrajině, sloužící k legitimizaci operací ruských jednotek na území Ukrajiny.

Jediné skutečné vojenské akce proběhnou na pobřeží Černého a Azovského moře. Ruská černomořská flotila byla posílena o lodě tichomořské a severní flotily. Už od 9. února je přítomno v Černém moři 12 velkých výsadkových lodí, na kterých jsou naloděny dvě brigády námořní pěchoty se vším potřebným vybavením, výzbrojí a technikou. K tomu musíme připočíst jednotky umístěné na Krymu a blíže neznámý počet „zelených mužiků“, tedy oddílů specnaz bez distinkcí a soukromých jednotek jako jsou wagnerovci.

Očekávám „neočekávané“ a bezprecedentní porušení mezinárodního práva ze strany Ruska, tedy pokus o blokádu Černého a Azovského moře, která bude krýt útoky na pobřeží. Ostatní diverzní aktivity, útoky vedené z Běloruska, snaha o rozšíření Doněcké a Luhanské okupované zony, kybernetické, letecké a raketové útoky budou pouze rozptylovat a rušit účinnou obranu Ukrajiny.

Nezareaguje-li celý vyspělý svět razantně a okamžitě, bude se Kreml snažit vytvořit koridor podél celého černomořského pobřeží.

Obsazení Ukrajiny by stálo Rusko příliš mnoho

Ale přesto je to dlouhodobý cíl Putina. Vrátit do náruče kremelského hladového medvěda všechny ztracené země je jeho snem. Obrovské ztráty materiální si ale nemůže dovolit, oslabily by jej příliš. Naproti tomu oběti na lidských životech jsou v Rusku tradičně ignorovány.

Obzvláště rozhořčeně bude hájen Kyjev, a dá se očekávat i zapojení civilního obyvatelstva, která nijak netouží po vrácení se do ruské sféry vlivu. I v případě jeho obsazení se budou spontánně tvořit odbojové skupiny po celé Ukrajině, což by znemožnilo udržet hlavní město v ruských rukou. Dnes už nemůže Putin počítat se zrádci mezi Ukrajinci, po okupaci Krymu a zvěrstvech na Donbasu mu nikdo neuvěří, rok 2014 se už nevrátí.

Pozemní propojení okupovaného Donbasu s okupovaným Krymem, obsazení Oděsy a vytvoření jakkoliv úzkého, ale trvale udržitelného koridoru až k proruskému Podněstří splní čtyři velké mety.

Za prvé odstaví Ukrajinu od moře, znemožní její podporu a lodní zásobování v případě jakýchkoliv dalších aktivit ze strany Ruska. Za druhé Ukrajinu Rusko v podstatě obklíčí – od Běloruských hranic až po Moldávii by neměla Ukrajina přátelskou hranici. Rumunsko, Slovensko a Polsko představují zanedbatelnou část hranic Ukrajiny. Za třetí se Rusko dostane suchou nohou na Balkán a přiblíží se k dalšímu postupnému cíli – k ovládnutí celé Moldávie. A kdo ví, možná by časem „uzrála“ vhodná konstelace k dalšímu oždibování Ukrajiny, končící komplexní okupací této nešťastné země.

Nejdůležitější je ale za čtvrté. Putin by dostal Rusko a Rusy do mezinárodní izolace. Jako vítěz a dobyvatel by získal respekt určité části obyvatelstva, zejména siloviků. A v neposlední řadě by k sobě pevně připoutal všechny oligarchické skupiny. Nikdo z oligarchů by se už nemohl spoléhat na svůj majetek uložený na západě, byl by pro ně prakticky nedostupný.

Sledovali bychom evoluci nového gosudarství pod vedením imperátora Putina a jeho bojarů-oligarchů. Že jsem paranoidní? Možná, a velice rád se budu mýlit.

Erik Tabery, šéfredaktor Respektu se zamyslel ve svém editorialu nad rolí neparlamentní opozice, jak nazval média, odborníky, intelektuály. Cituji z jeho textu „Hlavně se nesmí podléhat přesvědčení, že jakákoli kritika vlády znamená umetání cesty Andreji Babišovi zpátky k moci.“

Jeho myšlenky mají jistou logiku. Uznává, že hnutí ANO není klasickou stranou, že náš politický systém je stále zatížen střetem zájmů Andreje Babiše, státní orgány jsou prorostlé jím dosazeným plevelem a náš veřejný prostor i média jsou zahlcena populistickými žvásty.

Na druhou stranu ale Erik Tabery volá po oponentuře vládě Petra Fialy. Ta si podle něj nezaslouží žádné zvláštní zacházení, protože jedině tvrdá a věcná kritika snižuje riziko, že selže. Jím použitá formulace předznamenává fatální jistotu vládního selhání. Snad to tak ani nemyslel, ale promluvilo jeho podvědomí. Může vláda Fialova selhat ve srovnání s vládou Babišovou? Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?

Babišova parta se věnovala PR tupým blábolením určeným čaulidem, případně nevkusnému focení photoshopově upravených klimakterických diblíků. Slibovala naprázdno kilometry dálnic, haly sportovcům a investice všem. Uznejme jim, že makali na udržení dotací pro podniky svého šéfíčka a zdržovali vyšetřování jeho přečinů. ANO, rvali se za Babiše až do roztrhání těla a státního rozpočtu.

Stávající vláda maká na rozpočtu, na změnách v úřadech, na nápravě nezměrných škod způsobených vládami s účastí profikorupčního hnutí ANO. Na rozdíl od svých předchůdců ale zanedbávají až ignorují sebeprezentaci.

Když už se někdo z vlády o nějakou tu sebechválu pokusí, je přehlušen nachystanými sračkomety mafrotisku. Pilně se do vládní štvanice zapojují na sociálních sítích nejen zaměstnanci politické divize holdingu ve vlastnictví Andreje Babiše, ale celá řada profilů označujících se znakem červeně jedovaté muchomůrky. Levicová média denně preventivně spouští kritiku té zlé, asociální, pravicové a proto nutně špatné vlády.

A nyní mobilizuje Erik Tabery všechny do oponentury proti vládě Petra Fialy. Zajisté by měla média plnit svou roli hlídajícího psa demokracie, proti tomu nelze namítnout ani zbla. Proprat jakoukoliv chybu, korupci, podraz je jejich úloha, je to ve veřejném zájmu za každého premiéra.

Zarážející je jen taková drobnost. S výjimkou Pavla Šafra, který vedl svou soukromou a osamocenou křížovou výpravu proti Andreji Babišovi jsme pod vládou Babišovou neměli žádné hlídací psy demokracie. Média byla plná přítulných maltézáčků, rozklepaných čivav a zbabělých podvraťáků. Během voleb se z nich obratem staly ukrutné dogy, zuřiví vlčáci a uštěkaní parfosní honiči, visící nové vládě na slabinách ještě před spuštěním honu.

Nevzpomínáte si na větu „Leze to z vás jak z chlupaté deky“ použité v přímém přenosu vůči Petru Fialovi? Kterýpak z vás by si to troufl použít vůči Andreji Babišovi?

Jen si užívejte svou znovunabytou svobodu, zázračně nalezenou odvahu a veďte štvanici na tuto vládu. Možná se vám povede vyvolat celonárodní pozdvižení proti těm korupčníkům jako za Nečase. Jen tak mimochodem, pane Tabery, nevíte kdo se po něm dostal do vlády? Budu si to muset dohledat, abych věděl, kdo ratlíkům zkrátí řetěz a nasadí náhubek.

Nebo si jej nasadí opět sami sobě? Praxi v tom ostatně už mají, že.