I. Jeník

Melchior von Diepenbrock, biskup vratislavský, byl už za svého života dobrým duchem. Byl vždy připraven pomoci všem bědným a osudem stíhaným v širokém okolí. Z prostředků diecézních i vlastních podporoval chudé a staral se o sirotky. Ty živil, a pokud mohl zabezpečil je do dalšího života. Poskytl jim na biskupských statcích zaměstnání a některé, zvláště nadané, vyslal i na studia. A tak se jeden malý nalezeneček, kterého biskup pokřtil Johann stal hajným. Protože byl jako vítr a chvilku nepostál, začali mu už jako klukovi říkat Wiatr, a to jméno mu už zůstalo navždy. Jeho nejstarší syn byl hajný po otci a roku 1901 se přiženil do Čech, kde nastoupil do služby pod Pradědem. Rychle po sobě se mu narodili dva chlapci. Mladší dostal jméno po dědečkovi, i když Jacek po polsku mu neříkali. Tou dobou vrchní lesmistr Quido Drechsler vysazoval v Jeseníkách kamzíky, a malý Jeník se na novou zvěř rád v obůrce díval. Ty divoké kozy byly pro kluka zajímavější než probíhající světová válka, ve které jeho tatínek padl hned prvním rokem na frontě v Srbsku. Pobíhání po lese a okolo obory s kamzíky Jeníkovi vydrželo ještě dlouho po válce. Bylo mu tam lépe než doma, kde maminka často plakávala. Jeníka i jeho bratra si naštěstí všímal pan Drechsler, který dobře znal jejich tatínka. Někdy je pohladil po hlavě, promluvil na ně, občas si je poslal pro viržinka. A když přišel čas, přimluvil se u maminky, aby Jeníka poslala na lesnickou školu až do dalekého Písku. Dokonce sám přispěl nemalou částkou, aby to tam Jeník neměl tak těžké do začátku.

Jeník Wiatrů školu dokončil s vynikajícím prospěchem. Ještě jednou pomohl starý pan Drechsler, který mu přes dávné známé na ministerstvu zajistil místo lesníka v Krušných horách. Maminka sice zaplakala, kam až se jí to ti chlapci zatoulali (starší tou dobou už pracoval také díky panu Drechslerovi jako hajný kdesi na Berounsku), ale nakonec byla ráda, že mají oba práci, a dokonce pod státní penzí.

Jeník, teď už vlastně lesmistr Wiatr, se stěhoval rád. Nový kraj, noví lidé, možnost prokázat své vlastní schopnosti. Co víc si mladý mužský může přát? Navíc si v Písku zvykl být svým vlastním pánem, a pro to maminka doma stále jaksi neměla pochopení. Bydlení měl přepychové, obýval sám celou hájenku hnedle pod Plešivcem, skoro na státní silnici na Abertamy. První rok mu utekl jako voda. Trvalo to, než se zorientoval v porostech a místních jménech, než se seznámil s okolím a lidmi, a hlavně než se domluvil s místními. Mluvilo se tu skoro jen německy. Místní nářečí bylo i německému rodákovi odjinud jen těžko srozumitelné. Jeník se od mládí dorozumíval stejně dobře v němčině, polštině i češtině, a tak se brzy popasoval i s otlemenou egerlandštinou. Dny mu ubíhaly rychle. Ani mu nepřišlo, že je doma po večerech sám. Občas si uklidil a vypral, s vařením se nezdržoval. Koneckonců obědval, někdy i večeřel po hospodách, bochník chleba a nějaký sýr nebo klobásu na ráno a večer si koupil nejčastěji u místních v Abertamech nebo na Horním Kaffu navečer, cestou domů z lesa. Po celodenním běhání horským lesem byl pokaždé rád že je rád a že může jít brzo spát.

Zradí každého

Ústupky vždy končí katastrofou. Například Václav Havel, jediný český prezident na kterého můžeme být hrdí nedovolil komunistům a stbákům návrat k parlamentním funkcím. Václav Klaus své zvolení prezidentem s komunisty zobchodoval za jejich korýtka v parlamentu, ale aspoň svůj prezidentský úřad vykonával v rámci ústavy. Miloš Zeman, který byl zvolen i díky lživé inzertní kampani vedené jedním stbákem vrátil komunisty k moci a jiného stbáka jmenoval premiérem. Sám si z ústavy dělá trhací kalendář. Stupínek po stupínku sestupujeme po žebříčku důstojnosti prezidentského úřadu.

Václav Havel měl rovnou páteř a zachoval si čistou tvář. Václav Klaus se vydává za konzervativce a marně bojuje se stínem svého předchůdce. Po rozkládajícím se lánském povaleči časem zbyde jen ostuda, řada prohraných soudních sporů a puch zažraný v kobercích. Ústupek za ústupkem.

Výsledkem této série ústupků je katastrofa v podobě jednání a schválení státního rozpočtu. Katastrofa v malém i velkém. Piráti neúspěšně navrhli přesun půl druha milionu na protidrogovou prevenci z položky kancelář prezidenta, této reklamní kanceláře specializované na alkohol a tabák. Vodička má opět šest milionů pro svůj svaz bojovníků za totalitu, bude si tedy moci pořídit další vyznamenání a brady. Návrh Dominika Feriho na přesun půl miliardy do položky věda a vysoké školy na úkor dotací agropotravinářského holdingu vlastněného premiérem neprošel. Armáda, která vytrhává naší vládě tři čtvrtě roku covidové trny z paty přijde o deset miliard. Nechávám stranou strukturu schválené karikatury na rozpočet, což je katastrofa sama o sobě, a chci se vyjádřit zejména k snížení rozpočtu naší armády.

Ta byla v parlamentu dnes vládou zrazena a podražena. Chápu snahu komunistů o oslabení našich jednotek, plní zadání Kremlu jako tradičně. Naše funkční, i když nijak velká armáda je tomu pokřivenému dubisku na východě solí v očích stejně jako BIS. Nedůvěra a rozkoly v řadách EU a NATO jsou přece dlouhodobým cílem hybridní války vedené proti nám Moskvou. Nezapomínejme ale, že nás Rusové po druhé světové válce obsadili a vnímají nás proto jako svou kořist, jako součást svého imperiálního prostoru. Z jejich hlediska jsme je zradili svou samostatností, a za tu zradu nás musí bezpodmínečně potrestat stejně jako trestají Ukrajinu nebo Gruzii. Kam jednou vstoupí nohy moskalů, tam se navždy cítí být doma. Jednou ruské, navždy ruské. Proto se k nám za každou cenu snaží vrátit bez ohledu na cenu a na čas, který od odchodu jejich jednotek uplynul. Otrocká služba komunistů těmto cílům je normou, přestože se tím dopouští vlastizrady a jejich falešná rétorika na tom nic nezmění.

Při projednávání rozpočtu se v plné nahotě projevila vládní koalice. Tu netvoří ANO/ČSSD, ale podle důležitosti KSČM/ANO/ČSSD. Je to tak bez ohledu na aroganci Andreje Babiše a jeho série urážek plynoucí na všechny strany. On totiž už nemá moc, zemi, vládu, ani svoji budoucnost v rukou. Primárně mu jde o zdržení či zastavení vyšetřování svých přečinů. Dále potřebuje co nejdéle uchovat penězovod do svých podniků ze státního rozpočtu, protože EU už mu zavírá kohoutky. Chce udržet svou vládu do voleb a doufá, že se něco stane. Něco, co by ho vrátilo do sedla, v kterém odrajtoval svých sedm tučných let v politice. Bohužel pro něj, nastoupil čínský virus a ze sedla jej vyhodil. Ještě to nevnímáme, ale Babiš už cítí ten blížící se náraz na zem.

Aby pád v plné rychlosti pokud možno odložil, musel ruku v ruce s komunisty zradit armádu, čímž ohrožuje naši státní bezpečnost. Okamžitě po schválení rozpočtu ovšem avizoval, že je v lednu připraven zradit i komunisty. To je krok, který mu nebudu mít za zlé, ale vypovídá to mnohé o jeho důvěryhodnosti a spolehlivosti. Kdo jednou zradí, ten je ochoten to udělat kdykoliv.

Doufám, že to vnímají a uvědomují si lidé ve vedení všech politických stran. Nesmí to zapomenout do voleb, ale hlavně ne po volbách.

Prolog

Tuhle dopoledne na mne přišel takový zvláštní pocit, že je vše na nic. Že jsem celý život nic pořádného neudělal. Že na co šáhnu, to pokazím. Že jsem na světě k ničemu. Všichni známe dny, kdy se nic nedaří. Hledal jsem v duchu, kdy to začalo. Ráno?, v noci?, včera?, nevěděl jsem. Pocit sílil a hlodal, až jsem vším praštil a jel se podívat na dům, ve kterém jsem vyrostl. Projít se lesy, ve kterých mne táta učil znát houby. Hledal jsem asi své dětství, kdy všechno šlo samo, všechno bylo bez problémů, anebo je za mne někdo vyřešil…

Ještě v autě jsem se na procházku těšil a usmíval se při vzpomínkách na kamarády. Ještě při parkování to šlo. Kostel stál, jak jsem si pamatoval, jen barevnější než dřív. Ještě cestou pod Jelení horou to bylo dobré, úsměv mi vydržel až do údolí Kozího potoka. Pak se mi ale začala vracet nanicovatá ranní nálada. Krajinu dětství jsem hledal marně.

Bývalé mýtiny zarostl vysoký les. Okraje lesů, kde jsem sbírával hříbky jsou dnes jedna hustá mlazina. Březový úvoz kdysi pořád plný křemenáčů a kozáků je zarostlý přehoustlou smrčinou. Nejvíc mne ale mátly vlastní vzpomínky. Obzor se totiž celý změnil. Se zavřenýma očima jsem věděl, kde stojím; támhle mezi korunami smrků prosvítají Strašidla, vlevo je vidět za okrajem mlází vršek Wendlerovic střechy a vpravo za ramenem se na slunci blýská hladina propadlé pinky. S otevřenýma očima jsem ale viděl nestoudně odkryté skály, naopak vesele červená střecha se skryla za vysokými stromy. A pinka? Ta je někde za vzrostlými vrbami a známé louky táhnoucí se až k Vlčím jámám bez té jasné hladiny ztratily svůj lesk… asi jako když rozesmáté děvče skryje svůj modrý kukuč za víčky a vy vidíte jen její řasy.

Navíc se slunce přizpůsobilo mé uvadající náladě a začalo se přikrývat obláčky. Šel jsem dál, nálada se horšila a obláčky se měnily v mraky. Mám se vracet stejnou cestou otevřenou krajinou? Zmoknu na kůži, protože ani za ty roky se určitě nezměnil ten krušnohorský nekončící lijavec pronikající až do morku kostí. A najednou mi v paměti naskočila stará usedlost a bývalá hospoda Na zabitým. Jestli ještě stojí, schovám se pod střechu, počkám, až se to přežene, a i kdyby pršelo nepřetržitě, půjde se v dešti lépe lesem než loukou. Trochu jsem tápal, přece jenom jsem se tu naposled toulával… Jak je to vlastně dlouho, dobrých třicet let? Až mi najednou před očima vyskočila mýtina, jaksi menší, než jsem si pamatoval, a na ní za starým, téměř uschlým javorem by měla stát hospoda.

Déšť sílil, ale i přes valem houstnoucí provazce kapek byl vidět typický obraz zmaru pohraničí. Kdepak rozpadající se hostinec. Už jen rozlehlost kamenných základů vypovídala o minulé prosperitě a dávné slávě. Kopřivy, bez, šípky a ptačí zob zakrývaly trosky oprýskaných stěn, maliny překryly propadlý sklep a ostružiny drze lezly do otvorů po oknech. Nedalo mi to a procházel jsem místy, kde kdysi stávaly mnou navštěvované místnosti. Kde jsou prkna v podlahách, tu a tam prohnilá? Kde je děravá střecha propouštějící vodu, o čemž svědčívaly mapy na stropech? Do patra jsem ani jako kluk radši nelezl. Ty dřevěné schody byly už tenkrát zpráchnivělé, asi by mne neunesly. V zadním traktu, v bývalém bytu hostinského byla jedna docela zachovalá místnost, ve které jsem se jako kluk schovával před deštěm. Došel jsem asi tak doprostřed té místnosti a v myšlenkách se vrátil v čase. Marně jsem čekal až začne déšť slábnout. Stál jsem a díval se na les jakoby futry dveří.

A najednou jsem cítil, že v té bývalé místnosti nejsem sám. Strach, zděděný po předcích mne zaskočil. Sám sebe v duchu přesvědčuju: Nikoho jsi neviděl ani neslyšel přijít, nikdo tu není, jsi civilizovaný člověk, na přízraky nevěříš! ale stejně mám pudový strach se ohlédnout. Nějak jsem ale sám sebe přesvědčil a otočil se.

Zastavil se mi dech a snad i srdce. Pod bývalým lustrem stála ve vzduchu dívka. Nazrzlá, mladá, dívala se na mne a zároveň kamsi skrz mne; nevisela za krk jako oběšenec, jen tak stála ve vzduchu. Podíval jsem se mimoděk dolů, na čem stojí, ale jí se najednou začaly rozplývat nohy, až se postupně rozplynula celá… Zježila se mi kůže na zádech, na krku jsem cítil přebíhající vlny vzrušení a paniky. Nevěděl jsem, mám křičet a utíkat, nebo snad modlit se? Chvílemi se vracela. Slabě, jen průsvitně, taktak byla vidět. Občas zase ležela na zemi, snad nahá. Konečně se přestala objevovat. Zase tu byl jen trávník v obrysu bývalé místnosti. Ani jsem necítil, že ještě prší. Ohlížel jsem se co chvíli a nejkratší cestou jsem šel mezi lidi. Tohle přece ani nemůžu nikomu vyprávět, vždyť by se mi všichni smáli, že jsem se zbláznil. Srdce mi tlouklo až v krku, cítil jsem, jak jsem zpocený a přitom je mi zima.

Najednou jsem slyšel povědomé, už dlouho neslyšené hlasy. Všichni se překřikovali, jak mi chtěli jeden přes druhého něco povědět. Frau Wagner mi místní egerlandštinou huhlala pověst o žluté cestě. Fricek Roth mi dokola připomínal, jak rozeznám hřib žlučák. Starý Fischer mi už zase povídal o Theovi, vzdáleném bratranci své ženy. Frau Wiatr, pro mne Tante Agnes mi posté opakovala, jak byli šikovní a chytří její chlapci. A hlásili se o slovo další – starý Prokesch, Opa Hahn (dlouho jsem si myslel, že je to jeho křestní jméno), paní Zemanová, další, další, další…

Hnal jsem se k Blatné, čím dál rychleji, mokrý skrznaskrz. Ano, krušnohorský lijavec se opravdu nezměnil. Na jeho pronikavost a stálost je spoleh. Vletěl jsem do auta a hnal se z hřebenů domů. Hlasy byly pořád se mnou, stejně jako zvláštní pocit, který mne hnal od rána: pocit, že jsem něco neudělal, něco zameškal. Hlasy byly se mnou při práci i ve sprše, druhý den, i za týden. Ne pořád, ale čekaly na chvíli nepozornosti a naléhavě mi sdělovaly… co vlastně?

A tak jsem si sedl a začal sepisovat, co jsem od nich kdysi vyslechl. Ano, právě to chtěli všichni ti staří dědečkové a babičky. Jejich hlasy mi napověděly, co jsem neudělal. Musím je všechny připomenout, aby se na ně nezapomenulo. Připomenout všechny, kdo a jak tu žili. A když to zatím neudělal někdo jiný, lepší, zbylo to na mne. Chyby přičtěte jen mě. Oni dělali co mohli, ale píšu to já.

Jo, abych nezapomenul! Jakákoliv podobnost s žijícími postavami není čistě náhodná, protože vzpomínám na své dětství v zapomenutém kousku pohraničí. Vzpomínám na to, co jsem tehdy zažil, viděl, nebo od někoho vyslechl. Nepíšu kroniku jednoho místa a určitého času, ale používám skutečná jména, děje, místa. Skládám si je podle svého, vám by ze stejných kousků určitě vyšlo jiné puzzle. Tak se nehádejte, že to není můj, ale váš příběh, že se to stalo trochu jinak, jinde a někomu jinému. Nebudete číst jen zážitky mých dávných známých, sousedů a jejich rodičů, ale i příběhy vyslechnuté porůznu v našem sudetském pohraničí. Příběhy, které se staly lidem žijícím od Chebu až po Varnsdorf. Je to má Horní Blatná, ale je to i tvá Aš, váš Boží Dar i tvoje Žlutice.

Kdo nám vládne?

Německo má v čele státu státníka, který dokáže promluvit o zbytečně mrtvých, poprosí občany o solidaritu a s předstihem je seznámí s plánovanými kroky v boji s čínským virem. Ti, kteří jsou opatřeními tvrdě postiženi, dostanou od státu patřičnou náhradu.

My máme v čele státu… nemohu se rozhodnout, zda použít předponu ne- či po-, tak to nechám bez předpony, aspoň to nebude žalovatelné. Máme v čele státu tvora, který uráží a pomlouvá opozici, své oponenty, ale i koaliční partnery a vlastní ministry. Máme v čele státu tvora, který si přivlastňuje cizí úspěchy, typicky ekonomickou konjunkturu. Máme v čele státu tvora, který všechny své chyby i téměř deset tisíc nezachráněných mrtvých hází na lyžaře, hostinské, pojídače langošů, pijáky kávy. Máme v čele státu tvora, který jako jediný premiér v EU je vyšetřován pro zneužití svého úřadu, pro střet zájmů, pro zneužití dotací.

Lidé označili naši vládu různě. Víceméně laskavý je asi už zapomenutý titul vláda kopýtek. Zaslechl jsem pojmenování vláda chaosu. Dlouho jsem používal označení vláda jelit. Ale poslední dny si nejsem jist, zda nám vládnou nekompetentní jelita, banda šašků nebo tlupa nepříliš schopných a zároveň všehoschopných mafiánů.

Prvním čtením státního rozpočtu si vláda protlačila svůj nepoužitelný paskvil. Návrhy opozice byly vládní koalicí ignorovány a premiér při tom svými oblíbenými invektivami urazil koho mohl. Dnes vyzýval v parlamentu k tažení za jeden provaz. Jeho provaz už má okolo krku obtočený opozice, živnostníci, celá společnost, ba i demokracie a pro Babiše to je zdá se pořád málo. Máme ještě sami zatáhnout? Opravdu po nás chce, abychom spáchali sebevraždu? Až tak mu máme ulehčit převzetí naší země? Budeme konstruktivní, a opustíme sál?

Jednání sněmovny bude pokračovat v pátek ráno. Jediné konstruktivní východisko by byla okamžitá demise, ale k té se Babiš neodhodlá. Nemohl by si pak osobně ohlídat penězovod do Agrofertu a zastavení či zpomalení vyšetřování svých přečinů.

A tak to potáhneme dál. Se psem, který dával pravdivé, ale vládě se nehodící údaje, a proto mu přerazili páteř. S hororem páně Babiše o počítačích páchajících sebevraždu, protože nezvládnou pracovat v rozpočtovém provizoriu. S pohádkou Jagy modelky o rozpočtu coby majáku v rozbouřených vodách, který nás ochrání v destabilizované ekonomice a nedořešené pandemii. Nevíte náhodou, paní Schillerová, kdo ekonomiku destabilizoval a pandemii neřešil? Zkuste si vzpomenout, kdo opakovaně bránil podnikům v jejich činnosti, neposkytl jim podporu a dotlačil je na práh přežití. Zapátrejte v paměti, kdo odmítal v parlamentu návrhy opozice na projednání covidové krize a tvrdil že vše je zabezpečeno a žádná krize není a nebude. Cože, nepamatujete si? S tak pokročilou sklerózou opravdu není divu, že jste klidně přihlížela sestavení rozpočtového paskvilu.

Tři čtvrtě roku nám vláda dává navzájem si odporující příkazy. Mění je takovým tempem, že se v nich sama ztrácí. Na jakoukoliv připomínku, na poukázání na rozpor reaguje výhrůžkami a napadáním vylosovaných viníků. Jediným jejím řešením jsou další a další příkazy, zákazy, prodlužování nouzového stavu, tedy omezování našich občanských práv. A teď se nechal slyšet ministr Blatný, že nařízený zákaz vycházení vlastně neplatí. Máme se řídit vlastní úvahou, a nakupovat v otevřených obchodech.

Pravda, měl jsem určité podezření, že si z nás dělají bezbřehou srandu už po prvosenkovém mejdanu na Vyšehradě. Ale COŽE? Ministr vlády nabádá k nedodržování závazných pravidel? Vyzývá nás k použití vlastního rozumu?

Pane Blatný, mám pro vás dobrou radu – važte lépe svá slova. Mohlo by se stát, že občané ztratí trpělivost a svůj rozum použijí. Mohlo by pak dojít i k obnovení místně oblíbených lidových zvyklostí jako je vrh úředníka oknem. Ne, že bych někomu něco zlého přál, ale ta vaše banda neumětelů a neschopů si nic jiného nezaslouží.

A protože nemáme v čele státu státníka, jako je paní Merkel, a tvor stojící v čele našeho státu umí jen urážet anebo alibisticky kvičet, zkusím vás oslovit já, milí čtenáři. Ignorujte naši vládu, je k ničemu, nepomůže nám nikomu. Spoléhejte proto prosím každý sám na sebe, opatrujte se a pomáhejte svým blízkým. Musíme to vydržet do doby, než nám bude očkování proti čínskému viru poskytnuto našimi partnery z EU. Bohužel budeme vypadat jako chudí příbuzní, jako neschopní žebráci, ale oni nám solidárně pomůžou. Budou vlastně muset, jinak bychom ohrožovali jejich bezpečnost coby rezervoár čínského viru, jako zdroj dalších vln pandemií v Evropě. Musíme také vydržet do voleb, tedy ještě dalšího tři čtvrtě roku.

Pak vystavíme účet profikorupčnímu hnutí ANO a začneme po něm uklízet. A bude to dlouhý, namáhavý a bolavý úklid. Žádnou pohodu vám neslibuji.

Já vám nelžu, nejsem totiž Babiš.

Tak si tady žijem

Už od jara doufám, že jsem večer zdříml u telky a vzbudil se uprostřed dadaistickoabsurdního sci-fi, asi dalšího dílu Star Treku, tentokrát o ztroskotání na planetě Kocourkov. Jak si jinak vyložit výštěky naší vlády, která neposlouchá svého psa, natož nesouvislé výkřiky už třetí premiérem znemožňované osoby na postu ministra zdravotnictví?

Začalo to ještě nevinně, různými sazbami DPH na pivo. Poté, co výčepní odpromovali z možných i nemožných kombinací DPH jim vláda pro jistotu podniky zavřela. Pak je sice nechala otevřít, ale zakázala prodej piva. Do týdne jej povolila a pro změnu zakázala prodávat kávu.

Zůstaly otevřeny megamarkety, v kterých se z nedostatku jiné zábavy scházejí celá sídliště, ale zavřely se malé krámky. Nikoho nenapadlo, že děda z vesničky bude muset pro žárovku do okresního města, kde se s největší pravděpodobností v tom davu nakazí. Nemusí to být rovnou čínský virus, staršímu pánovi s cukrovkou stačí obyčejná sezónní chřipka. S koronavirem se pak s jistotou potká v nemocnicích. Do nich vláda nakoupila celosvětově nejdražší čínské nefunkční respirátory a trhající se ochranné oděvy, velikost pro trpaslíky. Asi aby zdravotníci na covid odděleních měli jistotu nákazy. Ukázaná platí, přeci.

Máme zákaz volného pohybu osob mezi pátou ranní a jedenáctou večer, obchody můžou být tentokrát otevřené. Chvalte Pána na výsostech, chtělo by se zvolat. Jedna drobná chybička se ale vloudila. Obchody nesmíme ani navštívit, ani v nich nakupovat. Pořídit si můžeme jen potraviny, drogerii, léky a krmení pro zvířata. Tím je majitelům obchodů výrazně pomoženo, můžou si blížící se krach spočítat na místě a nemusí se tím trápit doma.

Na horách můžou spustit sjezdovky, ale hotely a restaurace ne. Jak si to asi naši vládní bambulové představují? Kdo na těch sjezdovkách bude jezdit? Místní, kteří by radši obsluhovali v prázdných hotelích, nebo rovnou hoteliéři, aby přišli na jiné myšlenky? Kolika lidem se bude chtít každý den dojíždět na sjezdovky, navíc bez možnosti občerstvení či odskočení si na WC?

Ono by to asi ještě šlo vylepšit. Nechat sjezdovky spuštěné, ale zakázat vleky. Nahoru budou dopoledne pánové stoupat jen po pravých lyžích, dolů sjíždět jen po levých. Dámy obráceně, a po obědě si to můžou prohodit. Zdůvodnit to nutností dodržovat rozestupy nebude na vládních tiskovkách činit problém třeba multiministrovi.

A vrcholem frašky je rozpočet. Tedy, rozpočet – popravdě je to navzájem nesouvisející seznam lživých položek, který prý nepodpoří už ani komunisti. A víte proč? Protože se jim zachtělo oslabit naši armádu. Asi ji máme v mnohem lepším stavu, než by jeden řekl, když tak moc vadí Kremlu.

Nechápu vlastně, proč máme rozpočet v takovém deficitu. Babiš přece sbírá na chodnících dvěstě miliard ročně, k tomu ty slíbené úspory za centralizované nákupy, suma za zachráněné lithium, a co teprve výnosy z EET! Nebo že by jako vždycky lhal? On, takový zachránce mrtvých? Jo, abych nezapomenul, budeme mít obětí Babišovi neschopnosti deset tisíc už ve středu, nebo až ve čtvrtek?

V počtu potvrzených případů se blížíme už počtu 600 000. To do Vánoc dáme, žádné obavy. Jsme přece Best in covid, že, pane premiére? A přitom skoro netestujeme. S trasováním a testováním obvyklým v jiných zemích EU bysme byli ještě víc best! Ale i bez testování nám budou další infikovaní přibývat. Proč? Jsou země, kde už zahájili očkování, jinde se na ně připravují. U nás prý spustíme antigenní testování. No, aspoň něco. Vrtá mi ale hlavou, jak to dopadne. Však víte, organizuje to vláda. Když si vzpomenu na výstavbu dálnic nebo na dálniční známky… Navíc mi to nápadně připomíná test těhotenský. Kdo ví, co tam strčili.

Zeman kdysi svoji vládu nazval vládou sebevrahů. Platilo to alespoň pro jeho ministra financí, kočárkového tuneláře Ivo Svobodu. Když se tak podívám, co jsme si opakovaně zvolili, mám chuť nás nazvat národem sebevrahů.

Už aby Enterprise z planety Kocourkov odstartovala, tento díl se jim moc nepovedl.

Kdo je to Miloš Zeman?

Prvotně je to oportunistický demagog, opakovaně soudně uznaný lhář a politický turista (KSČ, OF, OH, ČSSD, SPO), který je spolu s exprezidentem Klausem původcem mravního bahna v české politice. Ano, to nejhorší co se u nás mohlo stát se stalo díky jimi dohodnuté opoziční smlouvě. Opoziční smlouvou si tehdejší předsedové ODS a ČSSD Čechy rozdělili na sféry vlivu pro své věrné a pro své politické strany jako orientální pašalíky. Díky tomu se rozvinula mamutí korupce, které se dodnes nedokážeme zbavit.

Druhotně je Miloš Zeman bohužel stávající český prezident, obklopující se obskurními existencemi typu poradce Martina Nejedlého, kancléře Vratislava Mynáře nebo tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka, jejichž společným znakem je zejména záliba v neuvěřitelných a prokazatelných lžích. Jejich „prezident“ je jim vzorem. On, dle své libosti, kohokoliv uráží a ve svých tirádách spřádá lži, nepravdy a polopravdy ve svůj prospěch.

Co je ale zdaleka nejhorší – je to náš ústavní činitel, který se chová vlastizrádně. Snaží se nás totiž zcela zřetelně stáhnout zpět do područí východních despocií Ruska a Číny, a naopak nás svými eskapádami znevěrohodňuje v očích našich spojenců v EU a NATO. Pamatuji se, jak naše země vypadala v době mého mládí a rozhodně nepřeji svým dětem a vnoučatům to někdy zažít na vlastní kůži.

Mikulášovo nadělení

Nové hnutí má podle slov Mikuláše Mináře konkrétní program. Prioritami jsou prosperita, řemeslníci, vyrovnaný rozpočet, produktivní ekonomika s vysokou přidanou hodnotou, podpora investic, omezení dividend plynoucích do zahraničí. Samé krásné věci. Po přečtení jedno oko nezůstane suché. Konkrétní řešení přinese ale až Plán pro Česko, který vytvoří odborníci a lidé odspodu.

Pochopitelně každé nově vznikající hnutí se naprosto liší od hnutí starších. Věci veřejné, veverky otrslé více než veverky lázeňské i profikorupční hnutí ANO začínaly stejnou rétorikou. Nechme to ale být s ohledem na sympatie, které si M. Minář získal budováním Milionu chvilek pro demokracii.

Pozastavuji se nad tím, že jemu ani dalším koním z jeho stáje nedochází protichůdnost jejich priorit. Nemluvím o prázdných propagačních bublinách, kterými koneckonců nešetří žádný politický subjekt. Mluvím o těch několika konkrétních zveřejněných bodech. Představme si, vážený pane Mináři, že uspějete, zvítězíte ve volbách a začnete plnit svůj program.

Nastavíte vyrovnaný rozpočet. Jak? Zrušením mandatorních výdajů? To se vám hlady hynoucí důchodci pěkně poděkují. Prozradím vám takovou drobnost: po osmi letech vlády dotačního cizopasníka jsou naše rozpočty na roky dopředu odsouzeny ke schodku. Není takový kouzelník, který by to dokázal změnit. Podpora investic je krásný bod, má jen maličkou vadu na kráse. Má-li být skutečná, nejen proklamativní, bude mít nutně negativní dopad do státního rozpočtu. Ekonomika s vysokou přidanou hodnotou je snem každého národohospodáře. Její podpora bude znamenat totéž, co podpora investic, takže se definitivně můžete rozloučit s vyrovnaným rozpočtem. Na dividendy plynoucí z ČR k zahraničním vlastníkům doporučuji ani nemyslet, natož o nich veřejně mluvit. Přemístění montoven například na Ukrajinu, pro vaši informaci, je otázka jednoho roku. Co bude následovat? Skokový nárůst nezaměstnanosti a propad příjmů státu.

Takže si to shrňme. Doufám, že vaše priority jsou jen prázdné předvolební proklamace. V opačném případě nepromyšlené, kontraproduktivní kroky nadšených amatérů naši zemi na nohy nepostaví, ale posadí ji na prdel, a to pěkně zvysoka. Z toho budou lidé PROhnutí jedna radost.

Věty o tvorbě programu lidmi, no, jak bych vám to jen, pane Mináři, přiblížil… Představte si politiku jako nádraží Florenc. Cestující si může z aktuálně odjíždějících spojů vybrat, jestli pojede do Karlových Varů, do Liberce, do Brna. On ale chce jet do Chomutova. Takže to vezme přes Vary, i když mu to úplně nevyhovuje, ale z Varů ten kousek na Chomutov nějak dopadne. To je přirovnání ke standardnímu výběru mezi politickými stranami, které mají svůj zveřejněný program a své ideje, a volič ví, proč je volit, nebo nevolit. Když nenajde nic naprosto mu konvenujícího, musí ze svých cílů a představ slevit a vzít zavděk stranou, která je mu nejbližší.

Ale vy, stejně jako všechna hnutí, se chováte jako řidič autobusu, který na Florenci prodává lístky každému příchozímu a o konečném cíli cesty se prý poradí cestující až po zaplnění všech míst. Opravdu mne překvapuje, že je tolik nadšenců  ochotných dát svůj hlas vágním slibům, které ze své podstaty nemohou být splněny. Žádná politická strana totiž není pro všechny. A není to ani žádné politické hnutí.

Ostatně, politické hnutí, to je samo o sobě pěkný protimluv. Hnutí je samovolně vznikající, spontánní občanský projev odporu nebo sympatií. Hnutí není kýmkoliv záměrně založený politický subjekt. Nemá-li tento založený subjekt program, směřování, ideály, pak to není politická strana, ale podnikatelský záměr maskující se za líbivé proklamace o prohnilých politických stranách. Nechci vám, pane Mináři, podsouvat tento záměr, ale vy nemáte hnutí, protože jej cíleně zakládáte. Nemáte ani stranu, protože nemáte program. Při vší úctě, co tedy máte? Pokud vím, tak jen chuť něco dokázat.

Samo slovo hnutí mi připomíná pocity při mém prvním vstupu do boxerského ringu, tehdy proti staršímu a mnohem zkušenějšímu soupeři. Věřte nevěřte, údery pěstí bolí i v lehké střední váze, a já měl tenkrát od rána hnutí rovnou dvě. První v hlavě, které mi radilo utéct, a o tom druhém v útrobách snad raději pomlčet. Jeho výsledky ale byly srovnatelné s výsledky našich politických hnutí.

 

Pane Mináři, poctivě jsem se snažil najít na vašich záměrech cokoliv pozitivního. Z pohledu člena a voliče TOP 09 jsem na něco přece jen přišel. Pochopitelně nedokážete oslovit systémové nevoliče stejně jako voliče profikorupčního hnutí ANO, ti byli důkladně protiminářovsky zpracováni. Nezaujmete ani příznivce stran pravicového bloku, ti volí na základě programů a jasného stranického směřování ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Propirátští voliči vám také nedají přednost s ohledem na rostoucí preference Pirátů. Jestli u někoho máte šanci uspět, pak to jsou pouze voliči hnutí STAN. V nastávajícím boji o post premiéra vaše potenciální 3% tedy můžou hrát jistou roli.

V zájmu vaší budoucí pověsti ovšem doufám, že právě tato procenta nebudou chybět demokratickým stranám k získání většiny v parlamentu.

Sebevražda civilizace?

Nebývale mne oslovila esej Sebevražda Západu se děje na základě algoritmu. Nejprve vyvolala naprostý souhlas. Při opakovaném čtení se ale dostavily pochybnosti a připomínky. Rozporovat teze mediální analytičky a publicistky, kterou považuji za jednu z nejlepších ve svém oboru, a to nejen v našem domácím rybníčku, mne zřejmě nabádá nemístně přebujelé sebevědomí. Omlouvám se tímto paní Alvarové, ale své myšlenky už nezastavím.

Středověk

Jako důvod prvního epistemického zvratu uvádí A. Alvarová lišící se interpretace Bible po vynálezu knihtisku. Uznávám, že tato změna paradigmatu poznávání reality, spolu s následným sdílením osobních názorů, zapříčinila rozkoly napříč zeměmi, národy, společenskými vrstvami i rodinami. Ve výsledku vedla i k náboženským válkám v Evropě. Nesmíme ale opomenout našeho Jana Husa a jeho následovníky v 15. století. Už ve 12. stol. se Evropou šířily myšlenky albigenských, valdenských a bogomilů. A co velké schizma z 11. stol., trvale rozdělující západní a východní křesťanství? Šíření vlastních názorů na výklad Bible, bez ohledu na učení autorit, nebylo způsobeno knihtiskem, tímto novým, relativně laciným a snadným šířením informací. Nemusíme se pochopitelně omezovat na Bibli, ale ta je vhodným příkladem jako první tištěná kniha v Evropě, vydaná roku 1452. Evidentně jsme si v šíření věroučných rozdílů, bludů i pravd před Gutenbergem vystačili s brkem a pergamenem a často jen s mluveným slovem.

Novověk

Vznik internetu bezesporu umožnil šířit v nově objeveném informačním vesmíru informace i dezinformace, fakta i manipulace. Každý má možnost formovat či deformovat názory široké veřejnosti. Míra dopadu už není omezena osobním stykem, charismatem osobnosti, dokonalostí čteného textu. Jsme zahlceni informačním smetím, mezi kterým nám uniká skutečnost.

Naprosto souhlasím s A. Alvarovovou v tvrzení, že problematická je záměna vlastních názorů za fakta odborníků. Místo vyjádření skutečných znalců, vědců, lékařů, politologů nebo filozofů většinová populace hltá raději pseudonázory kvazicelebrit (viz četná vyjádření ke koronakrizi) anebo politických podnikavců se zřetelnými rysy psychopatické osobnosti. Příklady nemusíme hledat nijak daleko. Komu nepostačí návštěva v Lánech nebo Strakovce, může si přečíst pár twítů Chromého kačera Donalda.

Co je ještě horší, každý nedovzdělaný jedinec má možnost tyto nesmysly sdílet a šířit je dál, mezi sobě podobné, ve své názorové bublině. Nesvádějme to jen na nedostatečné vzdělání. Ověřování faktů je slabou stránkou i mnoha jedinců ověnčených tituly. Svůj postoj ke vzdělanosti jsem už dříve vyjádřil v eseji Nástup nevzdělaných a málemvzdělaných. Neochota či neschopnost ověřit si čtený text souvisí se stále sílícím odklonem od zdrojů čtených ke zdrojům audiovizuálním. To popsala A. Alvarová obratem aliterární století, ve kterém není čas na ověřování informací, na kritické myšlení a dokládání důkazů. Zavinil to opravdu internet a počítačová technika?

Jedním z nejčastěji se objevujících zdrojů autorů konspiračních bludů, eufemisticky označovaných teorie, jsou tzv. Protokoly siónských mudrců. Od jejich prvního vydání 1903 v carském Rusku byly opakovaně mnoha odborníky odhaleny jako nesmyslný kompilát starších antisemitských a satirických děl. K sepsání tohoto pejorativního svazku nebyla použita informační technika. Přesto je to stále živý zdroj konspirátorů a antisionistů. Dnes je pochopitelně šířen a sdílen zejména pomocí internetu.

Jaký je rozdíl mezi rozdělováním společnosti, mezi štvaním jednotlivých tříd, skupin či národností proti sobě v podání Trumpa, Babiše, Hitlera a Stalina? První dva z jmenovaných používají sociální sítě. Ale používané metody i dopad jejich konání jsou prakticky stejné jako u jejich předchůdců. Myslím, že přístupnost médií naopak brání pevnějšímu uchopení moci současným nedemokratickým politikům. Pochopitelně jsem si vědom vlivu rozdílů mezi totalitou a demokracií, která u nás degeneruje v ochlokracii.

Facebook

Nelze nesouhlasit s tvrzením, že dnešním celosvětově dominantním a mainstreamovým distributorem informací je fcb. Jeho vývoj od spojování spolužáků a rodinných příslušníků, přes celosvětovou pavučinu využívající a zneužívající intimní data  uživatelů, postoupil až k jejich ovlivňování cílenou distribucí předkládaných informací. Dnes je tento oligopol distribuce informací problémem celého světa. Ovládnutím reklamního trhu likvidovaná média nezvládají bitvu o svá přežití. Jejich část se coby kořist politických podnikavců stává pouhým nástrojem pro šíření klamavé reklamy a propagandy svého majitele, čímž naprosto ztrácí kredibilitu. V mnoha redakcích opravdu není místo pro žurnalisty pracující s fakty a vlastním, nezávislým myšlením. Stačí metoda středoškolské seminární práce používající ctrl-c, ctrl-v, trochu ohladit okopírované odstavce a rychle k uživatelům. Na sociálních sítích se skuteční žurnalisté jen těžko uchytí, zde se těší větší pozornosti jednoduchá tvrzení ještě jednodušších kvazicelebrit. Prostor fcb je přehlcený informacemi a dezinformacemi, fakty spolu s polopravdami a čistými nepravdami podávanými jako názory. Zde se snadno loví politikům nehodným toho jména, stejně jako trollům ať už placeným či dobrovolným ve službách tuzemských agentur nebo dokonce zahraničních mocností.

Umělá inteligence analyzuje uživatele fcb, takže nás zná lépe než naši blízcí. Utvrzuje nás v našich názorech tím, že nás spojuje pouze s podobně uvažujícími profily skutečnými i falešnými. Naše názory jsou dokonce formovány nám předkládanými tvrzeními, kterým slepě věříme bez ověření jako všichni v naší bublině. Ano, šíření informací na celém světě je řízeno technologií, kterou jsme si stvořili. Může za to ale tato technologie, její tvůrci nebo snad naivní uživatelé?

Je cesta ven?

Co bude následovat v našem civilizačním okruhu? U tvůrců a majitelů sociálních sítí můžeme apelovat na „pokrok v mezích zákona“. Bezvýsledně, protože tučný zisk přehluší jakýkoliv cit pro mravnost natož svědomí. Uzavřít Pandořinu skříňku technologického rozvoje a pokroku opatřeními zákonnými se pochopitelně nepodaří (tučný zisk umožňující investice do lobbingu viz výše). Nezákonnými způsoby své cíle neprosadili ani luddité. Takže kola populismu, manipulací, polopravd a lží se budou točit dál, a stále rychleji. Můžeme se dočkat časů, ve kterých budeme s láskou a dojetím vzpomínat na Trumpy a Babiše, protože po nich mohou nastoupit neohitlerové. Nepředpokládám, že budou mít pravdu prorokové přivolávající všeobecnou krizi, rozvrat a zkázu naší civilizace. Euroatlantický civilizační okruh se ovšem dočká podstatných změn, dojde k celosvětovému poklesu ekonomiky, a tedy životní úrovně i kultury. To se dotkne zejména nejvyspělejších zemí, mezi které se počítáme i my. Nezavírejme oči nad faktem, že jsme si žili jako ta příslovečná prasata v žitě. Ekonomická krize byla na spadnutí, a rozšíření čínského viru s opakovanými lockdowny tuto nastupující krizi výrazně přiživilo a zcela překrylo.

Přes všechno výše uvedené ale nesouhlasím s tvrzením, že sebevražda Západu se děje na základě algoritmu. Neděla se díky karolinské minuskule, díky knihtisku, díky masmédiím jako je tisk, rozhlas, televize. Proti všem těmto formám šíření informací se zdvihl neúspěšný odpor a volání po jejich regulaci. Po nástupu nové formy šíření informací se tato stala vždy cílem kritiky, mnohdy oprávněné, a její předchůdce byl idealizován.

Co nás čeká?

Nevím to, stejně jako to neví nikdo. Faktem je, že se naše společnost stále rychleji poltí. Více a více lidí má dojem, že se ztrácí v dnešním světě, že mu nestačí a nerozumí. Snadno se pak stávají cílem záměrného ovlivňování nástupců proslulé Cambridge Analytica. Musíme se zamyslet nad tím, jak naše spoluobčany vrátit na společnou palubu a nenechat je vzdorovitě se zavírat v podpalubí. Nezesměšňujme je ani nechtějme mít z nich ekonomy nebo ajtíky. Možná na to všichni nemají, ale jsou nezastupitelní v prvovýrobě i ve službách. Zdá se jim, že přicházejí o své místo a svou důstojnost. To je podle mne klíčový problém dneška, nikoliv překotný rozvoj informačních technologií či algoritmů.

Všechny starověké říše prosperovaly a expandovaly po dobu, kdy jejich společnost byla pevně strukturovaná. Zanikaly v okamžiku, kdy se základna pyramidy, typicky producenti potravin, už necítila být součástí celku. Například římští plebejci žijící svým způsobem na okraji společnosti postoupili své místo v zemědělství i v legiích otrokům a barbarům. Nástup kolonátu na tom už nic nezměnil. Lid se necítil být součástí státu, ocitl se ve vnitřní emigraci. Nastavil si systém „my a oni“, který si dobře pamatujeme pod bolševikem. Je jedno, jestli poslední ránu římské říši zasadily zbraně barbarů, klimatické změny, vulkanická zima nebo kterýkoliv jiný uvažovaný faktor. Desetiletí se čekalo už jen na příslovečnou poslední kapku. Proč? Protože struktura společnosti už pevně nestála na svých základech. Prakticky totéž platí o říších v Mezopotámii, o Egyptu, o Persii. A totéž se v novověku stalo i všem komunistickým vazalům SSSR. Žádná země nedokáže přežít bez alespoň základní loajality svých občanů.

O tuto loajalitu musíme bojovat. Udržíme-li si ji alespoň částečně, dokážeme jako státní útvar i jako západní civilizace obstát, byť se ztrátami v hybridních válkách, stejně jako ve válce s profikorupčním hnutím ANO a jeho majitelem, takto dotačním cizopasníkem. Nezmění na tom nic sebepropracovanější algoritmy ani guru Mára.

Jestliže ale připustíme ztrátu loajality většiny občanů, bylo by pro nás lépe vrátit se před 28. říjen 1918. Reálně by nám jinak hrozilo, že se staneme loutkou kremelskou (pekingskou), anebo relativně samostatným babišistánem.

Otázka zní, jak tuto loajalitu udržet, a jak ji získat alespoň u části voličů, kteří dali svůj hlas a svou důvěru nesystémovým stranám a „osobnostem“. Jejich volba je projevem nesouhlasu s vývojem společnosti a oné vnitřní emigrace, o které jsem se zmínil v souvislosti s římským impériem. Bude marné poukazovat, že případná změna by jim neposloužila a jejich životní úroveň by prošla obdobným propadem jako životní úroveň římského občana, který se dostal do područí Langobardů či Franků. Neuvěří nám stejně jako lotyšští revolucionáři nevěřili svým kněžím varujícím je před hydrou bolševismu. Ze svých ideálů bolestivě procitali v dobytčácích, kterými je Rusové hromadně expedovali na Sibiř spolu s jejich kněžími.

Netýká se to jen nás. Týká se to většiny Evropy a zemí bývalého britského impéria v Severní Americe a Tichém oceánu. Toto je podle mého soudu skutečná hrozba předznamenávající sebevraždu Západu. Nikoliv algoritmy, nebo jejich zneužívání pro osobní cíle či v hybridních válkách.