Rubrika: Komentáře

Souvisí morálka a zodpovědnost? Obecně řečeno jistě, ale konkrétně? Jak u koho, a jak kdy. U mnohých ale zejména jak za kolik. Čemu se podobá česká politika? Přece Hranické propasti. A proč? Protože tón v ní udávají nejčastěji ti, kteří dokáží podlézt každé představitelné dno.

Vezměme si nejkřiklavější příklad, expremiéra Andreje Babiše. Jak se mu blíží datum soudu ohrožujícího jeho osobní svobodu, zanedbává stále víc svou práci poslance a jede si na zapřenou prezidentskou kampaň. Pamatujete, jak sám sebe kdysi označil za urputné hovado? ANO, chová se hovadsky urputně. Absolutně nechápe, že už bylo přešlapů příliš mnoho a lidé jej mají oprávněně plné zuby. Krásně to bylo vidět v Třeboni. Ale co je důležité, má zřejmě na své straně policii, která v jeho zájmu provokuje incidenty i zasahuje.

Stejně, jako Babiš prokázal absolutní absenci zodpovědnosti při likvidaci státních financí, práva, nezvládání covidové krize, právě tak mu chyběly i elementární základy morálky v roli otce, čerpajícího premiéra, zaměstnavatele.

Kdo dnes tvrdí, že Babiše neznal a nechápal jeho nebezpečí, pouze omlouvá sám sebe. Babiš byl zvolen, ač se hned v začátcích svého veřejného působení prokázal coby morální nudista. Bez zodpovědnosti vůči voličům i sobě se omlouval, že byl pouze v hodné StB, případně lhal že s StB neměl vlastně nic společného.

Já bych ho snad i dokázal pochopit (pozor – ne odpustit!), kdyby otevřeně přiznal, že i v bolševických poměrech chtěl udělat kariéru, využít každou možnost k cestování, poznávání světa, hmotnému zabezpečení rodiny. Donášení StB vlastně patřilo k branži, ve které působil. Forma jakési veřejné zpovědi by mu mohla svým způsobem vrátit alespoň částečně čest.

Jenže on sám věděl, že ke spolupráci se zavázal dobrovolně, ničil tak svou osobní konkurenci a cestičku kariérního bolševika si podle rodinných podání umetal i udáním svého vlastního tchána. Proto se při vstupu do politiky uchýlil k výmluvám, zinscenovaným soudním procesům, překrucování skutečnosti a lžím. Omlouval si svá vlastní selhání, to je přece tak lidské. Je to pochopitelné, třeba i u nacistických zločinců, kteří jen „plnili své příkazy“.

Došel by Andrej Babiš bez morálky a zodpovědnosti tak daleko, kdyby na své cestě byl sám? Jistě ne, a přirovnání k nacistické armádě lze snadno rozvést. Voliči ANO, to je ten obyčejný kanónenfutr. Řadoví pachatelé válečných zločinů byli většinově odsouzeni pouze morálně, či zanedbatelně. Trestáni po válce byli zejména důstojníci, generalita, ideoví tvůrci a propagandisté. Kdo je v ANO důstojníkem? Patří mezi ně pracovníci Agrofertu, dosazení do státní správy s cílem ji paralyzovat, ovládnout a řídit ve prospěch Andreje Babiše, jeho firem, budoucnosti a snad i podřízených. Jaký trest si zasluhují? Doživotní exkomunikaci z jakýchkoliv veřejných postů pro nedůvěryhodnost. Není to příliš přísné, vždyť téměř rok po volbách stát „nedokáže“ dotáhnout do konce žádný z Babišových přečinů. Za každý z těchto skutků by kterýkoliv jiný občan naší republiky byl už dávno ve vyšetřovací vazbě, ne-li ve vazbě řádné.

A kdo je generálem z našeho příměru? Jsou to zastupitelé, poslanci a mediální „mluvící hlavy“ od největších po nejmenší, od dvojjediného Karla nebo paví ženy až po potenciálního primátora Patrika. Jak je potrestat za jejich oficiální činnost v profikorupčním politickém hnutí? Pouze morálně. Všichni víme, kdo a jak se angažoval. Nelze jim důvěřovat, ani se jim s čímkoliv svěřovat. Dobrovolně si v rámci osobního prospěchu zadali, ochotně škodili naší zemi a budoucnosti celé společnosti. Akceptujme jejich volbu, a ponechme je v jejich ghetu, které si sami vybrali.

Norimberský proces s nejvyššími nacistickými pohlaváry, s tvůrci idejí a jejich předkladateli voličům skončil známými verdikty. Jakkoliv nevyzývám k veřejné popravě např. Marka Prchala, musíme si uvědomit a hlasitě přiznat, že on stejně jako všichni ti, kteří pracují pro Andreje Babiše v médiích a soc. sítích jsou vinni. Jsou v plném rozsahu vinni vším, co expremiér napáchal a ještě napáše. Bez jejich veřejné barnumské a lživé reklamy by měl Babiš zanedbatelný dopad na voliče. Bez zázemí ve svých médiích, bez šíření mlhy deziluzí a dezinformací ve společnosti by měl omezený prostor pro ohlupování voličů. A jak se opakovaně ukázalo na náměstích, lidé mu dokáží svou iniciativou kazit jeho šou. Ale v médiích se o tom téměř neinformuje – proč vlastně?

Absenci morálky a zodpovědnosti neprokazuje pouze Andrej Babiš a jeho zaměstnanci z profikorupčního hnutí. Je to i typický znak lidí nejen z mediální divize ANO, a to pohříchu nejen stávajících.

Jindřich Šídlo se na ně obrátil na twittru: „Podíval jsem se na Čau lidi, kde AB nazývá „psychopaty“ nejen @MarekWollner, ale i @terezacemusova z @iROZHLAScz, jen proto, že úplně věcně informuje o postupu státu v kauze dotací pro Agrofert. Kolegové z Mafry, napadá mě, že byste se mohli třeba ozvat, ideální chvíle.“ Doporučuji pročíst celé vlákno.

Valné odezvy kolegů z Mafry se český twittr nedočkal. Zajisté můžeme mít pochopení pro existenční potíže redaktorů a editorů. Jistě lze chápat osobní vazby napříč redakcemi. Ale až na čestné výjimky se nikdo neodhodlal k víceméně veřejné zpovědi, ve které by přiznal, že se bojí opustit jistotu. Pravda a láska za nikoho složenky nezaplatí, lež a podrazy ve jménu zaměstnavatele ANO. A je úplně jedno, že je někdo „jen“ sporťák. I referováním o tradiční porážce Sparty v pohárové kvalifikaci zastírá skutečnost, že lidovky už nejsou novinami, ale pouhopouhým stranickým a propagandistickým plátkem.

Tohoto morálního stigmatu se už nikdo z nich nikdy nezbaví. Zvláště, bude-li to zapírat sám sobě. Jan Dobrovský popustil uzdu svého idealismu, všichni mají ještě možnost postavit se zodpovědně ke své pověsti, ke své profesní hrdosti, ke svému snad jednou znovu dobrému jménu. Stačí nemlčet a neomlouvat se sám před sebou.

Hitler totiž stejně jako Putin válku rozpoutal, ale ani jeden z nich osobně nedržel v ruce zbraň, na to jsou určení jiní. Ani Babiš sám si nepíše texty, netočí čaulidi, od toho má jiné. A o těch mluvíme. Ušpinili se, ale jsou mezi námi. A ještě dlouho budou. Jak vydrží sami se sebou? Se svým svědomím?

A jak vydržíme my s nimi?

Jaký je nejdůležitější úkol politika? Nalézat kompromisy mezi přáním voličů a programem své politické strany a uvádět je pokud možno v život s ohledem na reálnou situaci společenskou, ekonomickou i mezinárodní. Jak se to daří naší stávající vládní garnituře? S ohledem na okolnosti docela dobře.

Máme za sebou osm let likvidace veřejných financí pod vedením profikorupčního hnutí ANO. Ke konci se blíží druhé období Miloše Zemana ve funkci, kterou nezvládá vykonávat. Ale levou zadní stíhá dehonestovat svůj úřad, celou zemi a dokonce sám sebe. Máme za sebou pět měsíců války, vedené Ruskem proti Ukrajině. Shrnutě řečeno – stojíme uprostřed krize energetické, společenské, hospodářské. Za čtvrt roku nás čekají komunální volby, zjara volby prezidentské. Předsedáme EU uprostřed bouří, které Evropa nepoznala řadu desetiletí.

Někomu to je ale všechno málo, a tak se rozhodne před volbami na sebe jaksepatří upozornit. Napříč stranami sněmovny (ANO, SPD, ODS, KDU-ČSL, TOP09) se našlo 54 poslankyň a poslanců, kteří podali návrh na ústavní ukotvení manželství jako výlučného svazku muže a ženy.

Jakožto praktikující katolík chápu argumentaci posvátností manželského svazku. Mluvíme zde o sňatku uzavřeném před Bohem, sňatku mezi mužem a ženou uzavřeném na základě společně sdílené víry. Nemluvme pouze o katolících či pravoslavných křesťanech, ale i o celé řadě církví, které vyrašily z těchto základních křesťanských kmenů. Nesmíme zapomínat ani na naše nejstarší bratry ve víře v jednoho Boha, ani na muslimy a celou řadu věr plynule přecházejících v sekty.

Jako je občanů praktikujících jakoukoliv víru v České republice menšina, je i valná většina manželství uzavřena toliko civilním obřadem. Naprostý opak platí pro typicky katolické země, jako je např. Irsko či Španělsko. Ale z jakého důvodu v těchto neateistických státech nemají ústavně upraveno manželství pouze pro heterosexuály, zatímco ateistické Česko o to usiluje?

U nás prozatím neproběhla celospolečenská diskuze na toto téma. Jistě, veřejný prostor je přímo přehlcen vyjádřeními zastánců i odpůrců. Z obou stran jsou slyšet jen ty nejsilnější hlasy. Je ale skutečně přáním voličů neumožnit manželství všem párům? Nevíme to, politici kteří to prosazují vychází pouze ze svých představ o přání voličů. A stejně tak nevíme, nakolik většinovým občanským preferencím odpovídají vyjádření jejich odpůrců.

Bez ohledu na výše uvedené si musíme uvědomit, že žijeme ve státě sekulárním, a církve nejsou nuceny žádným zákonem oddávat stejnopohlavní páry. Tím, že neumožňujeme těmto lidem plně prožít svůj partnerský život v souladu se zákonem, činíme z nich občany druhé kategorie. Co přijde dál? Odejmutí volebního práva plešatým, nebo zákaz kandidovat kamkoliv pro vegetariány? Možná je to nesmysl, ale jaký smysl dává to, že několik procent obyvatel naší země nesmí uzavřít manželství? Je pro mne osobně smutné, že někteří věřící se tohoto ochotně účastní. I my jsme byli za komunistického režimu občany druhé kategorie, máme s tím své vlastní bohaté, a bolavé zkušenosti.

Mnoho rodin se muselo vyrovnat s homosexualitou svých dětí a chce pro ně jen to nejlepší. Bez ohledu na víru či nevíru je pro každého normálního rodiče přijatelnější potomek „teplý“ než „studený“. Totéž přece platí i pro naše sousedy, pro všechny naše spoluobčany. Proč je nenecháme žít plnohodnotným životem? Proč jim neumožníme civilní sňatek? Do náležitostí sňatků církevních státu nic není, o těch přece vůbec nemluvíme.

Jak už bylo uvedeno, úkolem politika je nalézat kompromis mezi přáními voličů a programem své politické strany a uvést jej pokud možno v život s ohledem na reálnou situaci společenskou, ekonomickou i mezinárodní.

Přání voličů de facto neznáme, protože se je žádná strana v této oblasti nenamáhala zjistit; v programu žádné strany není budování kastovního systému v České republice; ergo kladívko manželství pro všechny v civilním pojetí nic nebrání.

Vyjma některých politiků.

Pozn. : Provedl jsem opravu chybné formulace: „žijeme ve státě sekulárním“. Omlouvám se za svou chybu čtenářům.

Dobyvačná válka, kterou na Ukrajině rozpoutalo Rusko, přerostla ve válku opotřebovávací. Ze třídenní operace se vyklubaly dva měsíce krvavých bojů na frontách a 60 dnů vyplněných ruským rabováním, znásilňováním a masakry civilního obyvatelstva v zázemí. Nenechme se zmýlit voláním idealistů, že válečné zločiny jsou pouhým selháním jednotlivců. Jedná se o řízenou a ruským armádním velením podporovanou genocidu. Celé NATO a EU podporují Ukrajinu. Někdo zbraněmi, někdo slovně. Dá se ale věřit těm slovům?

A dá se věřit politikům?

Proč by se jim vůbec mělo věřit? Právě naopak, jejich slova je nezbytné prověřovat. Připomeňme si nulovou osobní zodpovědnost, překračování zákonů, norem i etických a mravních principů za časů naší oposmlouvy, nebo za vlády politické divize koncernu Agrofert ve vlastnictví Andreje Babiše.

To v zemích Evropy, které si neprošly bolševickým gulagem antidemokracie a nesvobody tomu tak jistě není. Tam jsou jen politici čistí, neúplatní a konají pouze v zájmu lidských práv a pokroku!

Ne, nikde na zemi neexistuje politická strana prostá korupce právě tak, jako není člověk bez hříchu. Jde o to, jak častá jsou naše selhání, jaká je míra jejich závažnosti a jak se ke svým morálním přešlapům stavíme my, lidé. Platí to ještě závažněji pro politiky a politické strany.

Z úst většiny evropských politiků se řinou libozvučné tirády plné solidarity a podpory Ukrajiny. Při bližším pohledu to ale připomíná spíše produkty druhé strany trávicí soustavy. Po okupaci Krymu a části Donbasu Ruskem přijala EU roku 2014 zbrojní embargo. Podle zdrojů The Daily Telegraph Rusku dodala zbraně Francie za 152, Německo za 121, Itálie za 22, Rakousko za 18, Bulharsko za 16 a Česko za 14 milionů eur.

Na naši obhajobu musíme uvést, že současná vládní garnitura se poctivě snaží dodávky zbraní Rusku za předcházející vlády odčinit nezměrnou podporou Ukrajině.

Kolik toho udělala pro Ukrajinu Francie? Spustila pro Kreml pravidelný zábavný pořad „Volá Macron“, mnoho namluví o podpoře, ale aspoň nebojkotuje skutečnou pomoc Ukrajině. Což se nedá říct o Německu.

Druhou světovou válku rozpoutalo Německo s Ruskem

A tu třetí světovou právě spouští Rusko s Německem. Jistěže ne otevřeně, ale domyšleno do důsledků?

Bývalý německý kancléř a někdejší předseda SPD Gerhard Schröder řekl „Vždy jsem hájil německé zájmy. Dělám, co mohu. Aspoň jedna strana mi věří,“. Pochopitelně, že mu věří jedna strana, tedy ta, která leží na východ od Berlína.

Předseda dozorčí rady ruské naftové společnosti Rosněfť a člen představenstva společnosti Nord Stream 2 byl v únoru nominován do dozorčí rady Gazpromu. Nejen že na tyto posty nechce rezignovat, ale bije se za Rusko jako lev. Uvedl, že není možné kompletně izolovat zemi jako Rusko; nejde to politicky ani ekonomicky; německý průmysl potřebuje suroviny z Ruska; nejen ropu a plyn, ale i další materiál, který nelze jednoduše nahradit. Myslel těmi surovinami třicet stříbrných, nebo se jedná o mnohem vyšší částky nejen pro něj?

Pokud jde o Nord Stream 2, převzala od G. Schrödera jeho politickou obhajobu na svá bedra Manuela Schwesig, ministerská předsedkyně Meklenburska-Předního Pomořanska. Snažila se obejít sankce USA, lobovala za ruské zájmy prostřednictvím nadace pro klima a životní prostředí, dehonestovala polské hlasy kritizující nebezpečně stoupající závislost na ruském plynu. Pecunia non olet, to platí napříč věky.

Kličkuje jak zajíc na honu

říkává staré přísloví. Zajíce v jeho nové verzi navrhuji nahradit německým kancléřem Olafem Scholzem. Ten od napadení Ukrajiny evidentně spoléhal na rychlé vítězství Ruska, spuštění Nord Streamu 2 a pokračování kšeftíků s Ruskem, výhodných pro Rusko, Německo, SPD i jeho vrcholné členy.

Proto odmítal poslat těžké zbraně na Ukrajinu; tvrdil že Bundeswehr vyčerpal možnost dodávek zbraní; zpochybňoval plynové embargo. Ale svým posledním veletočem překonal sám sebe. Jeho prohlášení, že se dohodl s ukrajinskou vládou na seznamu zbraní, které Německo poskytne Ukrajině bylo Ukrajinci popřeno. Na předloženém seznamu totiž nebylo nic v jejich situaci potřebného. Německý Das Bild si seznam o 48 stranách z ministerstva obrany vyžádal a zjistil, že na osobní žádost Scholze z něj byly vyškrtány těžké zbraně, které chybí Ukrajině při obraně.

Pan kancléř se farizejsky rozhořčuje nad ruskými válečnými zločiny, aby nedráždil německé veřejné mínění, ale de facto stojí za Putinem. Zbraně za 121 milionů eur Rusku dodalo Německo do roku 2020. Kdo nám zaručí, že na zbraně, které odmítá německý kancléř poskytnout Ukrajině, už nejsou sepsány kontrakty s Putinovými nákupčími? Kde vzít jistotu, že Olaf Scholze jedná v zájmu Německa, v zájmu EU, v zájmu lidství, ale ne v zájmu postů v dozorčích radách ruských společností pro vysloužilé politiky?

A pokud jde o německé veřejné mínění, nedělejme si plané iluze. Kdo má zájem, může si přečíst dopis německých „osobností“ které volají po ukončení podpory Ukrajině. Ta je jako slabší odsouzena k prohře, tak ji nechme jejímu osudu. Bojím se, kdy někoho v Německu napadne Rusům prozradit že fumigační prostředek Uragan D2 se kdysi náramně osvědčil pod původním názvem Cyklon B.

Na krásném modrém Dunaji

má vážná hudba zvuk a váhu. Zvláště, je-li ta váha podpořena ruskými finančními zdroji jako v případě Sergeje Roldugina a Hans-Joachima Freye, kterým se podařilo rakouskou hudební scénu od roku 2016 zamotat do pavučin ruského vlivu.

Po aféře Ibizza Heinze-Christiana Stracheho z roku 2019 by člověk řekl, že se rakouští politici poučí, že se nevyplácí jít Kremlu příliš vstříc. Ale politik není obyčejný člověk, on má mnohem delší vedení a hroší kůži.

A tak si Karl Nehammer, rakouský kancléř udělal výlet za Putinem, aby mu nesmlouvavě řekl, co si celý svět myslí o ruské válce proti Ukrajině. A při té příležitosti tam seperátně pro Rakousko dohodl dodávky plynu.

Bližší košile než kabát je věta, které dobře rozumí v Budapešti, v SPD nebo na Čapím hnízdě. Ale od rakouského kancléře opravdu překvapí. Pan Nehammer nás tím ovšem připravil na výrok svého ministra zahraničí, který nevítá Ukrajinu v EU. 

Poslouchejme politikům ty jejich naučené tirády. Dobře zní, ucpávají uši a jsou bezobsažné. A v televizi po očku sledujme, jak na Ukrajině umírají děti a jak jsou znásilňovány ženy za peníze, které od nás tečou do Ruska výměnou za plyn.

Přiznejme si alespoň, že my všichni financujeme ukrajinskou genocidu, kterou prohlubují přední evropští politici.

Diplomatické laškování se zlem, ani opakované ústupky k ničemu nevedou. Kdo nevěří, ať si uvědomí, že zatímco Západ usiloval o diplomatické řešení, Putin si roku 2008 okupoval kus Gruzie. Následovalo volání po diplomatickém řešení a Putin roku 2014 okupoval Krym a část Donbasu. Stále se snažíme o diplomatické řešení a Putin roku 2022 rozpoutá válku proti Ukrajině. A co děláme proti genocidě? Nedodáme těžké zbraně napadeným, nevyhlásíme bezletovou zónu, nepřestaneme odebírat ropu a plyn, neodstřihneme všechny ruSSké banky od SWIFTu. Kdeže, většina politiků dává přednost pěkným heslům a teoriím o diplomacii a dialogu před realitou; zarytě ignoruje zanedbatelné výsledky svého chování a nemá odvahu změnit strategii; napadá své kritiky a snaží se je umlčet a dehonestovat.

A hlavně absolutně nechápe, s kým má tu čest

Posuzují neustále Putina a ostatní reprezentanty Kremlu sami podle sebe. Jsou-li ale muži z Marsu a ženy z Venuše, pak my, demokraté ze zcivilizované Evropy jsme ze Země a obyvatelé Ruska odněkud z Halleyovy komety. Každý tvor je do své podoby postupně zformován. Naši pradědové formovali potomky slovy, příkladem a rákoskou. Dědové převzaté předávali svým synům třeba i řemenem, a ti coby otcové formovali nás už jen občasným pohlavkem. Dnes se snažíme vyhnout tělesnému násilí na další generaci úplně. Zvyklosti, normy, zásady mravnosti jsou ale v rodinách předávány stále, z neznámých hlubin věků z generace na generaci. Na tom mnoho nezmění vývoj ani používané výchovné postupy a prostředky. A totéž platí nejen pro jedince, pro rodiny, ale pro národy a celé země.

Co utváří stát?

Skupina lidí na určitém území. Toto společenství si kodifikuje chování podle principů vlastních jednotlivcům, zformovaných svými předchůdci. Jinak řečeno, každá země má své specifické rysy zděděné od pradávných předků.

Jako příklad můžou posloužit obyvatelé naší vlasti. Je pro nás typická keltská nesvornost a muzikálnost, stejně jako germánská pořádkumiluvnost či slovanská zádumčivost a snivost. Jsme to, co nám vložili do vínku ti před námi a sami to předáváme dál.

Totéž platí pro všechna lidská společenství právě tak jako pro Rusko. Co zformovalo dnešní Rusy? Jak vzniklo Rusko? Rusové, prohlašující se za hlavní představitele východních Slovanů začali velikým paradoxem. Kmeny Baltů, Ugrofinů a Slovanů ovládli coby kmenová šlechta skandinávští vikingové. Oleg Novgorodský dobyl Kyjev a povraždil jeho vládce Askolda a Dira, své příbuzné. O dvě generace později Jaropolk nechal zavraždit bratra Olega, a sám se stal obětí třetího sourozence Vladimíra. Ten do Kyjevské Rusi přivedl křesťanskou víru. To ale nebylo na překážku jeho synům, navzájem se vyvražďujícím kvůli vládě.

Dětinská, bezděčná krutost germánských seveřanů se v tehdejších dobách nijak nevymykala ostatnímu civilizovanému světu. Jejich působení v Kyjevě a okolí bylo úspěšné, vybudovali řadu knížectví, která mezi sebou neustále válčila, ale přesto porážela a vstřebávala okolní turkické kočovníky – Chazary, Pečeněhy, Kumány. Na kolena je dostal až vpád mongolských vojsk, která zpoplatnila všechna ruská knížectví. Orientální krutost, která se dostala do Ruska, se nesmazatelně otiskla do místních metod vlády a obvyklou středověkou drsnost povýšila na úroveň po celé Evropě neslýchanou.

Nejen bezcitná bestialita zformovala obyvatele ruského impéria

Od dětství jsme rodiči vedeni k tomu, abychom nelhali. Proto, jsme-li přistiženi při lži, cítíme se trapně. Kreml je ale svého druhu šlechtitelská stanice, která lež vtělila do genofondu svých nevolníků. Moskevští vládci učinili ze lži nedílnou součást tamní společenské kultury.

Přeháním snad? Ale kdeže. Rusové si přece vládnou sami, o tom nikdo z nich nepochybuje! Opravdu je to tak? Není. S výjimkou osmi Romanovců, původem Bělorusů, vládli v Rusku celé věky seveřané a Němci. Kolébku a sídlo panslavismu založili skandinávci, vládnoucí zde dalších 751 let. Po Romanovcích nastoupili Oldenburkové čistě německé krve. Jejich manželky, třeba Kateřina II. Veliká, se rusky učily až v kočárech cestou na sňatek. Označujeme-li je všechny bez ohledu na původ jako Rusy, jsou Rusové i jejich nástupci v Kremlu.

Pádu samoděržaví výrazně pomohli bolševici. Ti byli částečně financovaní židovskými finančníky z Německa prostřednictvím Uljanova. Jednalo se o čuvašsko-židovského míšence, který si říkal Lenin a stal se hlavou Ruska. Mluvil o vzniku státu s maximem lidských a národnostních práv. Sám inicioval založení Čeky, první sovětské tajné policie a SSSR vybojoval cestou občanské války. Ta si vzala 12 milionů lidských životů a pošlapala právo na sebeurčení téměř všech národností, které byly součástí carského impéria. Vystřídal jej ještě horší zločinec, tentokrát gruzínského původu, známý jako Stalin. Vlastním jménem Džugašvili, upravil si o tři dny datum svého narození, zlikvidoval rolnický stav, zapříčinil ukrajinský hladomor a pomohl rozpoutat světovou válku. Počet jeho obětí se počítá v desítkách milionů a přesto je v Rusku jako největší historická osobnost vzpomínán s úctou.

Paradoxní je i to, že Rusko se hlásí k porážce fašismu, ale zároveň nechce být spojováno s přepadením Polska, Pobaltí, Finska – to přece spáchal SSSR.

Slovanská vzájemnost

Ta je nám dnes předváděna v praxi. Ve jménu smyšlené záchrany ruských národních práv je páchána genocida na slovanském lidu ruskými jednotkami. Jakého původu je ale ruský lid? Ze dvou třetin je to směs původně ugrofinských, altajských a turkotatarských předků, společně komunikujících rusky. To je asi to jediné speciální na válce, kterou Rusko rozpoutalo.

Anebo je to zas jen další z řady lží, které jsou pro tuto zemi tak specifické?

Můžeme vést dialog se zlem a s lží?

Ne, to nelze. Kvůli naší duševní lenosti a snaze o pohodlný a bohatý život bez problémů jsme na tuto možnost přistoupili. Postupně jsme dopustili, aby nám pravda byla rozměněna na drobné halířky nepravd, které korektní mluvou označujeme jako dezinformace. Dezinformacemi nás ale mnohdy nečastují přímo Rusové. Ti si na to zjednali naše sousedy a známé, kteří ruské lži šíří ochotně za ně.

Musíme si přiznat sami sobě, že jsme ve válce s Ruskem, říší zla a lží. A mezi sebou máme kolaboranty, plnící veřejný prostor relativizací ruských válečných zločinů a ruských lží. Bojujeme na dvou frontách, a můžeme si za to sami.

Čím dříve se pustíme do boje, tím méně škod nám nepřítel i pátá kolona způsobí. Ale málo těch škod není už dnes…

Žádný strach, nemluvíme o sexy mozku z ráje, pardon RAJe. Nechci ani vtipkovat o klimakterickém diblíkovi zestárlém během volební porážky o dvacet kilo a čtyřicet let. Vynechme i dotačního cizopasníka, ač s námi řadu let řečeno jeho slovníkem vyjebával. Mluvím o svém vlastním, dnes zažitém déjà vu.

Jakýmsi mžikem mi v autě cestou z nákupu došlo, proč se cítím tak nějak neplnoletý. Propojila se mi má dávná, mladická minulost s aktuální současností. Kdo to čte pln očekávání jakéhosi pornografického popisu horoucí mladistvé erotiky, ten může odložit mobil nebo zaklapnout notebook. Stejně by byl naprosto zklamán.

Jako jedno z drobných koleček varské politické scény se totiž účastním vyjednávání před komunálními volbami. A připadám si přitom stejně jako na prahu plnoletosti, při přechodu ze základky na střední školu.

Jen si zkuste vzpomenout, jaké to bylo. Vypínajíce ramena, po boku nejlepšího kamaráda, vrhali jsme pohledy po dívkách, tváříce se coby světáci. Ty, po kterých jsme toužili nás povětšinou ostentativně ignorovaly. Nadbíhaly nám ty, před kterými jsme raději brali do zaječích. Někteří z nás se natolik nemohli dočkat, že podlehli dámám, většinou se vyskytujícím okolo nádražních putyk. Ostatní raději čekali na vhodnou příležitost, a v mezičase se spoléhali sami na sebe.

Úplně stejné to má touto dobou komunální politik bez ohledu na svůj věk. Snaživě pokukuje po potenciálních partnerech přitažlivých, leč příliš náročných nebo nedostupných. Sám je kontaktován partnery méně přitažlivými, hodnoceno volitelností či programovou shodou. ANO, je tu jistota nevábných možností, ale pokud si člověk sám sebe jen trochu váží, zůstane raději na ocet. A když už se jednání uzavírá, dosti často z toho zbyde stejně slizce trapný pocit, jako tehdy v mládí, když konečně poprvé…

Vždyť říkám, hotové déjà vu. Ono to očekávání bylo mnohem větší, než samotný akt, po kterém nastoupila fáze toho toužebně očekávaného vztahu. Doufejme, že právě dojednávané koalice budou mít život delší, než naše dávné první lásky a že po nich po letech zůstane víc, než jen vzpomínky. Příjemné, i ty opačné.

Po stupňujících se provokacích, po osmi letech nevyhlášené války proti samostatnosti Ukrajiny, po násilné anexi částí Donbasu skryté za „osvobozenecké republiky“, po neskrývané a násilné anexi Krymu započalo Rusko otevřený válečný konflikt. Byl to pokus o okupaci Ukrajiny, anebo bylo cílem jen nastolení loutkové vlády v Kyjevě? To je otázka, na kterou zná odpověď asi jen masový vrah Putin.

Dne 26. února se několik lidí v Karlových Varech sešlo k víceméně symbolické podpoře napadené země. V tu dobu téměř všichni počítali s rychlým vítězstvím agresora. Obavy z militaristické země, obkružující přímo či nepřímo téměř dvě třetiny hranic Ukrajiny byly logické. Ulice Moskevská v Karlových Varech je svého druhu hlavní třída města, leží na ní i magistrát. Přelepení názvů ulice připravenými samolepkami s ukrajinskou vlajkou a textem Kyjevská bylo dohodnuto a provedeno skupinou, která se potkává už delší dobu. Jedná se o občany, kterým nebylo lhostejné Babišovo řádění v naší zemi a kterým dnes není lhostejné ani šílené řádění ruské soldatesky na Ukrajině. Bez ohledu na výrazně rozdílné politické preference se navzájem respektujeme a společně sdílíme vztah k demokracii a lidským právům.

Vycházeli jsme po měsíce do ulic pod hlavičkou Milionu chvilek pro demokracii, a nenechala nás chladnými ani situace Ukrajiny, bojující a krvácející za celou Evropu. Nijak jsme se neskrývali, nekradli jsme se po ulici potajmu či v noci. Naopak, na ulicích s námi hovořili kolemjdoucí. Za podporu nám poděkoval procházející Ukrajinec, jehož vyjádření na adresu ruských zachvátčiků raději nebudu zveřejňovat. O samolepku s vlajkou nás poprosil místní obchodník, Vietnamec. Přelepenou Moskevskou na budově Městské policie si se smíchem fotili sami policisté. Celou akci mnozí z nás, i já osobně, prezentovali na soc. sítích.

Ukrajina bojuje o své přežití už měsíc. A já jsem byl dnes vyzván Policií České republiky, abych podal vysvětlení k odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele ve věci podezřelého Igora Adamoviče na úseku zákona o obcích – Karlovy Vary Ukrajina, jak zní preambule úředního záznamu.

Vysvětlení jsem podal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pouze jsem odmítl jmenovat své přátele. Rozhodně ne proto, že by se báli stát za svým činem, natolik je znám a věřím jim jako sám sobě. Ale vypátrala-li policie mne, zajisté si dokáže svou mzdu zasloužit a vypátrat i je, například podle našich statusů na soc. sítích. Důležité pro mne je, že jsem při podávání vysvětlení pochopil, proč jsem vyšetřován toliko já. Byl jsem totiž někým udán, a policie v takovém případě musí konat.

Nemilý udavači, rád bych ti řekl několik vřelých lidských slov. Jelikož mne sleduješ na twittru nebo na facebooku, jistě si je dokážeš přečíst. Ty oslizlý postbolševický noku, proruský kolaborante, odpůrče demokracie a zapšklý udavači, následuj co nejrychleji směr plavby příslovečného ruského vojenského korábu a přestaň škodit naší zemi.

Přelepení tabulky se jménem ulice jsem chápal jako čistý symbol podpory zemi, kterou zákeřně a hanebně vojensky napadl její mnohem větší a silnější soused, který smluvně garantoval její územní celistvost a bezpečí. Z tvé reakce, udavači, jsem pochopil jak tě tato akce zasáhla a jak se bojíš. Máš strach dokonce ze změny názvu ulice.

Proto ti slibuji, že budu naprosto oficiálně iniciovat přejmenování Moskevské ulice v Karlových Varech. Oslovím každého, kdo mne napadne, aby mi pomohl. Budu psát petice, apelovat na všechny politické strany a hnutí, budu hledat na mapách Karlových Varů i všech měst a obcí našeho kraje nejen Moskevské ulice.

Pevně doufám, že Ukrajina svůj boj vyhraje, že neustoupí agresorovi. Zalkni se ve své žluči, udavači, já totiž neustoupím tobě. A jdi se projít po Moskevské, dokud můžeš.

Bývaly doby, kdy do válek své muže vodil kmenový vůdce osobně. Následovali jej a poslouchali jeho pokyny, protože důvěřovali jeho rozhodnutím. Důvěra v náčelníka se odvíjela od správnosti rozhodnutí, která učinil v minulosti. Jeho lid mu věřil, podřizoval se mu a následoval jej i v nepopulárních rozhodnutích. V případě nutnosti za ním šel pro jeho autoritu i do bitvy zdánlivě předem prohrané.

Jistěže se objevovali tyrané, kteří se vlády zmocnili násilím a stejným způsobem si ji udržovali. Mnoho z nich se potázalo se zlou, lid se jich v příhodnou dobu zbavil. Takový Ceaușescu by nám o tom mohl vyprávět, kdyby vyprávět ještě mohl.

Vybudování osobní autority je namáhavá, časově náročná záležitost. Kdo se stal náčelníkem-stařešinou klanu, nemohl se svého postavení zřeknout, ani když to znamenalo ohrožení jeho života. Jen málo lidí stálo o tuto možnost, i když výsady v dobrých časech lákaly.

Tyrani a diktátoři byli dostatečným postrachem a pomohli vytvoření demokracie – vlády lidu. A díky všeobecně převládající demokracii se nám na světě v posledních letech vyskytovali politikové tří druhů.

Nejčastější variantou politika jsou scholzové. Osoby neschopné nepopulárních opatření, lépe řečeno k nim neochotné. Jsou předem plni obav, aby neohrozili svou naději na úspěch v dalších volbách. Jejich mnohoslovné proslovy duní prázdnotou ve snaze obejít kontroverzní témata. Tito politici po prvních vyhraných volbách nekorektně řečeno odkládají předem a pro jistotu koule v předpokojích. V době krizí je pak jen málokdy nachází a svou nerozhodnost až zbabělost vydávají za hlas zdravého rozumu.

Na vrcholu konjunktury procházejí vítězně volbami babišové. U těch nemluvme o koulích, není totiž o čem. Nemají žádný politický program vyjma svého zbytnělého ega a osobního prospěchu. Rozhodují se podle nálad obyvatelstva, dnes tedy nejčastěji podle průzkumů veřejného mínění a ozvěn ze soc. sítí. Jsou jako korouhvičky, stálí za mírného větru, to se jim pěkně ukazuje směr. Ale za bouří a krizí je zřetelné, že nelogicky a chaoticky mění směr, že zemi nesměřují nikam. Babišové svůj lid nevedou, oni pouze vystihnou směr pohybu většiny a dokáží se davu postavit do čela. Přitom přes rameno sledují, drží-li se stále před zástupem. Aby od svého konání odpoutali pozornost, naprázdno štěkají na všechny, kdo se jim zdají schopní. Ve výsledku tak mohou na někoho možná působit rozhodně a vůdcovsky, ač je to nepochopitelné.

Nakonec si uvedeme jedince téměř schopné, ale zato všehoschopné. Je to kategorie trumpů a zemanů. Zástupci tohoto druhu politiků záměrně rozeštvávají obyvatele vlastní země. Ty z nich, kteří jsou snáze zmanipulovatelní podle svých plánů někam směřují. Na přechodnou dobu se jim daří své ovečky přesvědčit, že plní jejich cíle. Ve skutečnosti si plní cíle své na úkor prostodušších částí společnosti. A v době krizí a problémů umí jen ostrakizovat některou část společnosti – třeba blonďáky nebo podnikatele, nejčastěji a nejraději ovšem své kritiky.

Člověk, který tyto tři druhy politiků sleduje spolu s množstvím jejich voličů, ten trpí a bojí se jakéhokoliv závanu větru. Je mu totiž jasné, že s podobnými typy u kormidla se loď neposune ani za bezvětří, ale zato se nutně musí ponořit při první bouřce. Myslí se, že už vyhynuli politici s koulemi jako Churchill, Reagan, Tchatcher. Ta poslední byla dáma, pravda. Ale ona sama měla koule větší než většina hlav států EU dohromady bez ohledu na jejich pohlaví.

 

V době krize se ale z ničehožnic za dvěma rohy objeví charismatický vůdce, který z nutnosti objevil svou autoritu a koná co má. Z ignorovaného šaška se stal přes noc státník. Jako dávný kmenový vůdce motivuje a posiluje svůj lid v teoreticky beznadějném odporu proti přesile a brutalitě sousedního tyrana, čímž chrání všechny sousedy schoulené za svými zády.

A doprostřed bojů jej odjede podpořit člověk, jehož slušnost byla všeobecně pokládána za slabost. Přes své rádoby silácké poštěkávání si jeho odpůrci nevšimli, že na rozdíl od nich má pod svým sáčkem koule. Nepotřebuje se jimi chlubit, protože si jich je velice dobře vědom.

Zelenskij i Fiala se chovají podle Winstona Churchilla „Ve válce rozhodnost, v porážce vzdor, ve vítězství velkorysost, v míru dobrá vůle.“

Buďme rádi za to, že je v Evropě máme.

Celý svět sleduje ruský pokus o okupaci Ukrajiny. Nikdo z civilizovaných demokratických zemí válečné zločiny agresora nechápe, stejně jako nemůže pochopit motivaci ruského prezidenta k zahájení a vedení války proti sousedovi. Války stejně kruté jako zákeřné, oficiálně nevyhlášené a zbaběle se skrývající pod souslovím speciální válečná operace. Ve skutečnosti je to akt nelegitimní, nelegální, naprosto bezdůvodné agrese.

Vynechme názory proruských kolaborantů a trollů působících po celém světě. Nejsou relevantní, protože po desetiletí šířili v hybridní válce vedené Kremlem jeho hlas a škodili své vlasti. Ponechme stranou jejich pochybnou motivaci a nepolemizujme naprázdno ani o výši této motivace. To patří orgánům činným v trestním řízení, a věřme, že u nás se změnou vlády se tyto orgány budou konečně činit. Připomeňme si záměrné podporování a šíření dezinformací částí politického spektra. Nesmíme zapomenout ani na pokusy o ovládnutí veřejnoprávních médií prostřednictvím rad, na vyvolání veřejné nedůvěry vůči médiím šířícím ověřené a pravdivé informace.

Jsou Rusové sprostí barbaři?

Reakce nezaujatých lidí na ruskou agresi se liší od většinového odsouzení barbarských a krvelačných Rusů až k jejich obhajobě coby neinformovaných obětí putinovského režimu. Časté je i odsuzování kolektivní viny, kterou jsou Rusové prý zatěžováni.

Jistěže má ruská veřejnost do jisté míry omezené informace, jejich světonázor je zajisté modelovaný státními a státem kontrolovanými médii. Nic jim ale nebránilo zjistit si na internetu pravdivou skutečnost. Nikdo je ve volbách nenutil opakovaně nechat zvítězit Putina. Volila jej významná část ruské společnosti, protože souzněla s jeho názory, s jeho viděním světa. Ruská společnost je za Putina zodpovědná, ona jej zvolila, ona jej nechala stvořit současné směřování země.

Většina občanů ruského soustátí podporovala anebo alespoň tolerovala válečné akty proti Čečně, Gruzii, Ukrajině, Sýrii. Většina jich souhlasně sledovala tvorbu loutkových pseudostátů v Podněstří, na Donbasu, v Abcházii a Jižní Osetii i okupaci Krymu. Přepadení Ukrajiny bylo logicky jen projevem rostoucí chuti válečného zločince Putina po návratu „starých dobrých časů“ imperiálního Ruska. Vyviňování Ruska odkazem na éru Sovětského svazu nelze připustit. Neruské svazové republiky byly naprosto marginální součástí SSSR stejně jako kdysi carského Ruska. Jejich vliv na budoucnost a zahraniční politiku SSSR byl z větší části pouze teoretický.

Není třeba Rusy nijak démonizovat, ale jsou součástí barbarského režimu. Jako barbaři se chovají ve válkách vedených Kremlem, při potlačování opozice a dnes ve válce vedené proti Ukrajině. Kdo se chová jako krvelačný barbar, ten jím je a nezaslouží si omluvy vedené rádoby humanistickými idealisty. Pokud se Rusové budou jako barbaři chovat, musíme je tak chápat v rámci své vlastní sebeobrany a právem je tak můžeme i označovat. Rusové nejsou oběti Putina, ale jeho spoluviníci, kteří si zaslouží odsouzení právě tak jako Putin.

Zbláznil se Putin, nebo onemocněl?

Nelze nic vyloučit, nemáme ale o ničem podobném skutečně ověřené informace. Ti, kdo šíří názory o změně jeho názorů či duševního zdraví se mýlí, nebo nechápou chování vládce Kremlu. Putin se rozhodně nezbláznil, ani není hlupák. Má jen jiný, neevropský hodnotový systém, pro nás nepochopitelný. Musím pro tentokrát nesouhlasit i s panem Mitrofanovem, Putin totiž neničí Ukrajinu ani pro své komplexy. Je nasáklý filozofií a logikou Kremlu, a podle toho se chová, a to naprosto logicky.

Připomeňme si stručně dvě historické analogie. První je eufemisticky řečeno připojení území dnešní Ukrajiny k Moskevské říši. Pravdivým, ač nekorektním pojmenováním tohoto aktu je okupace části polsko-litevské personální unie. Moskevští emisaři využili spory v sousední zemi, finančně i diplomatickými kroky a vyjádřeními podporovali vybrané osoby, rozpoutávali národnostní a náboženské třenice, vyjadřovali se pro samostatnost Ukrajiny. Po opakovaných kozáckých povstáních vše vyvrcholilo rusko-polskou válkou v letech 1654-1667, známou jako třetí severní válka. Rusko v ní obsadilo a posléze si smluvně zajistilo značné části dnešního Ruska, Běloruska a celou levobřežní Ukrajinu včetně Kyjeva. O samostatnosti Ukrajiny už pak pochopitelně nebyla řeč a následná povstání kozáků byla Moskvou potlačena s brutalitou vskutku barbarskou.

Součástí třináctileté války byla i válečná akce roku 1655, kdy byl Vilnius napaden, dočasně obsazen a téměř celý zničen ruskou armádou. Celá území po Bílé Rusi, Litvě a Polesí se stala mrtvou zemí, plnou vypálených a vyvražděných osad, pokrytou horami mrtvol. Kdo přežil, byl odveden jako nevolník do Ruska, nebo prodán v Cařihradu do otroctví. Celé kolony nahých mladých mužů a žen byly hnány jako dobytek. Byli spojeni jedním řemenem, protaženým levou dlaní. Kdo nemohl dál, tomu byla utnuta ruka, aby se nemusel řemen řezat a navazovat. Ženy a dívky byly každý večer znásilňovány, jako těhotné a tedy prokazatelně plodné totiž měly na trzích s otrokyněmi vyšší cenu.

Podle kronik byl Cařihrad zaplaven toho roku více než 150.000 otroků a otrokyň, takže po následující dva roky jejich cena klesla na necelou třetinu. Kolik jich skončilo jako ruští nevolníci nevíme, ale ze svědectví otrokyň vykoupených jejich příbuznými je známo, že svou cestu do otroctví přežila jen každá třetí oběť ruských katanů. Z ostatních se do Cařihradu dostaly na řemenu pouze jejich levé ruce, ovšem jen když cestou neuhnily a neodpadly.

Rusko a demokracie

Ač se z Kremlu často ozývají slova o zlepšení poměrů, dnes i o demokracii a lidských právech, jsou to slova lichá a lživá. Demokracie v Rusku není a nebyla. Byla ale dvě města, založená na území dnešního Ruska kdysi dávno seveřany, která měla demokracii v rámci tehdejšího středověkého chápání. Byl to Pskov a zejména Novgorod, samostatné městské republiky, snad bychom mohli říci hanzovní města, obchodující zejména se severní a západní Evropou a ovládající obrovská území. Zde žili a o svých věcech rozhodovali samostatní a svobodní muži, občané městské komunity. K jejich právům patřilo i možnost vyhnání nehodného knížete.

Konec tohoto zárodku ruské budoucnosti je spojen s Ivanem Hrozným. Jím vyslaní opričníci (jakási tajná policie, dnes jejich místo v podstatě zastává Rosgvardia) roku 1570 pro vykonstruované spiknutí Novgorod přepadli, dobyli a prakticky vyhubili. Tisíce obyvatel bylo podrobeno i na tehdejší poměry sadistickému a barbarskému mučení, které bylo zakončeno topením celých rodin ve vodách mrznoucí řeky Volchov, a to včetně nemluvňat. Odhady počtu obětí kolísají mezi třemi až osmi tisíci. Pskov, menší a méně významné město skončilo obdobně. Novgorod ani Pskov se už nikdy nevzpamatovaly z této rány a nenabyly znovu svého významu. Možnost všeobecného řízení věcí veřejných v Rusku byla utopena spolu s dětmi ve vodách řeky Volchov.

Historie nás učí

Ale jen tehdy, když jsme ochotní zaposlouchat se do odezev dějů dávno uplynulých. Hybridní válku vedlo Rusko už kdysi proti Polsko-litevské personální unii s cílem získat levobřežní Ukrajinu a rozhodující přístup k Černému moři. Minimálně stejný cíl vede kroky Putina i dnes. Obdobně jako jeho předchůdce Alexej I. chce Putin získat co nejvíce z Ukrajiny, ideálně celou. K omezení odporu používá metodu spálené země.

Jenže to je zároveň vzkaz pro jeho vlastní nevolníky v Rusku, byť dnes jsou označováni za občany. Jsou-li jim občanská práva upírána, nejsou totiž plnoprávnými občany. Stejně jako byl vyvražděn Novgorod, který skýtal příklad správy veřejných věcí svobodnými lidmi, a nebyl řízen carovými pochopy, bude vyvražděna jistá část Ukrajinců, kteří touží po své vlastní cestě do budoucnosti. Po cestě, která je má vyvést do Evropy ze jha Moskvy.

I kdyby byl Putin na Ukrajině poražen na hlavu, barbarským vražděním, bezuzdným násilím a bezhlavým pleněním ukazuje co čeká ty, kteří by si chtěli vybrat vlastní cestu, nepodléhat nadále Kremlu a řídit si své věci po svém. Je to logika, kterou Evropan nechápe, jistě. Ale v Rusku tomu po staletích nelidského útlaku instinktivně rozumí každý. Je lépe být živým bezprávným otrokem cara, než svobodnou mrtvolou.

A nemylme se, to nijak neomlouvá nevolníky panujícího cara. Jeho zvrácené příkazy totiž provádí ochotně, s barbarskou krutostí a netečností, která je jim lety vtištěna. Vybombardují porodnici, vyvraždí malou vesnici nebo Mariupol. Bez barbarů vykonávajících jeho přání a rozkazy by žádný car, ani dnes Putin nebyl schopen páchat ani zlomek zla, které páchali a páší.

A páchati budou. Nečekejme, že Putin bude vystřídán Limonádovým Joem. To se v Kremlu nestává.

Před třemi lety byla jiná doba. Dnes svět vymknutý z kloubů šílí. V Číně zřejmě někdo ochutnal rare steak z netopýra, a vylíhnul se nám kovídek. Letos se ze zimního spánku předčasně vzbudil medvídek, napadá sousedy a ostřeluje jaderné elektrárny.

Není to podle něj válka, ale speciální vojenská operace. Možná Rusy potěší, když budeme sankcím říkat speciální finanční operace. To dá zabaveným jachtám, zamrazeným kontům, volnému pádu rublu a akcií hned jiný význam! Nebo je to zasáhne stejně?

Přestaňme si hrát se slovy, a vraťme jim jejich význam. Nemáme žádnou ukrajinskou krizi, ale ruskou invazivní válku. Nejedná se o ochranu ruskojazyčného obyvatelstva před ukrajinským nacismem, ale o ruskou okupaci Ukrajiny. Nemluvme o hybridní válce, ale o podvratných operacích ruských tajných služeb. V Kremlu nesedí politik ani státník, ale válečný zločinec a diktátor Putin. A hlavně už přestaňme naše vlastní sprosté kolaboranty a ruské přisluhovače označovat za politiky s odlišným názorem!

Při troše dobré vůle se na ruské válečné zločince můžeme dívat jako na vyšinuté a zvrácené vlastence, kteří zkouší „Make Rusia great again“. Ale nemůžeme už nadále omlouvat ty, kdo jim pro vlastní prospěch pomáhají rozvracet svou rodnou zemi. Zvláště, jedná-li se o řádně zvolené politiky, kteří by ji měli naopak hájit a zvelebovat!

Dlouholetá obhajoba a relativizace ruské hrozby, nazývané Václavy Klausy a jejich souputníky jako dřevní a originální forma konzervatismu (sic!) sloužila pouze Putinovi, nikoliv naší republice. Teď se cítí být zhrzeni a překvapeni. To Cyril Svoboda, který se tak rád pohyboval poblíž postsovětské věrchušky si najednou vzpomíná na nepříjemné zkušenosti s ruskými diplomaty a dává ve zprávách k dobru trapně vyprávěnou, trapnou historku o jejich lakotě. Dokonce i Tomio Okamura, plakátový přítel Salviniho a Le Pen odsuzuje ruskou agresi.

A vrchol všeho je náhlé prozření Miloše Zemana. Po dlouhých letech věrných služeb Kremlu je z něj válečný jestřáb, vyzývající k důslednému odporu a boji s Moskvou. Doufá snad, že mu to někdo uvěří? Jak zapomenout na podezřelé financování jeho prezidentských kampaní, zahalené nejedlým ropným oparem? Máme se tvářit, že se nesnažil výrobu novičoku přehrát z Ruska k nám, do země, které je teoreticky hlavou státu? Že se nedopustil zpochybnění ruské diverze ve Vrběticích? Dá se nějak zapomenout na jeho ubohý boj proti BIS, která trpělivě ač marně upozorňovala na ruskou hrozbu? Jak opomenout jeho prohlášení, že se CIA mýlí a Rusko nezaútočí na Ukrajinu?

Ve své podstatě je jedno, je-li Miloš Zeman vlastizrádcem, nebo je ve vleku svého okolí. Dopad na naši pověst mezi spojenci, ohrožení naší bezpečnosti a budoucnosti je v obou případech stejně drtivé a nebezpečné.

Miloš Zeman zcela jistě nevyslyší volání po svém odstoupení. Naopak, věren své činorodosti se snaží převzít aktivitu a bojuje za své setrvání ve funkci tím, že veřejně a všemožně plive na svůj dosavadní svatý grál, na dlouholeté vtírání se do přízně Kremlu.

Nepochybujme ale, že v okamžiku kdy si bude jist svou beztrestností, v minutě, kdy se necháme ukolébat svým idealismem a běžnými starostmi, najde Miloš Zeman kdesi vlevo dole smlouvu s ďáblem. Začne opět sloužit tomu, komu upsal svou duši a zároveň se bude mstít všem, kteří jej podezřívali, vyslovili se proti němu a tím mu znesnadnili život. Popustí uzdu své pomstychtivosti a poznovu bude rozvracet republiku. Stejně tak, jako se už ke své rozvratné činnosti vrací Tomio Okamura s přihloupým zdůvodněním o nutném odzbrojení obou stran.

Z veřejného života nelze demokraticky odstranit zrádce ani kolaboranty. Nedokážeme to v míru ani během probíhající války, kterou proti nám setrvale vede Moskva. Proto nám nezbývá, než si dávat pozor na nám vrozenou zapomětlivost a lhostejnost vůči zlu, které se netýká osobně nás. Jinak řečeno, hlasitě a nepřetržitě si musíme připomínat všechny hříchy všech těch Václavů Klausů, Cyrilů Svobodů a Tomiů Okamurů.

A v pondělí 7. března máme skvělou příležitost si to vyzkoušet při trapné šarádě prezidenta vlastizrádce, který se předáváním vyznamenání bude snažit překrýt vlastní hanbu, zradu a vinu nechutným zneužitím Ukrajiny. Země, bojující o své přežití a samostatnost proti nejbližšímu politickému spojenci Miloši Zemana.

Staré české přísloví říká „S kým u piva sedáváš, takovým se stáváš“. Moudrost našich předků nám napovídá, abychom se důsledně vyhýbali společnosti kolaborantů, nechceme-li se jimi sami stát. Převzít státní vyznamenání z rukou Miloše Zemana znamená znesvětit výročí narození našeho prvního prezidenta, Tomáše Garrigua Masaryka, stejně jako účast na tomto aktu anebo sledování jeho přenosu. Člověk čestný a dbalý své cti se vyhýbá styku s kolaborantem, byť je to shodou okolností zrovna prezident republiky.

A buďme vděčni prozřetelnosti, díky které vyhrál volby Joe Biden. Ten bojuje za Ukrajinu i mír na rozdíl od svého předchůdce, zhlížejícího se v diktátorovi z Kremlu. Děkujme Bohu za premiéra Petra Fialu. Podporuje Ukrajinu a hájí právo, pravdu a principy. Nebýt úspěšných voleb, je dnes Ukrajina na zlatém podnose předložena Putinovi, kterému by podkuřoval Zeman.

Jediný, na kterého volby měly pramalý vliv, je Andrej Babiš. Ten si jede dál své umaštěné kšefty s Ruskem, ať se jedná či nejedná o původce válečných zločinů. Na svou pověst se, pravda, ohlížet nemusí.

Vždyť žádnou nemá.